F.W.Colqhoun

Na vysvětlenou: Tenhle film jsem si pustil prostě proto, že jsem ho měl. Znáte ten pocit vkrádající se nudy, která si žádá zahnat trochu, ne úplně, a proto volíte biják, který pobaví, ale nepoučí? Až se ten pocit dostaví, Saharu vynechte. Nuda příjemná přejde v bytostnou a možná budete mít i výčitky svědomí. Já je měl. Je to jeden z těch filmů, které mají zvláštní dar znejišovat, jestli o film vůbec jde. Akcidentálie sedí: Na obrazovce se střídají scény, obrazy, herci mluví, události se jeví, hudba hraje, ale je to jakoby vzdálené a vykazuje přes množství lákadel protichůrnou, silnější tendenci nezajímat. Chyby? Kde začít. Samozřejmě scénář. V záměru zobrazovat Nigérii, Mali a okolí jako místo bujarého dovádění lovců pokladů je cosi perverzního, storka o ŘÍČNÍ pancéřované lodi nacpané zlatem na Nigeru je moc i na klukovské dobrodružství i bez surfování na troskách letadla. Zlí francouzští kapitalisté, generál s dredy. Režie to nezachraňuje, panoramata, McConaughey s celkem vtipným Zahnem a Macym jen trochu. Penelope s načuřeně našpulenou tlamičkou lze věřit štětku nebo provozovatelku taverny, zvěrolékařku ne a doktorku WHO ani s očima podrápanýma saharským pískem. Celkově z toho vzchází sračka, která neuráží, protože jakoby nebyla.

Přestože to byly právě devadesátky a Pierce Brosnan jako představitel, skrze kterého jsem začal poznávat bondovské univerzum, s odstupem času nemohu tuto epizodu považovat za něco jiného než dno, na kterém měla frančíza ztroskotat, nebo se od něho odrazit. Naštěstí se odrazila, ale to je jiný příběh. Zítřek je, což asi to nejhorší, co se dá o bondovce říci, trochu nuda. Dvojitá nula se brodí v devadesátkové emocionální břečce, což ještě jde. Horší je to, když střílí nebo kope, to je potom k uzoufání. Obvyklé rekvizity od satelitů přes lodě, které napadají jiné lodě, k megalomanským magnátům, jsou přítomny, ale s novým konceptem neladí. Režie pokulhává a nebohý Q Desmond Llewelyn, frajer, že to vůbec dává, mele z posledního. Na rozdíl od jiných, všechna čest. Ale jsou tu i světlejší body. Jonathan Pryce kromě jiného hezky shrnuje mé opovržení bojovými uměními jedinečnou, zjevně improvizovanou etudou, kdy paroduje pokus Michelle Yeoh jej napadnout. Brosnan hraje a chlístá charisma, jakoby nevěděl, že to nemá cenu. Doktor Kaufmann by Bonda "trefil i ze Stuttgartu a stejně by to vapadalo jako sebevražda" a vyloudí tak jeden z nemnoha úsměvů. Chválit lze ale jen jednotlivosti. Craigova éra na dohled. Skoro.

To jsou celí oni, tihle Dánové. Člověka navnadí vějička v podobě plakátu na kostýmní historický film a ono nakonec rodinné drama jako z časů Dogme 95. Notabene v čemsi, co by klidně mohlo dopadnout jako Vévodkyně říznutá Marií Antoinettou. Jenže tady nejde ani o hadry, ani o osmdesátkové písničky ze vzpomínek na dospívání v osmdesátkách zaseknuté Sophie Coppoly. Tady jde o poutavý, klasicky nasnímaný historický snímek; tedy nakonec, protože zpočátku to zavání nechvalně proslulou ožilou hodinou dějepisu. Výhrady platí jen potud, pokud plátnu dominuje typicky bezxichťákovatá představitelka hlavní ženské role Alicia Vikander, která pedstavuje jediný slabý článek filmu. Věci se začínají dít v momentě, kdy se odehraje první interakce Struensee / Kristián VII resp. Mikkelsen / Følsgaard. Druhý jmenovaný se svým slavnějším kolegou nesdílí ligu v disciplíně mužného charisma, ale jinak hereckou věrohodností podání nejtragičtější figury, osamělého a šíleného krále dánského vítězí na celé čáře. Když ansámbl doplní intenzivní David Dencik [mně známý jako skřet z Tinker Tailor Soldier Spy], už jen herecká rovina, zajišťující na historický film bezprecedentně věrohodnou dynamiku mezi postavami, nastoluje diváckou spokojenost. Jak film přetéká do své druhé poloviny, zajímavěji se začne jevit záměrně naivní historka o vítězství a nadřazenosti světla rozumu. Je dokladem střízlivého pohledu tvůrců na dánskou historii, že-a--jak nechávají narážet postavu doktora Struensee na limity osvícenských předpokladů. Nečekaně zábavné.

Carpenter jako archetyp amerického tvůrce. Ve schopnosti mísit / střídat vynikající s pitomým nemá mezi předními filmaři konkurenci. Napadá Vás někdo, kdo by mohl rozeklát kvalitativní propast jako je mezí Věc a Útěk z LA? Vládce temnot je symptomatický a navíc se mu daří fascinující kousek - rozdíl nastolit v rámci jednoho díla. Zajímavý námět, minimalistická hudba, hutná atmosféra, skupina dynamických osobností zavřených v kostele, laické odkazy ke kvantové fyzice. Na druhé straně krysí xicht Alice Coopera, blonďatá paruka převtělení ďáblova syna, deriváty z The Thing jako třeba plivání nakažlivého sémě. O kníru a ultimátní osmdesátkové úchylnosti hlavního představitele nemluvě. Dokonalé, napůl.

Oproti Střele nestárne Připoutejte se, prosím! nejdůstojněji. Gagy se nestřídají v takové kadenci, jak jsme si u tvůrců z pozdějších děl navykli a i jejich kvalita značně kolísá. Mezi vtipy založenými na doslovné inscenaci frází lze ale rýžovat perly, pro něž nevkusné nebo opravdu pitomé fóry nepředstavují precedens. Ohromuje zjevné úsilí, investované i do těch nejpitomějších fórů ["vousaté" letadlo Israel Airlines, "svítidla" na ranveji]. Na ústřední mnohoznačný smrťák hlavního pilota viděl jsi někdy nahého dospělého muže, směřovaný k devítiletému chlapci Vás nemůže nic připravit. Takové nezestárnou ani za dalších padesát let. Na rozdíl od poněkud nezáživného Hayese fascinuje prostříbrnělý triumvirát herců Nielsen / Bridges / Graves, z nichž zejména první jmenovaný naznačuje, že by mu ve filmu Zucker / Zucker / Abrahams bylo nejlépe samotnému. Vhodné k prosetí, ale ten občas se vkrádající pocit vrcholné trapnosti stojí zato.

Proč se tolik ptáme? Musíme se znát, abychom milovali? Vždyť to vlastně taky nemusíme. Klíč k Antonionimu, pro někoho vynálezci léku na nespavost, pro jiné vrcholnému exponentu italské nové vlny. Ale k věci. Težištěm vyprávění je jako v případě ostatních dílů trilogie žena, ne ledajaká - prakticky slabá, nicméně nevyhnutelně silně v rozporu s krásným novým světem. Ten v případě zatmění představuje naspeedovaný Alain Delon, jehož zoufalství z poeticky naladěné Moniky Vitti jsem si užíval i proto, že s jeho povrchností z duše cítím. Anotionioni důsledně vymýtá všechny semántické filmové radosti, takže formálnímu požitku nestojí v cestě ani takové prvky jako příběh. Události tvoří záměrně zdánlivě nesourodá mozaika situací, v nichž se uplatňuje posedlost symbolickými vyjádřeními a obrazovými metaforami. Divák uvyklý přežitkům dramatického oblouku nebo logikou tak stojí proti filmu, který je natolik zbaven předvídatelnosti, až si jeden vzpomene na legendární Homerovu hlášku rychle to přepni, moc to připomíná můj život. Jako zrcadlo života krásné a nemilosrdné. Estetický dopad citelný.

Pokus o zopakování kouzla nevyšel. Jak by také mohl, když tým Lucas / Spielberg / Ford udělala první poslední, aby přes zbytky fasády nic nebylo jako kdysi. Jestli za tím bylo cosi jako "přiblížit postavu současnému publiku", pak tedy fuck off. Pomineme-li Indyho dědkovitost, s níž se počítalo a jejíž vliv na charisma nemusel být nutně fatální, hřeby do rakve záměru zatlouká absence klasicky úžasných "analogových" trikových a kaskadérských scén, které nahradila podivuhodně špatná CGI [ano, nepamatuji si, že by se mi někdy nějaká CGI skutečně líbila]. Možná i proto se nedaří produkovat opojnou amtosféru klukovského dobrodružství. Navíc: Ne snad že by si filmy původní trilogie mohl někdo splést s dokumentem, ale způsob, jimiž se utrhují scénáristé ze řetězu [Indy se v lednici zachraňuje před zkušební explozí jaderné nálože, proplouvání vodopádů na obojživelném vozidle] a vůbec to, že je všechno možné, není šťastný [způsob, jakým vznikal scénář a jak aso vůbec scénáře pro blockbustery vznikají, exemplárně popisuje Spielbergův komentář v dokumentu o genezi snímku]. Dialogy a interakce místy potěší a jaksi navzdory pobaví, ale Karen Allen ze samé radosti, že byla ve svém věku-a-stavu přizvána k velké produkci, zapomíná hrát a celé je to bůh-ví-proč [CGI?, režisérská nechuť mít s tím cokoliv společného?] takové sterilní. Nevinnost je pryč. Indy patří videokazetám a osmdesátkám. Na tohle, byť o NENÍ katastrofa, se pokusím víc nemyslet.

Inu není to žádné Twin Peaks, ale jako osoba netknutá literární předlohou shledávám, že na televizní projekt to není úplně zlé. Rozporuplné dojmy z výpravy, televizně laxní režie, neumělých trikových scén se skoro karlo-zemanovskými reminiscencemi [což nemusí být špatně nutně] a hereckých výkonů dospělých i dětských představitelů [sledovat mistra kickboxu Jonathana Brandise emocionálně prožívat ztrátu mladšího bratra skutečně navozuje zármutek] vyvažuje slušná atmosféra, zajímavý koncept "hříchů města" a záběry se-shora-ze-strany-zezdola na Annette O'Toole, evokující mi velmi, velmi stimulující bazénovou scénu v Kočičích lidech, kde její vnady naprosto zastínily snad až příliš éterickou Nastassju Kinski. Pečetí kvality a nejspíš důvodem, proč se na televizní projektík z roku 1990 dosdu nezapomnělo představuje maska a k-popukání-výkon Tima Curryho, které zřejmě víc než cokoliv jiného zapříčinily úpadek irkusového průmyslu.

I'll be damned... Film o tom, že spíš než vroucní obdivovatelé jsou čertovi milejší ti, kteří jsou mu podobní. Kdekdo má zájem o titul Devět bran Království stínů (TORCHIA, Aristide. Devět bran Království stínů. 1.Benátky: -, 1666, ISBN -), který údajně obsahuje spolehlivý návod na vyvolání Pána temnot. Dean Corso, knižní detektiv, zjišťuje, který ze tři dochovaných výtisků je ten pravý. A jestli všechny, proč se tedy čert neukazuje. Roman Polanski uplatňuje vlastní recept, který se mu osvědčil už několikrát: V podstatě brakový námět zpracovává nedivácky pomalým, vytříbeným způsobem, který k nelibosti diváků i v žánrových scénách neakcentuje hrdinství, romantiku a napětí, nýbrž nudu, bizarnost a existenciální trapnost. Co by se mohlo v rukách méně subtilního tvůrce změnit (resp. nezměnit) v obyčejný satanský horor, je takřka komedií o sběratelské vášni, knihách a zábavným exkurzem do společnosti salónní satanistické buržoazie, prosté půvabu, nikoliv však směšnosti.  Události zobrazené ve filmu oscilují mezi Foucaltovým kyvadlem (tajné společnosti, soustavy znaků, knihy), iniciačním příběhem ne nepodobným Angel Heart a 48 hodinami v Paříži (fascinace francouzským hotelovým personálem - a Emmanulle Seigner). Hru na schovávanou s čertem dochucují sardonické dialogy, mile tlumený Depp, věrohodně zlý Frank Langella, věrohodně hysterická, polonahá Lena Olin a především soundtrack Wojciecha Kilara, balancující na hraně mezi vážností a legrací (a geniality) stejně jako film sám.

Na obal dývka vetklo Řiťka video Hopkinse zestárlejšího, než jak se objevuje ve filmu. Zjevně aby ho publikum poznalo. Reklamní hesla ve smyslu "bondovka" úplně nelžou. Máme tu upjatého, přísně britského šéfa, ústředí vyhlížející jako SPECTRE Island ze Srdečných pozdravů z Ruska a hlavního hrdinu ve slušivém obleku. Jenže místo motýlka nosí kravatu, whiskey chlápe z lahve, je * jak opakovaně zdůrazňuje karikaturně povýšený nadřízený * z horší společnosti [v podstatě plebs] a způsob, jakým se vypořádává s protivníky [střílení trosečníků revolverem z lodi, vrhání bezvědomých těl z oken apod.] je cosi, na co by nejspíš ani Bondové z nejdrsnějších časů neměli žaludek. Hopkinsovo podání se jeví optikou slavnějších rolí ještě zábavnější. Často se dívá na lidi, jakoby je už už kořenil. Biják kromě sympatické zápletky, cockney špičkování o společenských klubech, subordinaci, zlatu a kakau nabízí malebné skotské exteriéry a filmového ducha šedesátých let.