F.W.Colqhoun

Probírám se hodnoceními a nestačím se divit, kolik se na ČSFD realizuje marxistů a maoistů, ch-ch. Anebo snad si všichni vychutnali, jak oblíbená třída naložila s levicovým intelektuálem? Oukej, budu to chápat tak, že se hodnotila jen formální stránka a Morricone... Pasolini nejspíš nechtěl nic riskovat a tak si ve své grotesce tropí žerty z kde koho: držitelé výrobních prostředků pálí po těch, kdo * ehm * zúrodňují půdu, klerikové nepobírají "světce", aktuální hybatelé dějin se p(r)otloukají mezi dvěma ohni (vykořisťovateli a hladem), aniž by v honbě za ukájením základních potřeb chápali, co se děje, že by jako měli jít do sebe, a nechávají svůj potenciál dřímat v nevinnosti (= ignoranci). Jen ten svatý František, marxista par excellence, cosi tuší, ovšem dějinnou úlohu přehrává komusi povolanějšímu, jímž NENÍ levicový intelektuál; ten do osudového okamžiku žvaní a neshledává, že na výběr jsou jen dvě úlohy, dravčí / vrabčí, a že vztahy v dialektickém potravním řetězci mohou být tuze relativní. Autorovo obtahování paralel mezi křesťanstvím a marxismem resp. kritika dezinterpretace revolučních myšlenek je - zajímavá a hádám, že se musela protivit přívržencům obou táborů, což si musel dekadent Pasolini náramně vychutnávat. Důrazněji se na toto téma vyjádřil o dva roky dříve v "Evangeliu sv. Matouše", kde Kristovi chyběla snad jen ta barikáda, pointou nicméně nepřekvapí, neb místo s výhledem revolucionář nakonec nachází... Neodpustím si zlomyslnou otázku: Pasolini - dravec či vrabec?

Spoilery!!! "Demenza a Venezia". Co je to mezi Benátkami a milovníky nedorostlých blonďatých stvořeních? Odkazů na Manna / Viscontiho je tu k nalezení víc. Příběh je na druhé koleji. Přestože spěje k čemusi jako vyvrcholení, je jen chatrnou kostřičkou, po níž jsou rozvěšeny lahodné interakce mezi nevědoucím hlavním hrdinou, vděčně nevinným mladíkem, a zrůdami z lehce dysfunkční rodinky, která neochotně odkrývá svá tajemství. Dino Risi je prý znám hlavně coby autor komedií. Z těch jsem ale žádnou neviděl, na rozdíl od několika přetěžce melancholických a zároveň mile naivních bijáků. Pro ty jsem si vytvořil zvláštní libost ("První láska", "Přízrak lásky", "Vůně ženy" - díky LK!). Poťouchlé vtípky, kterými tyto filmy režisér prokládá (v tomto případě kupř. jódlovací scéna v restauraci, hodiny kreslení) sentiment ještě umocňují. Hlavní devizou filmu jsou kromě obsazení (klasicky neurotická, do italštiny předabovaná Denevue a veselý týpek Gassman trousící citáty) kulisy Benátek resp. způsob, jak je s nimi naloženo. Byl jsem línej dohledávat, zda se skutečně točilo v jednom z jeho paláců - asi by to stejně nebylo na prodej - ale přesně takový bydlení bych si zasloužil. Exteriéry jsou snímány v mlze, k večeru a za rozbřesku a nechávají tak město vyhlížet dle glosy jedné z postav - jako "starou dámu, které páchne z úst" (...nebo jako kdyby to tu zasejc jednou ovládla, třeba já nevím - cholera?).

Když jsem byl před lety s přítelkyní na Muži ve stínu v kině, seděli tam sami. Nikdo tedy nerušil mé nadšené hýkání. Nad filmem do té doby, kdy jsem si prozřetelně pořídil DVD, hýkám každý rok alespoň jednou. Muž má trvanlivost a výživovou hodnotu druho-válečné konzervy, podobně jako jiné slowburnery jako Frantic či Devátá brána, vyznačující se metronomicky pravidelným, pomalým, nanejvýš středním tempem (který svádí některé nedočkavce označovat Polanskiho za nudného patrona), cynickým vypravěčským odstupem a tlumenou intenzitou. Polanski v klíčových okamžicích, kdy by jiní spontánně sešlápli plyn, hromadí frustraci v hrdinovi i divácích, oloupených o formální nápovědy, odkázaných na sotva znatelné drobky stop. Znalce Polanskiho díla zaujmou odkazy na zpracovaná témata, mezi nimiž vyniká vytrvalý tlak okolí vmanipulovat hrdinu do role jeho předchůdce [Tenant]. Ten proplouvá událostmi hitchcockovsky neinformovaný a dokonce bezejmenný, připravený přijmout diváckou projekci naivních představ o mechanismech politiky a nezáludných mezilidských vztahů. Při jedné z četných repríz jsem si uvědomil, že mě víc než podezření na politický zločin nejvíc znervózňoval blížící se termín odevzdání memoárů...

But you're much smarter, isn't you? K Antikristovi se rád vracím a můj obdiv neutuchá. Po letech repríz a četných jiných zkušenostech s Trierovými pokusy artikulovat znovu a lépe těch několik tezí mám obavu, že se to už nepovede výstižněji, než tímto mistrovským záznamem léčby jedné deprese. Ženu příznačně léčí muž po tragické ztrátě společného potomka. Tato základní situace umožňuje Trierovi formulovat nihilistické, ale těžko rozporovatelné pravdy: Ženy jsou zlé, jistě, ale muži též, navíc neschopní svému zlu přitakat. Racionální, osvícenské pokusy zpracovat svět do čehosi přijatelnějšího jsou trpkým plodem této zbabělosti. A aby fungovaly, musí existovat obětní beránek. Tím je žena a vše, co symbolizuje. Antikrist je nestydatě rozcapenou branou do kostela Satanova. Pohled dovnitř, přestože bolí, přináší jistou úlevu.

There it is. Theres your flyby :-) Z nás čtyř, kteří jsme Melancholii v Liberci toho dne propadli, jsem byl sám, kdo se musel chvílemi smát. Příležitostí film několik skýtá přesto, že nám oproti chronologicky i tematicky předcházejícímu Antikristovi von Trier nedopřává výstupů v podobě mluvících lišáků. První, zdánlivě méně poutavá polovina uchvátí spíše toho, kdo má s trudomyslností vlastní zkušenost - a nemusí jít rovnou o klinickou depresi. Postupný propad Justine a to, jak jí všichni okolo "pomáhají", je dokonalý. Oproti polovině druhé, kdy se "to" začíná týkat všech, je to ovšem čajíček. O tom, zda vizuální stránka skutečně trochu převažuje nad vším ostatním by se dalo diskutovat. Hlavně by to ale mohla být oprávněná výtka jen proti filmu, který by nebyl tak devastující po všech stránkách. Nakonec i náročnějšímu divákovi z téhle hutné hostiny prostě musí něco zbýt na dlouhé domácí žvýkání. Wagner, super. Earth is evil. Nobody will miss it.

S PPP jsem začal - nevykládejte si to špatně - odzadu. Ještě kdysi na gymplu nám osvícený profesor pouštěl Evangelium sv. Matouše a hned potom jsem měl tu čest s Teorémou, o níž jsem naprosto nevěděl co si myslet (někde se mi tu válí, takže si dám druhé kolo). Oproti excesům, jež Pasolini v době vzniku filmu teprve strojil, je Accattone nečekaně střízlivý film hemžící se i tak hojně symptomy Pasoliniho vrcholného stylu - prosté postavy trousí poetické hlášky, ulicemi neutěšeného předměstí burácí Bach, pasáci, štětky a zloději se potloukají záběry, které si ze svatých obrázků berou jen to nejlepší. Dvě hodiny je divákovi záběr po záběru indoktrinováno, že bydlení ve slumu má svoje kouzlo, zvlášť když je celé black-and-white a v sousedství žijí takoví ryzí lidé. V určitých ohledech s Pasoliniho marxistickým exkurzem do podsvětí nelze * nejspíš jen pod vlivem vizuálního obžerství * nesouhlasit. Všem, kteří s režisérem nemají zkušenosti (anebo mají zkušenost špatnou) vřele doporučuji začít / restartovat právě se Šupákem. PS Monicu Vitti jsem tam nikde nepotkal...

Všechny tři díly v jeden den; je 20 minut po půlnoci, takže jsem to vlastně nestihl. Možná příště. Výhrady, jež jsem měl vůči Supremacy a Greengrassově stylu musím u Ultimatum blbě opakovat. Otázka: Je účelné mrskat kamerou i ve scéně, kde postavy debatují nad šálky kávy resp. talíři se šlehanými bílky? Je tím něco zprostředkováváno, anebo jen režisér nechce dopustit, abychom vyšli v oddychové chvilce mezi akčními sekvencemi ze cviku? Bylo by fakt tak zle, kdyby nám bylo dáno vydechnout? Já bych to přežil. Kdoví, možná někdo sofistikovanej spočítal, že když se to natočí takhle, sežerou vynervovaní diváci v kině víc popcornu. Když už si do huby beru pražené zrní, přiznávám, že servírováno jest velmi lahodně. Deshovo fackování s Bournem je možná nejvymazlenějším blízkým setkáním v celé sérii - co na tom, že je to Arab a snad proto za sebou musí po Tangeru trousit bomby. Přestože jsem nadmíru spokojen, byl bych zároveň klidnější, kdybych měl jistotu (podezření mám), že se Sam Mendes chystající Bonda vol. 23 narozdíl od Marca Forstera uchýlí k inspiraci do klidnějších vod, než ze kterých vyplaval a do nichž se vrátil Jason Bourne.

Recenze a komentáře se hemží výroky typu "film, který nedá vydechnout". Mají recht, ale já at-the-movies dýchám vážně rád. Prej že dokumentární styl. Prdlajs. Kdosi kdysi trefně poznamenal, že kdo chce být hluboký a není, kalí vodu. Greengrass kalí obraz a zřejmě doufám, že když nám nic moc neukazuje, dává průchod naší fantazii. Možná mám pomalá očička, možná jsem konzervativní, ale přestože se povedlo vyrobit skvělej biják, změna režisérského stylu alespoň pro mě neproběhla k lepšímu. Jelikož si i po těch letech z kina matně vybavuju trojku, vím, že může být ještě "hůř"... Tolik moje staromilský stesky. Film je samozřejmě oukej. Bourna bůh-ví-proč potom, co od něj v jedničce dostali strašnej vejprask, chtějí zase trochu poškádlit - přijde k čemusi na způsob "M", zbavěj ho závazků, dají mu zase jednou důvod k cestování pod falešnými pasy a režisér, který mi nesedí, ale je objektivně skvělej, na základě vybroušenýho scénáře popisuje, jak to probíhalo. Co kdyby dalšího Bourna natočil Anton Corbijn ve stylu Američana? Nebojte, k tomu nedojde.

Po letech a dalších dvou dílech (zatím) triologie jsem se vrátil k jedničce a musím konstatovat, že přes nesporné bonusy, kterými sérii podaroval Limanův nástupce, mám Bourne Identity pro ty sedmdesátkové kvality, jež se pod režisérským vedením Paula Greengrasse kamsi vypařily, nejraději. V první polovině filmu máte možnost vidět na dlouho naposledy Bourna jako trochu lidskou postavu - kleví zimou v děravém rybýřském svetru a objíždí turisticky atraktivní evropské destinace s pytlem na odpadky plným peněz; ještě to zkrátka není tak úplně přes čáru. O to víc si lze užít jeho přerod v naprosto sebejistou mašinu. Škoda, že to vzalo tak rychlý konec. Ti, co to mají raději víc šejky a hajtek se mnou asi nesouhlasí, ale - jen víc takového oldskůlu. Třeba se nám staromilcům ve čtyřce pod vedením scénáristy Tonyho Gilroye v tomto směru poštěstí přesto, že po tolika dílech a odhaleních už tak trochu není o čem hrát...

Je smutné zjistit, že váš oblíbený režisér je jen tak dobrý jako scénář, který mu vnutí nějaký producent. Film uvádí diváka do prostředí (zločinně fungujících) bank a nelze neregistrovat jisté chvályhodné edukativní momenty (výklad principu dluhu). Ty ve výsledku působí v šíré ploše nesrovnalostí, podivných dějových skoků, dialogových kýčů, pitomých samozřejmostí a žánrových přešlapů jako nesourodé vsuvky. Pokus o institucionální thriller soustavně poškozují uměle vetknuté akční scény, včetně slavné přestřelky v Guggenheimu, která vůbec nedává smysl (kde jsou policajti? proč se postavy jednoduše neschovaly za zábradlíčko?!). Tykwer, který možná přišel k materiálu jako slepý k houslím, dělá co může, ale hezké záběry baráků od Milána přes Berlín a několik vynikajících režisérských nápadů jen prohlubují dojem propasti, která se rozevírá mezi ambicemi a formou na jedné straně a scénáristickou podprůměrností na straně druhé. Nic s tím neudělá existenciálně napjatý ouřednický bond Clive Owen, který zjevně nedbá skutečnosti, že ho Matt Damon pro žánr definitivně odkrágloval v rákosí v Agentovi bez minulosti; ani ustaraná Naomi Watts. A dokonce ani niterný Armin Mueller-Stahl. Zahraje sice bez potíží odšroubovaný hydrant, postava bývalého idealistického rozvědčíka Stasi, konvertujícího k hyper-kapitalistické instituci, je i pro něho oříšek věkovitými čelistmi k neužužlání.