lamps

Největší dílo světové kinematografie. Popkultura už nikdy nebyla jako dřív a nejen horory mají vzor, který se nikdy nevyčerpá a vždy nabídne něco nového.

Ke Space Odyssey píšu už asi čtvrtý různý komentář za cca 14 let. Ne proto, že bych výjimečnost téhle vize nedocenil hned napoprvé. Spíš z toho důvodu, že ten film se neustále vrací, ohromuje a nabízí nové podněty s každým dalším rokem od premiéry, z nichž zatím žádný mu na jeho objemu a důležitosti v rámci média nic neubral. A kdyby jen média - Odysea se stala už artefaktem pokroku a souvisejících obav ve 20. století, kdy lidstvo prošlo suverénně nejskokovější technologickou evolucí v dějinách. Ze zákopů první světové jsme se vyhrabali ke štěpení neutronů, a jakkoli jsou zrovna atomovky hrůzostrašné, nasměrovaly nás k novému pohledu na možnosti okolního vesmíru a tajuplnou zázračnost Newtonových zákonů. Těžil z toho i žánr sci-fi, který začal věštit možný progres a vstoupil do veřejného prostoru. Lidé, kteří relativně nedávno umírali na mor ve stojatých splaškách, začali dobývat vesmír, a Kubrick začal s výpomocí Clarka uvažovat, kam to všechno může v blízkém a tehdy reálném horizontu dospět. Odysea nás protahuje dějinami na pomezí darwinovského, technického i náboženského uvažování a tu stále palčivější a dosud nejzáhadnější otázku - jsme ve vesmíru sami? - dosazuje do kontextu lidské přirozenosti nejen v rámci historie, ale i na individuální životní úrovni. Uvědomit si sebe sama, osvojit si okolní podmínky a nakonec se zcela odevzdat technologiím, jimž sami většinou nemáme šanci porozumět. Můžeme aspoň fundamentálně porozumět fyzikálním zákonům vesmíru, kde se nešíří zvuk a gravitace funguje úplně jinak (ve vakuu samozřejmě vůbec), ale jeho podstata nám bude možná navždy unikat. Kubrick ji elegantně vztáhl na vyšší (snad božské, možná mimozemské) síly a vytvořil kulisu, která zdaleka nejpůsobivěji ze všech lidských výtvorů vystihuje jednak harmonickou valčíkovou krásu, jednak neúprosnou záhadnost a fyzickou, časovou i duchovní rozlehlost vesmíru. Lidstvo je se svou vlastní evolucí, která nás směřuje k mezihvězdným dálavám a současně nám reflexním kukadlem superpočítače Hala připomíná vlastní maličkost, jeho pevnou součástí. A nikdy jsem to osobně nevnímal tak mocně jako u tohohle filmu, který se zkrátka vymyká běžné kategorizaci. Zatímco většinu filmů charakterizujeme dle žánrů, národního a politického pozadí, kanonického vlivu na další tvorbu nebo uměleckého hnutí, za jehož popularity vznikaly, Vesmírnou odyseu prostě musíme dát do absolutního kontextu lidského přemýšlení o vlastním původu a nadpozemských silách. Co kdyby takový monolit Egypťany vedl při stavbě pyramid, která je i pro moderní vědce stále záhadou? Kubrick toho všeho samozřejmě dosahuje také proto, jak výjimečně ovládal filmovou formu. Celkem padesátiminutový prolog a epilog filmu jsou esenciální filmařinou vyprávějící obrazy a hudbou, přičemž využití dostupných efektů k důmyslné iluzi hlubokého prostoru (časté snímání venkovního prostoru z vnitřku vesmírných korábů, reflexní záběry) a rozebírání kruhového prostoru symbolizujícího strukturu děje mluví vlastním filmovým jazykem. I když se jedná a emočně odtažitý a spíš zenový zážitek, stejně na mě vždy doléhá situace úžasně minimalisticky ztvárněného Bowmana, jenž musí v chladnokrevné šachové partii s rebelující umělou inteligencí nechat svého lidského kolegu napospas vakuu. Enormně vytrénovaný kosmonaut to nedoprovází vzlyky a nadávkami, Kubrick prostě lpí na jeho tváři o trochu déle a i zde těží psychologické zlato ze svého “Kubrick Gaze” (který později Spielberg proměnil na pohled empatický a vázaný na odkrývání magického mimoobrazového prostoru). Osobně plně souhlasím s názorem, který jsem někde četl, totiž že v libovolném objektivním žebříčku nejdůležitějších filmů všech dob by Vesmírná odysea měla vždy okupovat to nejvyšší postavení. Není jen odrazem geniální Kubrickovy fantazie a tudíž okrajovým kultem. Je to definitivní filosofický a umělecký symbol divokých šedesátých let 20. století, který utvářela elita z NASA a hlavně objektivně nejlepší režisér historie. Jeho nadčasové myšlenky budou stejně poplatné, dokud se něco jako monolit skutečně neobjeví (takže možná navždy) a jeho absolutní vliv na režiséry jako Spielberg nebo Nolan bude v kinematografii postupovat krůček po krůčku ještě hodně dlouho.

Na Mad Max: Fury Road mě upřímně a pozitivně fascinuje spousta věcí. Zde jsou ty nejzásadnější: 1) Takhle neočekávatelné vedení příběhu a divácké pozornosti se u čistokrevného akčňáku jen tak nevidí (ehm, nikdy nevidí). Film a jeho svět slovy představí předpokládaný hlavní hrdina, z něhož se ale následně stává pouze pasivní figura vlečená nedobrovolně okolnostmi a snažící se doslovně o jediné - přežít. Tohle slůvko pak v podstatě charakterizuje celé dějové schéma filmu, které je sice jednoduché na bázi nějakých zásadních zvratů, ale současně dlouho nepředvídatelné - neustálý boj o přežití a s tím související přepisování cest, pomocí nichž se udržet naživu. V šíleném rozpadajícím se světě bez pravidel jsou jedinou možnou cestou k přežití ženy - mladé, zdravé a odhodlané ženy, které určují ráz rozhodujícího střetnutí se zmagořelou mužskou civilizací. Ženy, k nimž se posléze opět nedobrovolně přidávají domnělý hlavní hrdina a odpadlý nepřítel, kterého spasila opět jen láska k ženě. Ženy, které celou dobu směřují kamsi do "Zeleně", ale scénář nakonec jejich urputné směřování do ráje krutě přehodnotí a východisko leží o 180 stupňů jinde, než divák dlouho očekává (což může i nemusí být od Millera zároveň těžce moudrý vtípek, neboť která žena názorově alespoň jednou denně o těch 180 neotočí? :). ___ 2) Akční scény neslouží jako pouhá adrenalinová atrakce, nýbrž jsou pevnou a určující složkou zmíněného narativního sytému - v průběhu nich se hrdinové psychologicky rozvíjejí, rozdělují i střetávají, respektive přímo naplňují své osobní motivace a cíle. Jednotlivé akční sekvence od sebe dokonce oddělují v jádru klasické čtyřaktové vyprávění (první akt končí světlicí v písku po první akci, druhý smrtí jedné z kladných postav po druhé akci, třetí odhalením falešného MacGuffinu a čtvrtý se nese ve znamení cesty zpět a logicky nejdelší akce). ___ 3) Samotný vývoj jednotlivých akčních scén je detailně vysoustruženým procesem, v nichž Miller promyšleně zužitkovává dílčí motivy a každý záběr má své neoddiskutovatelné postavení a váhu (Furiosa si při první akční sekvenci vymění s připoutaným Maxem soucitný pohled, čímž se ospravedlní jejich budoucí důvěra). ___ 4) Vycíděný audiovizuál už bereme u dnešních áčkových produkcí jako samozřejmost, ale tenhle biják posouvá oblíbený pojem "pumelice" na jinou úroveň. Když už je přítomno CGI, vypadá luxusně, ale především je vidět, že se jelo naostro, se skutečnými vozidly a šílenými kaskadéry, a že se herecké hvězdy zapotily jako Miloš Zeman při výstupu do prvního patra. Vizuál vytvořeného světa bere dech stejně jako mě bere jeho chlapská morální nesvázanost (a oslovuje jeho feministická duše). ___ 5) Střihové postupy v dokonalém souladu s energicky pulzujícím soundtrackem, který považuji za jeden z nejlepších v tomhle tisíciletí, a maximální přehlednost dělají z každé scény ultimátně šťavnatý, vysokooktanový produkt filmové zábavy. ______ Mohl bych pokračovat ještě docela dlouho, protože Mad Max: Fury Road je bezpochyby jedním z nejúžasnějších filmových zážitků v mém životě. Autorský, inspirativní, jediný svého druhu. Charlize Theron krásná i jako chlap, Tom Hardy je neskutečnej král. Jestli někdy bude dvojka, píšu si nejočekávanější sequel života. 100%

Ultrabiják, kterému bez přehánění vděčím za mnohé. Jako malého caparta mě přiměl zamilovat se do hollywoodských velkofilmů, s odstupem let a každým dalším zhlédnutím mě pravidelně obohacuje o stále rozsáhlejší zjištění, kterak hollywoodský velkofilm dokonale poslepovat a odvyprávět. Ta nesmírná lehkost, s jakou se příběh nese, rozplétá i uzavírá, je pouze odrazem precizně promyšlené scénáristické skládačky a zároveň výsledkem obdivuhodné práce Stevena Spielberga. I po nejmíň padesáté mi dělá takovou radost nechat se unést nejprve ideální rodinnou idylkou, která se postupně a hladce mění v napínavou dobrodružnou jízdu s predátory, které film v úvodní části jen vkusně a systematicky představil. Spielbergova inscenace a geniální Williamsova hudba způsobují husinu s neomezenou trvanlivostí a triky už prostě lepší a uvěřitelnější být nemohou. Miluji ten film, jeho postavy, jeho svět, jeho příběh plný nestárnoucích režisérských atrakcí (vibrující hladina vody, strom, restartování systému...), miluji i ten bezprecedentní uvědomělý merchandising. Kult s velkým K.

Vrchol žánru, laskomina pro fajnšmekry. Ultra naturalistucké filmové umění bez jediného tvůrčího zaváhání, které vás psychologicky i fyzicky rozloží a nedá spát. První polovina nonstop napínavé, ukrutně dusné a uvěřitelné zobrazení nejnižších lidských pudů a morálního zapadákova, druhá půlka neuvěřitelně nepříjemná reflexe dříve naťuknutých a gradovaných hrůz. Geniálně nasnímané i ozvučené. Film, bez něhož by slovo horor vydatně ztrácelo na významu..

Nejlepší Spielberg. Když se dívám na Čelisti, uvědomuji si, jak lze zdánlivě nenápadným způsobem, skrze sestavovávní mizanscény a volbu střihových postupů, budovat neuvěřitelně silné napětí a vést divákovu pozornost tak, aby měla každá jednotlivá scéna maximálně intenzivní účinek. Klíčová je především práce s náznaky a sdělováním informací prostřednictvím prostých obrazových motivů, což se projevuje obecně až ďábelským vystupňováním hrůzy z blížící se potvory a nepolevujícím tempem vyprávění, konkrétně pak především v legendární scéně druhého útoku žraloka, která skutečně patří do zlatého fondu nejlepších filmařských sekvencí historie. V ní nám Spielberg skrze nervózní pohledy šerifa Brodyho opakovaně nadhazuje možné oběti útoku, přičemž přítomnost žraloka je potvrzena náhlým zmizením psa, kterého páníček marně volá, a kamera nám ukazuje pouze talíř, který měl aportovat. Už tak nervózní situaci ještě zintenzivňují neviditelné stírací střihy, jejichž katalyzátory jsou postavy přecházející před objektivem, a napětí kulminuje přepnutím do hlediskového záběru na žraloka a slavným nájezdem transfokace na Brodyho, což je moment, při kterém pokaždé vypotím všechny piva z poslední akce a moje cinefilní já upadá do hašišové extáze. A takhle nějak funguje i celkové rozdělení na dvě odlišné poloviny - v té první se naznačuje, ve druhé žraloka hodně vidíme a napětí je udržováno alternativními režijními postupy (barely), dokonalými dialogy (Quintovo vyprávění divák přímo hltá), úžasnou hudbou a nepopsatelně úderným timingem, hraničícím občas s naprostým šokem (jestli mi výše popisovaná scéna přivádí extázi hašišovou, scéna SPOILER!! Quintovy smrti do mě dostává snad všechny povzbudivé látky světa). Dokonalost, po tomhle už se zkrátka nedá koupat klidně v moři..... Jo a drogy neberu, fakt to byla jenom symbolika :D

Jdi a dívej se je fascinující a jedinečné z mnoha důvodů. Jednak z pohledu historické uvěřitelnosti a významu - není těžké si představit, že přesně takhle se to v těch šesti stovkách běloruských vesnic roku 1943 odehrálo. Němci tudy zvesela mašírovali a mezi ponižováním a sexuálním zneužíváním zdejších obyvatel naháněli vesničany do stodol, které s nimi zapalovali. Tamní mladíci žili v bídě a z všeobecného poblouznění se nechávali rabovat k partyzánům, kde chtěli hrdinně bojovat za svůj lid. Mrtvoly se hromadily, nevinné lidi polévali benzínem a zapalovali jen proto, že 'jejich rasa nemá právo na budoucnost', a přeživší chudáci si odnášeli doživotní traumata, vepsaná do každé nadbytečné vrásky na obličeji. Tohle všechno Jdi a dívej se znázorňuje nejen uvěřitelně, ale navíc intenzivně a promyšleně. Hlavní hrdina, mladý partizán Flyora, prochází stále násilnějším a hrůznějším peklem, a kamera se po většinu času drží jako klíště jeho pocitové, vizuální a dokonce i sluchové perspektivy. Začíná jako slušně vychovaný, svědomitý a optimistický mladík a pod vlivem událostí se mění jeho emoce, psychika i vizáž, jejíž změna je přímo drastická. Skoro veškeré vizuální i akustické jevy se subjektivizují a dostávají nás rovnou do hlavy protagonisty, v níž by přitom hlavně v druhé polovině nechtěl být nikdo. A že jde o sakra devastující podívanou plnou špíny a duševní i fyzické bolesti a se zvukovou stopou, navazující závratě i simulující největší lidskou agónii, na to můžete vzít jed. A zároveň se to absolutně nepodobá snad žádnému hollywoodskému válečnému filmu, které si více potrpí na jaksi umělejší dramatizaci a silné hrdinství. Zde nechybí i jisté poetické prvky či střihové postupy bližší spíše evropské moderně 60. let, což místy navozuje auru umělecké festivalovky. Zároveň je ale pozoruhodné, že režisér Elem Klimov volí převážně dynamické kamerové jízdy a sleduje pohybující se postavy, čímž styl vztahuje zase k Hollywoodu, a to i tomu současnému - osobně bych si dokázal představit, že kdyby tenhle scénář dostal dnes (nebo už v osmdesátkách) do ruky Spielberg, tak mnohé akčnější pasáže by inscenoval velmi podobně jako Klimov, za použití dlouhého záběru a s více menšími ději v jednom záběru, které by se postupně proplétaly a navazovaly na sebe. A navíc je to film, který už absolutně popírá sovětský kult lidové osobnosti, pěstovaný za Stalina a dělající z obyčejných protagonistů filmů či literárních děl hrdiny národa. Zde není nikdo hrdinou, všichni jsou jen oběti nepochopitelné vraždící a ideologické mašinerie, která vás buď poblázní, nebo z vás, nevinného dítěte, vysaje veškerý život. Osobně považuji Jdi a dívej dokonce za tak výjimečně natočený, účinný a každou jednotlivou volbou precizně konsolidovaný snímek, že jen díky němu bych Klimova zařadil mezi nejlepší režiséry osmdesátých let. A to i přesto, jak nevybíravě zde zacházel s dětskými herci, kteří si tím peklem evidentně vážně prošli - hlavně představitel Flyory Alexej Kravčenko musel asi vydržet nepředstavitelné a divím se, že potom s hraním nesekl.

Film hodný vlastních stylistických a systémových analýz jako žádný jiný z devadesátých let. Definice dokonalosti oblíbeného konceptu honu na člověka, která je unikátní jednak svým chirurgicky přesně gradovaným syžetem, v němž je rytmus střídání scén s uprchlíkem, s lovcem a s klíčovými flashbacky snad stejně melodický a vyvážený jako Mozartova libovolná symfonie, a jednak samotným vývojem souboje tří stran (falešně obviněný, pronásledovatel a skutečný viník), kteří se strategicky pronásledují navzájem a na zmíněnou gradaci mají bezprecedentní dopad (nejprve jde pronásledovatel po obviněném, poté začíná obviněný pátrat na vlastní pěst po skutečném viníkovi, na něhož tím strhává i část pozornosti pronásledovatele, a v závěru už i viník nahání obviněného, aby předešel úplnému odhalení). Herecké výkony Forda i Jonese jsou samozřejmě vynikající a hudba funguje na jedničku, ale Uprchlík je především naprosto úžasně vystavěným vyprávěním, které nenechá vydechnout a hraje si s diváckým očekáváním bravurně jak na úrovni celého příběhu, tak i jednotlivých scén (zamlčení zásadních informací, aby dočasně svedl diváka k mylnému přesvědčení o hrozbě pro hrdinu alá Mlčení jehňátek). Skutečný filmový klenot.

Jak udělat z pulpových příběhů, přežitých žánrů a klasické mytologie dobrodružný poklad. Dobyvatelé jsou jasně nejlepší a nejhutnější Indy - dvojka je možná svižnější a temnější a trojka o něco vtipnější, ale tenhle díl to v sobě spojuje všechno v té nejlepší harmonii. Už úvodní scéna a představení hrdiny na samostatné misi ve stylu špionážních filmů valí dějové a vizuální atrakce až exhibicionisticky. V podstatě každá scéna má naprosto charakteristický formální rukopis (hlavně tedy syté nasvícení a práce se siluetami) a nějaký dílčí vývoj, který drží pozornost (i kdyby jen I Love You na víčkách studentky). V průběhu se přechází mezi textuálními a žánrovými vzory opět naprosto hladce, od orientální tradice uctivé třeba ke Zloději z Bagdádu, jejž připomene i trochu groteskním aranžmá (vyvrcholené zastřelením protivníka s vizáží Sandokana), až po komiksy s nacistickými zloduchy. Archeologie a samotné artefakty jsou pouze záminka k takovému blbnutí a nakonec vyzní úžasně přirozeně, že Archa úmluvy, největší McGuffin filmu, se o všechno vlastně postará sama - s mýty se nemá zahrávat a nakonec se opět i se všemi kolem zakonzervují samy do sebe, před čím ostatně postavy zpočátku varují… Nemluvě o tom, jak nekompromisně Spielberg točí - posouváme se bez jakýchkoli vedlejších vodítek a napětí i akce jsou nevybíravě úderné. Probodnutí sadou kůlů, rozčtvrcení vrtulí a nebo ikonické roztavení obličeje. V jednu chvíli se skvěle bavíte u dynamiky a přehlednosti pohybu, v další si zakrýváte oči. Jako horská dráha, akční fucking rollercoaster. Dobyvatelé jsou nádherný klenot s nesmrtelnou hudbou a dokonalým Harrisonem Fordem. A Indy je nejlepší postava kinematografie. 100 %

Nejúžasnější věc, jakou jsem v kinech viděl za dlouhá léta. Asi od Fury Road, který se díky Furiose stává ještě lepším filmem a přirozeným akčním i pocitovým vyvrcholením osobní odysey i přesahující pětačtyřicetileté ságy, již Hardyho šichta znovu nakopla jako jistý legacy sequel. Tehdy ještě nešlo o budování ságy v tradičním měřítku, například po vzoru Star Wars, kde se přelévají rodinné vztahy a reference k minulému dění utváří přesahující komplexní příběh. Max i Furiosa byli nositeli traumatu, s nímž přistupovali k vlastní budoucnosti. Protagonista stejně jako v trilogii nedokázal ochránit své milované a odevzdal se základnímu instinktu přežití. I pro částečnou rezignaci na vlastní iniciativu se Max ocitl v pasivní pozici, vláčený událostmi skončil na tahači s uprchlicemi, jež byly hlavními hybateli příběhu. Přímočará cesta tam a zase zpátky čerpala z tradice carsploitation filmů, v nichž jsou hlavními atrakcemi automobilové honičky a související brutální kolize. V kinematografii přitom těžko najdeme důmyslnější vyprávění v neustálém pohybu, kdy stačíme přimknout k postavám a kochat se nelítostnou náturou okolního světa, který je protagonistům těsně v patách… Furiosa je prequelem, jejichž komunikačním specifikem je to, že pokračují v tvorbě zavedeného světa a současně se dějově vrací před film či filmy, které jsou jejich pokračovateli. Miller tuto vazbu na Zběsilou cestu řeší procesem často nezištného zrcadlení, jímž utváří hutnou ságu na úrovni worlbuildingu, vyprávění i emoční identifikace. Dospívání hrdinky by mohlo být z pocitového hlediska a nálože traumatu i Maxovým originem, Furiosa proto obstojí možná ještě lépe jako plnokrevná úvodní kapitola. Miller nás tradičním prologem vhodí do světa zbaveného naděje, v jehož pustinách se každý chytá jiného stébla a tíhu zármutku snáší jinak. Dementus je do jisté míry antitezí Maxe, neboť vlastní trauma vyvažuje krutostí a rozvrácením veškeré křehké rovnováhy. A to i politické, již tři kolonie pod palcem spřízněných padouchů udržují v rámci vlastního přežití a také utlačování nezbytných pracovních sil. Postavy se do jistých podmínek zkrátka narodí a přijímají je. Zrcadlí se (opět v porovnání s FR) nejen úloha samotné Citadely, která je jakožto politováníhodné doupě plné bídy, znásilňování a drastických sociálních rozdílů v součtu nejschůdnějším životním prostředím, ale také historie lidských konfliktů obecně. Nepoučitelná či naopak morálně uvědomělá lidská povaha se přitom vztahuje na jednotlivce. Furiosa tak potká i svého mentora, jenž opět reflektuje Maxe – jen s tím rozdílem, že Pretorián Jack, jehož rodiče stejně jako v případě Maxe bojovali za správnou věc, odmítá přijmout úděl věčného samotáře. Vztah Furiosy a Jacka buduje vůbec nejsilnější základy pro emoční oblouk, který se klene i přes Zběsilou cestu. Šílený Max obecně není ságou, již bychom si spojovali s niterními emocemi, což však Furiosa zásadně mění. Prahnutí po pomstě za ztracené dětství, domov i matku funguje jako archetypální dějotvorná pohnutka, s níž však Furiosa nemůže dojít vnitřnímu míru stejně jako Dementus. Jsou to právě pozitivní emoce směrem k dřívější rodině a Jackovi, jež hrdinku zásadně formují a předesílají její činy ve Zběsilé cestě. Stejně jako někdy v reálném životě, ve zubožené Pustině lidé dvojnásob pociťují osamocení a nemožnost věnovat druhým ty nejhlubší city. Při opakovaných projekcích Zběsilé cesty si tudíž můžete vztah mezi Maxem a Furiosou, dvěma nepředstavitelně zatvrzelými trosečníky, rázem zasazovat do mnohem pocitovějšího rámu. O to víc, že Miller si ve Furiose neodpouští krátké Maxovo cameo, během něhož mytologický hrdina v podstatě ještě víc zikoničtí a utuží své vazby k silné hrdince, již posléze nabídne klíčovou oporu. Právě v těchto vztazích vězí unikavá naděje světa ovládaného šílejícími muži… Furiosa se tímto dílem, které exploatační tradice podřizuje epickému narativu o dějinné zacyklenosti a potřebě neustáleho boje za dobrou věc, stává jednou z největších ženských hrdinek kinematografie. A také nejemotivnějších, neboť nevyřčená slova a zatlačované slzy mnohdy vydají za tisíce dojímavých frází. Je přitom nešťastné stavět hodnocení Furiosy na srovnávání se Zběsilou cestou, neboť ojedinělé kvality a dominanty obou filmů nejlépe fungují v pocitovém tandemu. Akční inferno s Hardym a Theron je součtem dějinných příkoří uvalených na postavy v průběhu celé Millerovy ságy a současně jedinou odpovědí na rozsáhlejší přemýšlení o světě v tomto prequelu, jenž opravdu dokázal nemožné – je tak výjimečný, že ještě povyšuje a ozvláštňuje už tak výjimečný a zcela unikátní film. 95 %