Mulosz

Nuda, zdlouhavost, zbytecne opakujici se motivy, prehnane a misty hystericke chovani hlavni hrdinky, debilni vyusteni v zaverecne scene. Tudiz zklamani se vsim vsudy. Velmi nevyrazny a snad dokonce i zbytecny film.

Prekvapive moc dobry film, jak z hlediska obsahu a formy, tak z hlediska skutecnosti, ze ho divak sleduje neposkvrnen jakymikoliv informacemi o ocenenich, uspesich ci neuspesich. Reziser divakovi postupne odkryva informace tykajici se hlavniho hrdiny (pojistovak) a zeny, kterou hrdina potkal na benzince a se kterou pak travi chvile v zapadlem motelu na jednom dalnicnim exitu. U tohoto filmu je z tohoto duvodu nutno myslet, mit v pozornosti, co vse a jakym zpusobem bylo nekterou z postav receno a za odmenu budou vsechny divakovy hypotezy postupne nasmerovany ke spravnemu zjisteni. Vyraznou slozku filmu tvori herecky vykon Jense Harzera v hlavni roli. Kdo nekdy nejakeho pojistovaka znal anebo tu praci snad delal, potrvdi, ze se z ni opravdu magori, coz dokazal herec mistrovsky ztvarnit. Jeden z filmu, ktery by si zaslouzil sirsi distribuci (vyzva producentum), avsak obavam se, ze zustane stejne nenapadny, jako jeho uvedeni na 41. MFF KV. Byla by to skoda, protoze nemecky reziser tureckeho puvodu Bülent Akinci, ktery snimek na festivalu osobne uvedl, se jim stal velkym prislibem do budoucna. Vice takovych Akinciu a dale mj. Tykweru, Jahnu, Ganselu ad., diky nimz nemecky film postupne ztraci vsechna negativni superlativa, kterymi byl dost dlouho (snad i pravem) castovan.

Podtitul tomuto filmu by mohl vystizne tvorit nazev sekce, do ktere byl snimek na 41. MFF KV zarazen - Jiny pohled. Sverazna a osobita variace na pribeh Jezise Krista (zasazena do soucasne JAR) pusobi na divaka skutecne jinak, nebo-li nove a nezvykle. Avsak rozhodne zajimave. Filmu vynika hudebni slozka, diky niz muzeme de facto take sledovat prvni biblicky muzikal (pokud se nemylim, zadny jiny muzikal na toto tema jsem jeste nevidel:-). Prece jen mi ale jeste bude chvili trvat, nez si na tyto opravdu "jine" filmy zvyknu a budu schopen je konzumovat se stejnou samozrejmosti jako ty "normalni".

Dalsi ze snimku spadajicich do soucasneho francouzskeho trendu nezahrnovat do zvukove stopy nediegetickou hudbu (Utajeny, Dite atd.). Ma to sve kouzlo, vse pusobi naturalisticteji a mj. se prokazuje, ze diegeticka zvukova slozka samotna dokaze v divakovi vyvolat pocit napeti a strhnout ho minimalne stejne (ne-li lepe), nez s asistenci nediegetickeho materialu. Narativni slozka je rekneme nekomplikovana a primocara, neobsahuje zadne vedlejsi linie, z casoveho hlediska plyne kontinualne s realnym casem, neobsahuje odkazy na explicitne neprezentovane udalosti (minule, soucasne ani budouci), divak vidi vse, co se v pribehu podstatnem pro film odehrava. O to vice moznosti maji autori ji optimalizovat - kde je treba, tam pritlacit, kde neni treba, tam nechat dej volne plynout a dat prostor postavam a jejich jednanim. Vysledek je zdarily, sceny z valky jsou traumatizujici (kam se hrabe strojenost Spielberga a jemu podobnych), pri scenach z vesnice se naopak divak chyta za hlavu nad neschopnosti postav (kterou jim autor zamerne dal) jakkoliv jednat, i kdyz moznosti a prostoru k tomu maji spoustu. Jedna se o kvalitni a po teoreticke strance dobre vystaveny film a cena na festivalu v Cannes (skutecnost, ktera potencialniho divaka v anotacich prirozene nejvice zaujme) byla SNAD zaslouzena, az na vyjimky bohuzel neznam konkurenci. I kdyz z kazdeho rocniku tohoto festivalu musi samozrejme vyjit ocenen minimalne jeden francouzsky film, to je znama vec. Letos byly oceneny dokonce tri - Utajeny (bez debat zaslouzene), Dite a prave Flandry (u tech dvou prave plati to SNAD). Snimek rozhodne stoji za zhlednuti a je docela mozne, ze se casem zaradi pro svou stylovou cistotu a verne dodrzovani teoretickych postupu do filmovych ucebnic.

Nic noveho pod sluncem, forma, kdy je hlavni postavou spachan zlocin a v prubehu filmu se zjistuje jak a proc a vyplouvaji na povrch dalsi skutecnosti, je uz dost proflakla. Nicmene dej ma docela spad, drhne jen misty, stopaz je zvolena v podstate optimalne. Zajimave jsou nocni obrazy reckeho ostrovniho mesta, do kterych je cely film zasazen a v jejich popredi se odehrava pribeh. Jako celek hodnotim prumerne.

Polaci umi. Tri mladi reziseri dokazali skloubit tri zhruba kratsi pribehy mladych lidi, kterym se ve vlastni zemi nedostava toho, co by si od sveho zivota predstavovali. Setkavaji se pouze s prikazy, ktere musi respektovat a omezenimi, ktere jim brani se vlastnim zpusobem realizovat. Neni pak divu, ze utikaji za hranice, aniz by presne vedeli, co je tam ceka. Hlavni je, ze zmizi pryc. Dobre vykony mladych, dosud neznamych hercu pod spolehlivym rezijnim vedenim umoznuji bezproblemovou identifikaci s postavami. Zajimavy je i zpusob prezentace filmu v tisku. V drtive vetsine pripadu je potencialnimu divakovi prezentovan zacatek pribehu a vyusteni zustava skryto pro eventualni zhlednuti, nyni je naopak divak seznamen s vyustenim a vse, co mu predchazelo, ukaze teprve samotny film.

Hodne traumaticky (a presvedcivy) obrazek albanske temer soucasnosti. Trauma sala z kazdeho zaberu a reziser jako by v druhem planu rikal divakum: "Podivejte se, jaka to kdysi byla krasna zeme a co z ni dnes zbylo." Cimz samozrejme neodsunuji do pozadi hlavni dejovou linii filmu, ktera je hodna zamysleni nad tim, jak velkou silu maji media a jak snadno mohou manipulovat s divakem. Tento film me opravdu zaujal a doporucuju ke zhlednuti. Uz jen proto, ze pri soucasne frekvenci filmu natacenych v albanske produkci hned tak na nejaky nenatrefite.

Humorny, avsak horky obrazek toho, nakolik se rumunska mentalita 17 let po revoluci zmenila, ci spisem nezmenila. Po delsi expozici a nekolika scen na ni navazujicich se zbytek filmu (zhruba 2/3) odehrava v televiznim studiu, kde sledujeme nepretrzity zaber tri akteru televizni talkshow na tema "Probehla v prosinci ´89 v Rumunsku revoluce nebo ne?". Tato anotace muze tomu, kdo film nevidel, navodit pocit nudy, opak je vsak pravdou. Divak se nenudi ani minutu, je nucen sledovat a poslouchat kazdou postavu zvlast a pritom vsechny najednou. Mnohokrat je donucen se uprimne od plic zasmat. Autorovi se podarilo natocit hodnotny a vtipny film na vazne tema, jehoz hlavni sila spociva v tom, ze za beznych okolnosti celemu Rumunsku jen pri vysloveni jmena "Ceausescu" tuhne usmev na rtech.

Pekny a zajimavy film (jak jinak u Kim Ki-Duka), v zaveru vsak mozna uz trochu prekombinovany a hystericky. Tradicni Kimova symbolika je tentokrat soustredena hlavne na plaz se sochami, ktere je vzdy prvnim mistem setkani pro dej dulezitych postav. Na rozdil od autorovych predchozich filmu sledujeme tentokrat vice dialogu a stoprocentni absenci nasili, ktera je vsak v urcite smyslu "vynahrazovana" zabery z operaci. Nakolik lze snimek interpretovat jako vyzvu k prirozenosti a ukazku negativnich dopadu plasticke chirurgie, je na kazdem jednotlivem divakovi.

Bezpochyby nejslabsi soutezni snimek, ktery jsem na 41. MFF KV mohl videt. Pribeh je podan velmi nudnou a rozvlacnou formou. Jeho jedinym prinosem je, ze se divak dovedel, ze mezcal je mexicke narodni piti a kdo ho nezkusi, jako by nebyl. Samotnemu alkoholu ve filmu vsak chybela jakakoliv motivace, nebyl zadnym hybatelem deje, prostrednikem akci, nebyl nicim zacatkem ani vyustenim. Proste v tom filmu jenom byl, i kdyz byt nepotreboval. Paradoxne dal jeste k tomu nevhodne nazev celemu filmu. Jedna hvezdicka je za poetiku vody, ktera pusobila v jedne ze zaverecnych scen aspon trochu zajimave. Na druhou stranu vsak byla narusovana az prehnanym zvukovym exhibicionismem (bourka). Neni treba tento film videt, o nic neprijdete. PS. Martino Vrbova, ktera jsi ten film uvadela v Karlovych varech, Ty jsi blba jako vanocni svatky:-)