verbal

Ten, který kdysi tak nonšalantně a originálně tančil s vlky, nám kapku zesenilněl a začal funivě a potácivě tančit s otylými hospodyňkami. A tak si to tentokráte na svém kornatícím oři namáhavě přicválal skrz spektakulární prérií s tisíckrát omletou, diskutadebilně sestříhanou, kýčovitou a patetickou křečovou žílou, již bych pracovně nazval Horizont – Americká mýdlovina, navíc sáhodlouze navatěnou na prdelihostilní tři hodiny pro někoho dozajista sofistikovanými moudry vypatlaných indiánů a lacinou whisky konzervovaných anglosaských a jiných konkvistadorů. Abych kapku povzbudil vaši představivost, je to přesně něco, jako kdyby Vinetů vyprcal Esmeraldu. Sice v opravdu nádherných, krystalicky čistě a úchvatně natočených scenériích, avšak vcelku nudně, nevkusně, softkórově a s teploušskou přístupností, aby si proletářské ženy náhodou nemusely zakrývat masitou rukou oči. Když si se slzou v oku vzpomenu na parádního Vlčího tanečníka, skvělého Vyjetého Erpa či temně vynikající Hatfíldy a Mekkoje, nezbývá mi než Kostěje škodolibě vykiškišovat, že tenhle jeho Opus gluteus, kvůli němuž ten arogantní kokot zaříznul úžasný Žlutý šutrák, zaslouženě propadl. A dle ukázek to patrně moc nevytrhne ani následující tříhodinová kalvárie Horizont 2 – Návrat horizontu. Každopádně, pokud je vaší nejoblíbenější kratochvílí hlazení tlustých koček nebo sbíráte růžový porcelán, je tento homostern filmem přesně pro vás!

Na jedné straně vcelku spektakulární a solidně udělaný kornout, plný rotujících aut, baráků a ječících požíračů horkých psů. Nasraně druhé přitroublý scénář někoho s průvanem mezi ušima, plný děsivých meteoobskurit a vyvanulého infantilního kokotismu, o rádoby vychlazeném tytrubkářském frajírkovi, co se snaží profouknout supercelu traumatizované a řádně přechytřelé kindermeteorovložce s radarem na culingonimba, a tak před ní přes půl filmu jen tak nudně honí. Větry. Výsledkem pak není žádný pořádný fičák, který by s přehledem přerotoval parádního Točila z roku 96, nýbrž sice pěkná, ovšem blbá a pýčovitá okluzní fronta, jíž je ale na Fudžitově stupnici nutno přičíst jedno EeFko za to, že boreček vyvětral rybárnu až někdy po závěrečných titulcích, čímž ušetřil diváka obvyklých zbytečných patoscumulů.

Peťko už několikrát přesvědčil, že je velmi kulantní režisér. A tak je trochu škoda, že se neustále sveřepě angažuje v audiovizualizacích přitroublých a extrémně nudných Karikových pseudookultních, pseudoesoterických a pseudofilosofických sraček, bez Trhlin ve vkusu čtitelných leda tak prdelí, ovšem i to s hrozbou rakoviny konečníku z tiskařské černi. Sraček, které by bezradně protekly mezi prsty i třeba takovému Finčrovi. A tak, ač se Peťka všemožně snažil uplést z těch hoven alespoň trochu zapráskatelný Osvícený bič, podporovaný solidními výkony jako vždy nesympatické Áni i v súčasnosti asi najväčšieho čehunského kolaboranta Maštalíže, je výsledkem dvouhodinová plytká, transcendentní a plíživá otrava filmem o bezkozé Galslerce a fučivé bábě, ústící do hajzlu, sice s několika málo působivými scénami, které však na neumětelských výkalech postavený celek ze žumpy nevytáhnou, a finální kompozice neunudí xmrti snad jen pár mentálně atrofovaných Čáryfucků z Karikova funklubíku či tu tolik elitní hrstku wykydpedicky vzdělaných kinderpsychologů. „Soryako, Peťko,“ ako by povedala ta vaša importovaná maďarská nenažratá kreatúra, „ale takto motýle nezdrapíš“!