F.W.Colqhoun

Do I have to be the world champion blind lady? / Yes! / Then I will be. I'll be everything you want me to be. Proč by to dělala pro sebe, když to může dělat pro svého fotografa, že? Běžně mi [bytové] divadlo na plátně nevadí, ale logice Čekej do tmy předloha škodí z podstaty. Buñuelovskou nemožnost odejít hrdince diktují víc hranice pomyslného jeviště, než inscenované okolnosti. Jak bylo možné všechny možnosti řešení na obou stranách přehlédnout? Když jste dostatečně pevně přesvědčeni o nutnosti vyprávět o absurdně elaborovaném plánu, tříštícím se na důmyslu nevidomé fešandy, jde všechno. Vřelé sympatie postavě sadisty Alana Arkina, která v duchu fair-play nosí až do posledního okamžiku (i v naprosté tmě) slepecké brýle. This is the big bad world, full of mean people, where nasty things happen! / Now you tell me. → Lepší nevidět.

If it's cheap they eat it. Ještě než Džun-ho Pong prorazil mezinárodně Parazitem, natočil film potvrzující na západě jen šeptanou pravdu, že mladé dívky a prasata jsou nerozlučná dvojka. Zápletka o srdnatém pokusu horalské dívenky Miji osvobodit obřího čuníka ze spárů britského Agrofertu jakoby vypadla ze šuplíku anime scénáristy. Vídat v rolích jakoby-kreslounů asijské herce jsem zvyklý. Pozorovat Tildu Swinton, Jakea Gyllenhalla či Paula Dano fungovat v rozsahu intenzity projevu animáků je zážitek. Jak se film chýlí k závěru, řáchandy a honičky agrofertčíků s aktivisty ustupují efektivní veganské agitce. I zarputilejší masožravec může při scénách v okolí masokombinátu, jimž nelze vyčítat vyhrocenost, pociťovat vkrádání předsevzetí omezit konzumaci jitrniček na frekvenci: příležitostně. We can only sell dead ones.

SPOILERY. I know who I am. I know who I am! → Kdo to může říct, aniž by se mu nemohl nevysmát de Niro s plnou hubou vajec natvrdo? Shite!!! S videokazetou Angel Heart, naporcovanou nováckými reklamami na vložky a prací prášky, jsem prožil jedny moc fajnové devadesátkové letní prázdniny: Den za dnem jsem se vracel do dusného světa satanistického Blade Runnera (mně tenkrát notabene neznámého), zkrápěného umělým deštěm a neefektivně větraného zatracenými ventilátory, v němž se pseudo-marlowovský hrdina neochotně žene vstříc prokletému poznání, z něhož neplyne užitek. Alan Parker tvrdil, že v tom nebylo nic osobního. Jen chtěl zkusit natočit něco strašidelného, protože to předtím nikdy nezkoušel. Nezúčastněný nadhled přinesl vpravdě odporné ovoce. V jistém smyslu nepořádná režie ladí s nepořádnou duší a zasutými vzpomínkami Harryho Angela na melodie, z nichž by dokázal hity vyčarovat jen Ďábel (nebo Trevor Jones). FOR COLORED PATRONS ONLY. Z odstupem let a po nabytí [řekněme] středního filmového vzdělání nově pobavily dva momenty: Bílá krytka na nos (chránící stejně dobře před sluncem i deštěm), s níž Rourke hraje svého zvláštně nešikovného detektiva a upomíná tak na jistou slavnou roli Jacka Nicholse, který roli detektiva odmítl. Dále to, jak johnny-favouritovsky se změnil sám Rourke od doby, kdy hrál muže, který se chtěl kouzly plastických chirurgů vyvléct ze smlouvy s čertem. Náhoda? Sotva :-) You know what they say about slugs. They always leave slime in their tracks.

Don't panic! (........) Humanoids by mohl sloužit jako manuál k výrobě úžasně špatných filmů. Již ze sukcesivního angažmá dvou režisérů je patrné, že nešlo vše podle plánu. děs totiž přichází především z fušeřiny. Kostýmy humanoidů jsou tak špatné, že se v první skupina [tří] najatých herců odmítala v obavách ze zesměšnění vystupovat. V hlavní roli srdnatého rybáře se objevuje Doug McClure, který dal jméno (a tvář) archetypu zoufalecké béčkové hvězdy, která v pamětihodné epizodě The Simpsons prcá ryby (!). Hlavu a patu nemají zdaleka jen akční scény. Zaděláno na kultovní průšvih bylo už předtím, než produkčně zasáhl Roger Corman, který vzdor první režisérce prosadil dotáčky s kozami. Ty obnáší ve výsledku cca třetinu filmu. Nenáviděný byznysman tak zajistil filmu to holé jediné, proti čemu nelze nic namítat. Kinematografie je ale nevyzpytatelná disciplína a i projekt, v jehož úspěch nevěří nikdo soudný na palubě, může zásluhou alchymie nabýt podivuhodných kvalit. Takové Humanoids ani po čtyřiceti letech nezapřou. Propast zející mezi ambicemi a výsledkem filmu, skýtá mnoho příležitostí se smát. Barbara Peters neváhá frašku prokládat citacemi Psycha (příznačně marný pokus o střihačské mistrovství ve sprchové scéně) a Vetřelce (trikově zhruba na úrovni latexové rukavice prostrčené dírou v kapse). Film po letech výmluvně ilustruje probíhající posun senzibility. Zatímco jen o pár let dřív bylo legitimní se střílením rudochů na plátně bavit, zde se původní obyvatelé ocitají v roli zneuznaných kladných hrdinů, kteří bojují proti útlaku ze strany bílého muže (nebo napůl bílého - Taliána) nikoliv lukem a šípy, nýbrž právními kroky. Bez nepřítele se ale žánr neobejde, a tak nakonec starousedlíci společně s kolonizátory stanou v jednom šiku proti lovecraftovskému nepříteli z hlubin, ve skutečnosti produktu spolčení vědy a mamonu. Mám-li být ale upřímný, za hlavní důvod promítnout to někdy v budoucnu znova, vděčí film v první řadě prostě Cormanovi...:-)

I am here with you. Isn't it enough? Sledovat Brownian Movement je zpočátku skutečně jako zírat do zkumavky s různobarevnými inkousty, jak se [zdánlivě] jen vládou chaosu mísí. Místo molekul barev však o sebe pleskají povislé německé kozy se srstnatými údy francouzských dělňasů a panděry pacošů, zvanými do k tomu účelu pronajatého bytu; artová prasárna. Kdo viděl jedinečného Toni Erdmanna, ví, jak mistrně umí Sandra Hüller vykreslit ženu zmítanou zmatkem, nahou v přeneseném slova smyslu i doslova. Její často jen titulem lékařky vyšňořenou hrdinku ovládá nutkání, projevující se vědecky sensuální fascinací texturou, jaksi náhodně vedoucí od jemného textilního přehozu přes postel na žaluda cizího muže, rozvalujícího se na místě vyhrazeném v měšťáckých svazcích obvykle manželovi. Jde o záhadu, jíž [se tu] nerozumí a jíž [ona] odmítá vysvětlovat, neboť by to činilo frapantní záležitost even worse. Proti stereotypu napsaný submisivní a zranitelný, semitsky vyhlížející manžel Max tone ve zmatku, i proto, že jinak nelze deklarativně i skutkově milující a pečující choti cokoliv vytýkat - vždyť při milování dokonce heká! Co s takovou zásadní intruzí do řádu fungující rodiny? Nizozemská režisérka Nanouk Leopold viditelně pracuje s odkazy na díla mužských klasiků. Evidentní je inspirace kráskou Séverine Serizy, na vysvětlivky skoupé, přerušované vyprávění zase dluží Antonionimu, jehož dlouhé stíny křižují cik cak karteziánsky holé prostory novostaveb, které projektuje Max a jimiž nevyzpytatelná doktorka Charlotte von Ribbeck bloumá, když na sobě zrovna nenechává rajtovat nějakého dobytka. Apel ponechat ženu nekolonizovanou alespoň ve sféře touhy, apel, jenž z podstaty totálně kořistnický muž těžko zpracovává, by byl věrohodnější, kdyby (stejně jako kdysi režisérčini vzorové) zvládla nelakovat sklony hlavní hrdinky narůžovo nevědomostí a zmatkem. Kdyby se nebránila označit von Ribbeck za děvku. Kdyby byla s to připustit, že na povaze děvky není nic špatného.

You do a great Jimmy Stewart, by the way! Když zážitek z dobrého filmu zastíní fascinace tvůrcem, zamrzí. Při sledování důchodce, dobývajícího živobytí pašováním drog, nelze nemít na paměti, jakou vůli Clint Eastwood projevuje, když na prahu devadesátky píše, produkuje a režíruje filmy, v nichž zároveň ujímá hlavní role. Těžko hledat důstojné srovnání, snad s výjimkou Woodyho Allena, s nímž možná náhodou, snad záměrně pojí Pašeráka angažmá dávné múzy Diane Wiest. Eastwood i v Pašerákovi, podobně jako nedávno v dosti odporném Sniperovi či Gran Torinu mezi řádky příběhu o Tatovi, který nedostává pokuty a v duchu svérázného libertariánství rozkládá korporátní kulturu mexického drogového kartelu tím, že s autem plným drog zastavuje u svých oblíbených dálničních bister, obhajuje svou verzi hodnot a snu s přívlastkem americké. Na rozdíl od jiných tak nečiní hloupě. Příběh Earla Stonea by se v rámci systému regulérního sociálního zabezpečení nedal věrohodně vyprávět, Mexikáni jsou v jádru sympaťáci a vpodstatě na to, jak Eastwood americkým hodnotám rozumí, navazují autentičtěji, než nechvalně známá "generace měkejšů". Eastwoodovi je rozumět, co říká, když jeho postava při asistenci s výměnou píchlé pneumatiky oslovuje familiérně "negros" a členky lesbického motorkářského gangu Dykes on Bikes nemilosrdně "dykes". Z úst muže, který není debil, zní povzdechnutí si nad jistou přecitlivělostí autenticky a těžko lze proti tomu hodnocení něco namítat. Fér by bylo se do skupiny "pussies" a "eggshells" dobrovolně hlásit, a já tak tímto činím, stejně jako do skupiny diváků netrpělivě vyhlížející spousty dalších Eastwoodových nekorektních, rasistických, prostě emerických filmů. Well, the only person who wants to live to 100 is a 99-year-old anyway.

We now show uncorrelated targets approaching from the north-northwest. Jestliže mé blízké setkání s jedním prvních sci-fi před cca pětatřiceti lety určoval hračička Spielberg, při repríze po letech to byli François Truffaut, kterého jsem tehdy z pochopitelných důvodů vůbec nevnímal, a Alfred Hitchcock, jenž se promítl nejen do závěrečné scény u Ďáblovy skály. Film možná právě kvůli nim není tak třeskutě americký, jak by mohl být a být měl, vzhledem k rozpočtům a ambicím na poli box-office. Pravici napřahující hodní mimozemšťané tak činí v jistém rozporu s tradicí útočných emzáků subtilně. Spielberg se divácky nefixuje na jedinou postavu, nýbrž na skupinu příjemců zprávy, z nichž elektrikář Richarda Dreyfusse sice nepředstavuje úplně typického hitchcockovského hrdinu, ale svou blondýnu, byť se jedná o suicidálně vyhlížející svobodnou matku (bez práskačky) potkává a jeho "proti všem" je vyloženě klasické. Spielberg pod symbolickým dozorem evropských vzorů exceluje méně v obrazech humorem kašírovaných rodinných rozkolů a více v tom, co je vyjma trikových scén nejryzejším motivem příběhu, vykreslením utkvělé myšlenky, neurčitého pocitu formujícího se do budoucí vzpomínky na Devil Tower; muka tušené pravdy. Na kraftwerkovské vyvrcholení sice Spielberg s Williamsem připravují celé dvě hodiny, ale z neonového rozhovoru civilizací v rozsahu variací na pět tónů dodnes mrazí efektivně. Monsieur Neary, I envy you.

Scars after teeth... / Animal? / No. Kvality zpracování, pojištěné bezednými rozpočty a dobrými profesními portfolii HBO, zastiňuje postupně se vkrádající podezření, že Kingova předloha a svět, který okolo případu vražd dětí koloruje, nestojí-li rovnou za-vyliž-prdel, není nic moc a zejména evropského diváka může dráždit - ale o tom později. Dokonalá kamera; soundtrack evokující temnější podoby NIN; herecká esa, mezi nimiž vynikají ne-Američané Mendelsohn a Erivo (a mně dosud neznámý Američan Marc Menchaca); výprava navozující temnotu lesů, jeskyní a pohnuté historie státu Georgia; odkazy na formálně příbuzné True Detective, Akta X a třeba i X-Men (a v démonické rovině k nesrovnatelně lepšímu Angel Heart). Budování atmosféry naprostého zmatení a nezbadatelného paradoxu funguje zpočátku skvěle. Jakmile se ale na scénu vtlačí Whoopi Goldbergová z Bradavic Holly Gibney s čarodějně vyjukanou vizáží Cynthie Erivo, produkční kamufláž přestává fungovat. Mizení masky z béčkové paranormální storky neskončí, dokud nejsou na stole všechny [tarotové] karty, což je naneštěstí dlouho předtím, než tvůrci plánovali servírovat jako vyvrcholení. Nadsázka, která pomrkáváním na publikum obvykle zachraňuje béčkové náměty, absentuje. Tvrdošíjně servírovaný apel brát to vážně se vážně brát nedá. Problém Outsidera tkví hluboko pod samotným produktem, totiž ve vizi Ameriky Stephena Kinga, krajině ryzích lidí, takřka biblickém společenství, které neváhá kolektivně a nezištně čelit čertovi, zanášejícímu do požehnané komunity zlo. Na světě je málo tak specificky strašidelných míst jako současná Amerika. Kingovy romány interpretují v popkulturní rovině tragédii země, která jako v mnohém jiném předstihuje historicky jiné tím, že zahazuje z vůle vlastního lidu aspirace stát se lepším ve prospěch karnevalu hlouposti a dobrovolné bídy, v souladu s jeho nejtmářštějšími sklony jako zlo vnější. Z Ameriky Stephena Kinga, vymalované Outsiderem, postfaktické, nekrofilní a pověrečné, která chce těm, kteří slepě setrvávají u racionality, otevírat oči, se mi [v průběhu sledování mistrného zpracování Outsidera] chtělo blít.

Couldn't you stop scribbling for a second?! Filmy Sydneyho Pollacka pro mě představují vzor ideálně vyvážené hollywoodské produkce, instantně poutavé a zároveň nerezignující na určitý přesah. Absence of Malice zůstává takový i po několikerém trhnutí oponou. Přestože není tak dokonalým tvarem svého druhu jako třeba Tři dny Kondora, neztrácí zábavnosti a aktuálnosti; ve věku úpadku profesionální žurnalistiky, kdy může kdejaký trotl prezentovat své názory na pochybných internetových platformách je tomu s jeho relevancí právě naopak :-) Novinářka Sally Fileds s kozami, jichž jsem si při pokusech opoustit Irán v doprovodu dcery nevšiml, čmuchá okolo strašidelně vysušeného pseudo-pašeráka Paula Newmana, podezřelého z likvidace odborářského bosse. Její zoufalá, či spíše zoufalecká postava tím, jak jedinečný má talent volit až téměř do posledního okamžiku neomylně chybně (proti profesním pravidlům i v souladu s nimi), ilustruje jaké zlo lze páchat - bez zlého úmyslu. Pollackovo diskutabilní rozhodnutí promísit žánry, aniž by se na prostor jediného filmového okénka ocitl zcela mimo ně, namísto soustředěného budování příběhu podle pravidel jednoho z nich, obětovává strhující biják možnosti zajímavějšího, eklektičtějšího filmu. Nedosáhl sice tak břitkého výsledku jako třeba Lumet v Televizní společnosti, argumenty zpochybňující mantru "práva veřejnosti vědět" předkládá divákovi, který jinak nepochybuje o "právu veřejnosti vědět", argumenty ve prospěch práva na soukromí - tenkrát slábnoucí, dnes již téměř zapomenuté. I know how to print what's true... And I know how not to hurt people. I don't know how to do both at the same time.

Říkala jsem ti to. Je poslední den mého léta. Zhrzená a osamělý v liduprázdné plážové poušti, na hranici země a moře, jen ve společnosti příležitostně vřískajících MIGů, zastupujících memento toho, že i když bylo nedávno hodně zle, může být ještě hůř. Do tří čirých živlů rozevřená situace otevírá prostor naprosto čemukoliv, aby se ve výsledku stala svědkem postupného borcení nadějí na cokoliv útěšného; cokoliv, co by slibovalo navázat na zpřetrhanou existenci. Neutěšený vývoj událostí povznáší rám perfektní kinematografie, nechávající vzpomenout na jiné filmy, plodně okouzlené sypkými materiály. Kdyby představitelka hlavní ženské role Irena Laskowska vypadala (i v plavkách!) méně jako Jaroslav Marvan, chuť rozjet se k Baltu by byla větší. Czego Pan szuka?