VictorMartel

Prozradili to, Ježíš je opravdu „borec“, náhražka za terminátory apod. Jako jeho zdejší vzývání by mohla vypadat i ranní siesta těžkého rockera na toaletě. Co se dětí týče, takové emoční zásahy do struktury osobnosti bych zakázal, protože jsou jedovatější než všechna běžně odsuzovaná propaganda starých moderních totalit (tuto absurditu dobře napadá, když si všímá, že trockismus vyznávající dítě by nám připadalo divné, zatímco křesťanské formování ve stejně útlém věku obvykle nezaráží). Návštěvu kazatelny podobného typu lze jen doporučit psychologům, lidem z marketingu i provinčním diktátorům. Zajímavé jsou postřehy deklarovaného křesťana Alexandra Fleka, jenž byl ukázkou davové psychosy popuzen k přirovnání tamního hallelujování k duchovnímu pornu (o čehož výstižnosti vypovídá cosi snad i to, že mě přesně totéž sousloví napadlo ještě před zhlédnutím diskuze v nezávislé invenci) a jenž pozorované hnutí identifikoval jako společenství mystického hédonismu, jehož původ tkví v kapitalistickém libidu a hrubé materiální touze po „duševním“ balsámu. Václav Cílek na Českém rozhlasu v pořadu Jak to vidí... 30. 4. 2015 opíraje se o svou zkušenost ze Spojených států k tomu, že křesťanství je hutně užíváno jako náhražka, poukázal také a pokud vím, je tento názor velmi rozšířen.

Paroubka nenáviděli pravičáci a anarchisté. Já jsem této idiosynkrasii nikdy nepropadal, a tak jsem ocenil dokument, který poskytl hned několik příležitostí těmto politicky negramotným ňoumům, jak se ztrapnit. Pravičáky iritovala evidentní intelektuální převaha, anarchisty nesmlouvavý smysl pro zákon (pečující o právo na klid) a pořádek (CzechTek), všechny dohromady pak ještě možná robustní zjev. Většina respondentů odpovídá ve prospěch Bělohradským vyložené teorie projektivního čtení: namísto argumentů emoce vyjadřující osobní životní či sociální diskomfort. Ze škály fotograficky zachycených Paroubkových výrazů si ztotožňují s jeho charakterem ty, které spíše vystihují jejich vlastní situaci: naštvaný vidí Paroubka naštvaného, arogantní arogantního, poražený akcentuje prohru, pohodář s čerstvou zkušeností homosexuálního coming out shledává nejvlastnější Paroubkovu polohu ve výjevu štěstí.

Sonda do páně Burianova pokrytectví. Odsuzuje Žanětinu práci zatížen vazbou na křesťanské mravní cítění, ale přitom dělá rozdíl mezi smilstvem profesionálně rozvrženým a náhodným, vzešlým ze slabé chvíle při nezodpovědném propadnutí vášni. Jí i Olze Šípkové vyčetl, že je na jejich profesi příliš tělesnosti a prázdnoty, a zrovna tak se rozhořčoval nad tím, že Dáda Patrasová není už ten starý erotický kousek ze Semaforu. Podobně když Burian začne kázat ty svoje rady o práci a zodpovědnosti, zatímco v jiných dílech je sám přímo proti svobodě trhu tím, jak znevažuje každou druhou profesi, je to z jeho strany zase nedůslednost a v lecčems snad i pokrytectví - mnoho lidí musí dělat nemorální věci, jak s odvahou upozornil Bernard de Mandeville, aby ve volném trhu nebujela nějaká krajně nebezpečná nezaměstnanost, zvláště v současném světě, přičemž je třeba si uvědomit, že se pan Burian se svými proporcemi nejeví být zrovna pohybově vytěžovaný a že naopak lidé jako paní Marcela v životě jen velmi nepravděpodobně mohou dělat něco jiného, než tu a tam si sehnat velmi poddanskou a namáhavou práci a v čase prázdna pobírat dávky. Jinak hodnotím projekt kladně za nešetrnou odvahu, s jakou se vtírá pod masku slavných osobností, byť mu chybí odvaha s toutéž urputností reflektovat vlastní sebeklam.

Nietzsche životu přitakává a k tomuto svému vyznání „amor fati“ i povzbuzuje, či spíše vybízí bodcem děsivě neúprosné myšlenky o věčném návratu (obraz hrozícího démona in Radostná věda, § 341). Není pak logicky důslednějšího protikladu, než jestliže životu někdo jiný naopak přisuzuje bezvýznamnost vyjádřenou dekadentní rovnicí „Einmal ist keinmal“: nihilismus projevující se tyranií neuspokojitelného hédonismu v bezmeznosti našeho nahodilého a zbytečného světa. Tereza se mýlí, když svému Tomášovi závidí pod dojmem, že je „silný“. Jeho potřeba mnohoženství, která mu není ekvivalentní s potřebou mít svou hlavní ženu sexuálně emancipovánu, není znakem pravého, důsledného volnomyšlenkářství, nýbrž egocentrického parazitismu, onoho expansivního instinktu, který vyžaduje vážnější a trvalejší pozornosti, než jakou sám hodlá nabídnout, a s cílem dosáhnout domácího komfortu si seriosním vztahem jen zajišťuje základnu, věčný věrný přístav „opravdové lásky“/„domácího štěstí“. Tereza to dokonce jistým způsobem cítí a velmi průhledně mu vyhrožuje předstíráním zájmu porozumět mu „asimilací“. Je to navíc lékař a k pokoře vedená zranitelná maloměstská holka je zkrátka na celý život optimální pacient. Nakonec se děj uklidní v jakési oslavě prostého venkovského života a okamžiku.

Někde mi tam chybí Stefanie. To je tak, když se Germáni chtějí podobat Yankeeům.

Co dodat? Naše "kulturní fronta" vždycky patřila do klece.

Dokud jsem si myslel, že Archilochos s Martialem jsou nepřekonatelnými mistry nudící samoúčelné sprostoty, byl jsem „šťastnější“. Ubohost.

Co do nápaditosti i co do četnosti scén jeden z nejsurovějších filmů s válečnou tematikou (vlastně nevím o jiném, kde by se tak často a variabilně věnovali destrukci), střídající z nich sestávající až beznadějně pochmurný vizuál uhrančivými pohádkovými sceneriemi. Spíše nápaditý a stylový než „vtahující“ (zhlédnuto v době, kdy jsem nebyl sto rozpoznat a posoudit míru údajné chaotičnosti děje).

Když se půvabná ženština navlékne do upnutých šatů, kopírujících její křivky co nejtěsněji, vyniknou její proporce. A tak to je i s emocemi. Když sešněrujeme emoce úzkostlivou etiketou zdrženlivosti, projeví se o to silněji právě vehemencí jejich samozřejmě zjevného a prozrazujícího se krocení a upozaďování. Naivní viktoriánská morálka, naivně pokrytecká, kontraproduktivní.

Symptomaticky neprůhledné hysterčení by se nemělo pokládat za samospásný herecký výkon, jednání postav by mělo dávat smysl a jakkoli to snad mohlo posloužit děsivosti snímku, jen tak nechat město bez komparsistů... Hned úvod, snímající symbol germánského traumatu („Die Mauer muß weg“), cosi slibuje, ale nakonec se tomu nedostane výrazu. Herecky dobrá je snad Anna v kostele zoufající si pod soškou Krista s trnovou korunou a Anna v tunelu.