Matty

Intimní charakterová studie na pomezí hraného a dokumentárního filmu. Promyšlenými kompozicemi, kontrastujícími záběry, opakováním určitých situací nebo paralelním střihem připomíná snímek americká nezávislá dramata. Osmačtyřicetiletá autistická titulní hrdinka a její partner Scott s Aspergerovým syndromem jsou sledováni jako dva dospělí lidé, kteří řeší problémy s komunikací a odlišnými vztahovými potřebami. Film nemá edukativní charakter ani se diváctvo nesnaží dojmout nebo povznést. Autisty neinfantilizuje, jejich stav neukazuje v negativním světle ani nezveličuje význam jejich všednodenních úkonů. Pozorně, převážně v dlouhých statických záběrech sleduje jejich upřímné rozhovory, přípravu na líbánky a svatbu. Emocionálně syrový film dvojici na spektru zachycuje tak, jak sami sebe vnímají – jako obyčejný pár. 80%

Lidi na spektru prý netouží po vztazích, kontaktu s lidmi a sociální interakci a tělesné doteky jsou jim nepříjemné. Sedmdesátiminutový americký dokument z cyklu Independent Lens tenhle mýtus vyvrací s větší vnímavostí než australská dating show Love on the Spectrum. Film sleduje autisty, kteří by se chtěli seznámit, případně už se seznámili a žijí v páru. Teenager Lenny žije se svou svobodnou matkou, trápí ho, že není jako ostatní a že si nedokáže najít přítelkyni. Třicátníci Lindsey a Dave spolu už osm let překonávají partnerské krize a směřují ke svatbě. Čtyřicátník Stephen je sice již přes dvacet let ženatý, ale jeho manželka Gita vážně onemocněla. Stále proto bydlí se svými rodiči důchodového věku. Jednotliví sociální herci dostávají díky menšímu množství postav poměrně velký prostor k artikulaci svých emocí, přání a potřeb. Slova rodičů je pouze doplňují. Vážné i dojemné situace vznikající při překonávání překážek spjatých s jistou komunikační neobratností jsou neinvazivní observační kamerou sledovány s empatií a bez výraznějších vnějších zásahů. Film přesouvá důraz ze samotného autismu na vztahy a seznamování. Nehledá to, co je mimořádné, pro neurotypické publikum něčím exotické, ale naopak vyzdvihuje všední. 75% 

Určitě na něm lze leccos obdivovat. Koordinaci jednotlivých departmentů, herecký výkon Erin Doherty ve třetí epizodě, atletický výkon kameramanů... Ale nekritický obdiv možná víc vypovídá o tom, jak šedivý je zbytek současné televizní produkce, takže pak stačí natočit sérii, kterou netvoří jen polodetaily herců s malou hloubkou ostrosti (mávám tvůrcům Bílého lotosu), abyste oslnili. O tématu agrese, maskulinity, femicidy to vlastně nijak komplexně nevypovídá, což zřejmě ani nebyl záměr. Zmínky o incelech, červené a modré pilulce, Tateovi, manosféře nejsou víc rozvedené, pochopení pachatele (natož zlidštění oběti) se nezdá být tak důležité jako reakce okolí, policie, spolužáků, psycholožky, rodičů... ___ Motiv frustrace a násilí teenagerů není postupně prozkoumáván do větší hloubky, ale zasazován do různých rámců (policejní, školní, psychosociální, rodinný), s čímž se zároveň mění žánr epizod (procedurální krimi, psychologické drama, rodinné melodrama). Tohle přerámovávání mi vlastně přišlo originálnější a smysluplnější než rozhodnutí natočit každý díl na jeden záběr. Tím si tvůrci spíš podrážejí nohy. Kamera je sice většinu času v pohybu, ale přesto monotónní. Pro změny prostředí a perspektiv jsou mechanicky využívány stejné postupy (např. kamera švenkne na okolojdoucí postavu a sleduje ji do jiné části lokace). Kvůli prostorovému omezení a kameře konstantně přilepené na postavy musí to hlavní stejně odříkat herci, verbalizující každou myšlenku, kterou při zvoleném pojetí moc nelze vyjádřit vizuálně. Paradoxně se tu nakonec vypráví mnohem víc slovem než obrazem. S vnitrozáběrovou montáží a architekturou pracuje série míň nápaditě než třeba takový Martin Douba, který na jeden záběr snímal záznamy divadelní Amerikánky (v podstatně bojovnějších podmínkách). ___ Fandím odvaze jít do podobného experimentu, neupírám tomu silné momenty, ale přijde mi, že předvádivá a přitom ne moc sofistikovaná forma, vedoucí k tomu, že spíš přemýšlíte nad technikou (na jejím zviditelňování stojí i marketing Netflixu) než abyste byli emočně zaangažovaní ve vyprávění, zastiňuje, že ta série nemá až tolik co říct.