liborek_

Poměrně realistické drama, které však trpí značnou nevyrovnaností, co se týká hereckých výkonů. Zpočátku jsem měl pocit, že tento film má tendenci býti filmem extrémů - na jedné straně extrémní násilí a brutalita, dále extrémní přehrávání některých herců, extrémní casting nebo extrémně nevhodná hudba, která filmu dodávala zvláštní jakoby idylickou atmosféru, jež absolutně neodpovídala ději - zřejmě to byl záměr autorů, leč mně to připadalo jako parodování sebe sama. Scénář však byl poměrně dobře napsaný, příběhu nechyběla napínavost ani náznak jakéhosi morálního odstupu od kruté minulosti. Vyzdvihl bych především apokalyptický konec, který měl do idealismu hodně daleko. Když se ve výsledku sečtou klady (ke kterým bych ještě přidal zajímavou kameru) a odečtou některé úlety, je z toho dobrý průměr ***

Ben-Hur ročník '25 rozhodně nezapře fakt, že jde o nejdražší film němé éry... Grandiózně pojatý příběh knížete Hura je od prvích okamžiků až po epilog napěchovaný napětím, krásnými nákladnými scénami, velkolepými námořními bitvami, závodem kvadrig atd. atd.... Prolínání životních osudů mladého knížete a Ježíše zdůrazněné kolorovaným odlišením "Kristových scén" sice na mě místy působilo rušivě, ale zřejmě mělo svůj smysl, jenž bude odhalen v závěru filmu (nechci spoilerovat), ovšem každému asi je jasné, jaký obecný smysl může mít Ježíšova přítomnost. Zfilmované úryvky evangelií jsou pojaty tradičně, typické je v tomto ohledu zpracování poslední večeře, která je do posledního detailu pohyblivou kopií da Vinciho fresky. Pouze Kristovu tvář během celého filmu ani jednou nespatříme. Ovšem tou hlavní postavou tady není "židovský král", ale mladý Juda, jehož strastiplný příběh je sice vyprávěn napínavě, ovšem scénář se v některých okamžicích nevyhnul dějovým zkratkám a okatým berličkám. I toho patosu v závěru by mohlo být míň. Celkově se mi ale tenhle snímek ohromně líbil a dlouho jsem váhal, jestli nedat plný počet.

Většina Buńuelova díla je zasvěcena intelektuálnímu boji proti institualizovanému náboženství a tato satira patří mezi výstavní kousky jeho filmografie. I když to není tak docela přesné, protože tohle by se dalo říct téměř o každém jeho filmu... K natočení tohoto snímku byl Buńuel evidentně inspirován životním příběhem historické postavy mnicha Šimona Stylity (389-459), který strávil neuvěřitelných 37 let na osmnáctimetrovém (původně třímetrovém) sloupu poblíž Antiochie. Už na svou dobu byl ve svém asketismu více než extrémní a právě pro přehnaný asketismus byl dokonce tento mnich vypuzen z kláštera, ve kterém jistý čas přebýval. Buńuel si ani nemusel moc vymýšlet... Nejlepší satira je taková, která pouze zobrazuje směšnost v celé své nahotě - pokrytecké, povýšenecké a ve svém důsledku sobecké jednání - pošetilé až absudrní jednání - mnicha, který je dáván za vzor cnosti - to je podstata Buńuelovy výpovědi... Absurdita celého příběhu je pak dovršena šokujícím závěrem, který celý film posouvá do oblasti nadreálné frašky.

Svěží a divácky velice přístupná historická exkurze do dob těsně po Třicetileté válce, kdy se na švédský trůn po smrti Gustava II. Adolfa dostala jeho dcera - poněkud kontroverzní královna Kristýna. Tomuto filmu bezesporu vládne skvělá, výborná a úžasná Greta Garbo, která zvládá všechny myslitelné polohy, od rozverné a zamilované dívky až po žalem zdrcenou ex-královnu. Bohatá výprava a nákladné dekorace, romantika, svár, intriky, k tomu výborná hlavní představitelka, působivý příběh založený na skutečné události... film prostě obsahuje všechny ingredience, které dělají film atraktivním a současně poučným. I když se příběh v některých momentech odchyluje od skutečných událostí (viz např. důvody Kristininy abdikace), jde přesto o vynikající snímek, který rozhodně stojí za nejedno zhlédnutí!

Život Briana je můj nejoblíbenější pythonovský film. Snad proto, že byl úplně první, který jsem viděl, snad proto, že je v něm specifický pythonovský humor doveden k dokonalosti, snad proto, že má nejštiplavější povahu a nejvíce lidem leží v žaludku (ačkoli nepochopitelně)... Life of Brian je dokonalá satira! Nejen na náboženství, ale především na jeho průvodní jevy, od fanatismu ("An ubeliever! Persecute! Kill the heretic!!") až po stádnost a slepé následování ("You're all individuals. - (sborově) Yes, we're all individuals..."). Terčem posměchu jsou náboženští vůdcové, politici, prázdný symbolismus atd...atd... Humor Terryho Jonese, Johna Cleese...a spol.. je natolik jedinečný a originální, že ne každému se musí líbit, ale ani ve snu bych neřekl, že je stupidní, trapný nebo dětínský. Je účinný... A moje nejoblíbenější scéna? "Romanes eunt domus..."

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět *

Zpočátku mi tenhle Oscarový film připadal jako úlet na francouzský způsob. Netradiční pojetí milostného trojúhelníku, který se ke konci rozroste dokonce ještě o jednu stranu, aniž by, kupodivu, kdokoli protestoval... Celým dějem se táhne jako zlatá nit snaha rozptýlit a trochu rozveselit těžce deprimovanou a nic netěšící Solange. Ač jde o snímek oceněný tou slavnou zlatou soškou, přišlo mi, že Připravte si kapesníky je ne úplně vyvážený film. První půlka byla vtipná a smál jsem se co chvíli, ale druhá už trošku nudila a hrála na takovu vážnější strunu. Depardieu byl v roli manžela výborný, zato jeho filmová partnerka Carole Laura už tak skvělá nebyla. A konečně, ačkoli je film nápaditý a rozhodně se nedá říct, že by byl jako každý jiný, slušelo by se trošku ho zkrátit a ten závěr kapánek uhladit. Zatím to vidím na 3*

"Nechápu, jak někdo může říct, že dětství je nejšťastnější období života. To jistě nebyl můj případ... Proto možná nevěřím ani v dětský ráj, ani v dětskou nevinnost...," vzpomíná dospělá Ana na smutné období, které nám tak fascinujícím způsobem zprostředkovává Carlos Saura. Film Starý dům uprostřed Madridu je plný symboliky a více či méně skrytých narážek na španělskou histroii; metafora odmítání frankistického režimu je tu však všudypřítomná a naprosto zřejmá. Rok 1975 je smrtí diktátora a současně je počátečním okamžikem před neznámou budoucností, která je tu tak krásně zobrazována v postavě malé Any, kterou naprosto fantasticky hraje Ana Torrent. Ana je ztělesněním španělského mládí, které odmítá útlak (Anin otec a přísná teta), touží po svobodě (Anina touha je oba zabít), stýská si po starých časech (Aniny vzpomínky na mrtvou maminku a soucit s babičkou)...atd...atd... Saura točí pro mě velice oblíbeným "buńuelovským" způsobem a tento snímek je navíc tak silný, že si zaslouží jen plné hodnocení. Btw.: taky se vám stává, že vám v hlavě celý den zní melodie, které se nemůžete zbavit? "Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas...."

Tak jsem se už konečně dostal k bratrům Tavianiovým a musím přiznat, že jsem byl jejich poetikou a vypravěčským uměním mile překvapen. Autoři umně střídají popis tragických vzpomínek staré matky a její soužití s nechtěným synem v jedné povídce, s mysteriózním příběhem novomanžela posedlého měsíčním úplňkem v jiné. Občas se ze zákoutí vynoří humorný okamžik, aby byl v zápětí zahnán některou smutnou událostí. Silným zážitkem je nostalgická výpověď spisovatele Luigiho Pirandella a jeho snový rozhovor s matkou v závěrečné (páté) povídce. Doprovázeni tóny Mozartovy Figarovy svatby můžeme vychutnávat obrázky z drsné a nehostinné Sicilské přírody a se zatajeným dechem sledovat let černého havrana se zvonečkem zavěšeným na krku k dalšímu lidskému příběhu... Zajímavý film!

Moje první přímá zkušenost s románem E. Brontë dopadla více než dobře. Temný příběh, zasazený někam do viktoriánské doby, o strastiplném vztahu dvou lidí, kterým osud do cesty postavil stopku s odbočkou, byl vyobrazen s překvapivou hloubkou, atmosféra hraničila až s depresivností a film, podporován skvělýmí výkony krásné Juliette Binoche a ďábelsky posedlého Ralpha Fiennese, diváka neúprosně vtahoval přímo do centra chladného, větrem ošlehaného yorkshirského statku s expresivním názvem... To vše bylo doplňováno vynikajícím soundtrackem, který umocňoval zážitek z již tak skvělého filmu. Román jsem nečetl a předchozí adaptace (v nejbližší době se chystám na málo známou Buńuelovu) jsem zatím neviděl. Byl jsem poučen, že film je dostatečně věrným převedením knihy, ale to mi nezabrání si ji v blízké budoucnosti přečíst.