EKLEKTIK

"Trochu mi to divný, bylo." Průměrný příběh, natočený podle zadaného tématu "Vrať se, vše odpuštěno", vypráví o tom, co všechno může způsobit jedno ukvapené rozhodnutí, ke kterému došlo na základě neúplných informací a překvapivě také o tom, že v češtině u podstatných jmen ženského rodu v prvním pádu, končících slabikou "-ce", nelze rozlišit číslo jednotné, od čísla množného.

"Povinná četba, to není." Rozpačitý příběh, natočený podle zadaného tématu "Ach, ti milí hosté", který je postaven, hlavně na hereckém výkonu Ladislava Peška, nechtěně odpovídá na otázku, proč se lidé v Americe nepřezouvají.

"Světový unikát, přivádějící v úžas vědce z celé Evropy." Film, který i přes jistý humánní přesah, působí spíš jako groteska, ale co jiného by se dalo očekávat, když ho režíroval nějakej balík.

"Naskoč si holčičko, něco ti ukážu." Mistrovsky zpracované, studené až syrové, ale zároveň neuvěřitelně hravé dílo, které mě zaujalo svou myšlenkou, že pokud člověk není spokojený s tím co má, neměl by chtít něco jiného, ale to co má, by si měl přizpůsobit tak, aby s tím spokojený byl. Což mě přivedlo na nápad, že by se tato myšlenka, dala aplikovat i na uprchlickou krizi. Škoda toho překombinovaného konce.

"Měli bychom ten vlak zastavit, než na to přijdou." Na začátek, bych si dovolil položit hádanku. Jaký je rozdíl mezi nebezpečným vlakem a "Nebezpečným vlakem"? No přece žádný, je to barevné a hýbe se to a to divákovi musí stačit. Sám jsem se divil, jak tempo tohoto filmu příjemně utíká, jako krajina za oknem a jak se v tomto, nechtěně komickém příběhu všichni snaží zastavit vlak, u kterého by stačilo zatáhnout za záchrannou brzdu, což samozřejmě nikoho nenapadlo, protože mezi cestujícími nebyl dobrý voják Švejk a protože by jinak děj trval, tak třicet minut. Nehledě na to, že se ve filmu objevuje bytost "Q", ze Strar Treku TNG, které by stačilo lusknout prsty a bylo by po vlaku, ale to bych byl ochuzen o ten nesmyslný způsob vystupování a nastupování za jízdy, u kterého jsem se opravdu zasmál a o ten neuvěřitelný paradox s cestujícím ve vlaku, který dostal infarkt, ale nemohl do nemocnice, protože byl ve vlaku, který měl narazit do nemocnice i o dramatický závěr, v němž odpojenou a vykolejenou lokomotivu, řítící se do propasti, pro jistotu vyhodí do povětří, kdyby ten pád náhodou přežila.

"Páni, to jsme teda šláply vedle." Dramatická, takřka komorní inscenace, jejíž interiery rozhodně nezapřou, že vznikala v televizním studiu, obsazená Zdenou Herfortovou do role, kterou jí opravdu nevěřím a Janem Vlasákem, který na mě pořád působí, jako operační důstojník, ze seriálu "Malý pitaval z velkého města" a jenž zde hraje nadaného houslistu, staršího bratra dospívající dívky Lenky, v podání výborné Miroslavy Součkové. Její příběh vypraví o chybách dospělích, kterých se dopustili, když se nečekaně rozhodli adoptovat malého chlapečka, aniž by na tuto novou situaci připravili citlivou Lenku, která se kvůli tomu začne v rodině cítit ohrožena a tak přemluví svou kamarádku Evu, zdravotní sestru, aby porušila lékařské tajemství a svého spolužáka Petra, který Lenku pozve na modelářský večírek, poprosí o schůzku s jeho maminkou, doktorkou v dětském domově, z něhož pochází adoptovaný chlapec, u kterého se také projeví hudební talent. Po schůzce s Petrovou maminkou u ní doma, jde Lenka za Evou, aby společně probraly celou situaci a poté odcházejí na diskotéku, kde Lenku začne obtěžovat opilý mladík, v tom však mladíka odstrčí přicházející Petr a s Lenkou pak odcházejí k němu domů. Mezitím, se u Lenky doma o ní už strachují, ale v tom zazvoní telefon a Lenka si během telefonátu všechno vyjasní, potom přijíždí domů taxíkem. Následující den, se celá rodina schází u jídelního stolu a vše, už je v pořádku.

"To bude nějaký komplikovaný." Smutný příběh se šťastným koncem, natočený podle zadaného tématu "Detektivem proti své vůli", vypráví o nekolegiálním chování číšníků, o správném vedoucím a o rekonstrukci na místě činu, která nakonec vše vysvětlí, aby se mohlo jít oslavovat, za dobře utajené peníze.

"Ty týdny marné práce, v kterých jsem byla často, na pokraji zoufalství." Jak jsem psal už v komentáři k černobílé verzi z roku 1956, režiséra Pleskota, Tvrzníková i Šafránková nepřirozeně přehrávají a tato verze působí, oproti té starší, hektickým až nevyrovnaným dojmem. Možná měl pan Kachyňa s natáčením počkat čtyři roky a do role Bláži, obsadit Ditu Kaplanovou, které by v té době bylo třináct let a která by se na tuto roli, hodila víc.

"Zůstaneš tady sama, jako na pustém ostrově." Ještě než se pustím do svého pojednání, dovolte mi abych zde uvedl, že tento film nebyl prvním zpracováním autorčina románu. Nejstarší verze v režii Milana Vošmika, s Janou Rybářovou v hlavní roli Bláži, byla uvedena v tehdejší Československé televizi, jako první živě vysílaná inscenace, která se však již nedochovala, což je škoda, protože nemohu dobře posoudit, jednotlivé výkony představitelek třináctileté Robinsonky, na kterých stojí úspěch, či neúspěch, všech zpracovaných verzí. Knižní verze, má totiž nespornou výhodu v tom, že představu o dívence Bláže si každý čtenář vytvoří sám a to na základě své fantazie, zkušeností nebo podle lidí ze svého okolí, což film, ani televize neumožňuje. U těchto médií, se divák musí ztotožnit s představou režisera a v tom je ten problém. Žádný z režiserů, zatím hlavní roli Bláži, neobsadil dívkou ve stejném věku, který je zmiňován v románu. Janě Rybářové, Jaroslavě Tvrzníkové i Miroslavě Šafránkové, bylo v době natáčení patnáct, nebo šestnáct let a to je bohužel znát i bez ohledu na fyziologické projevy dospívání, zmíněných hereček. Páni režiséři se prostě báli, obsadit tuto náročnou roli nějakou třináctiletou dívkou, která by třeba neměla dostatek hereckých zkušeností. Tento alibismus se jim však nevyplatil, protože museli hledat starší herečky, s dětským výrazem, ale i se schopností zahrát mladší postavy a to se v případě Jaroslavy Tvrzníkové, ani Miroslavy Šafránkové, vážně nepovedlo. U obou těchto hereček, kterých si jinak velice vážím, totiž došlo k nepřirozenému přehrávání a tím i k pocitu trapnosti. Nehledě na fakt, že Jaroslava má knírek a tudíž na třináct, rozhodně nevypadá. Na druhou stranu, však musím konstatovat, že přehrávala o poznání méně a celé zpracování, této filmové verze, na mě působilo klidnějším a vyrovnanějším dojmem, jako by ve filmu bylo na každou scénu, dost času a musím ocenit i nápad s příběhem, který vypráví Tonička, Blážině dceři.

Abstraktní, mrazivé, syrové a precizní. Výtvarně, asi nejhodnotnější zpracování Andersenovi pohádky.