robbez

Není úplně obvyklé a běžné, aby western tolik sledoval psychiku a povahu člověka či spíše různých typů lidí. Je to hodně o pokrytectví a neokázalé odvaze aneb teprve v krizi poznáš dobrého člověka.

Nenadchne ani neurazí. Futuristická dekadence s asiatským nátěrem. Na svou dobu slušné vizuální efekty a výtvarně propracované scény. Příběh poměrně prostoduchý. Líbí se mi Vangelisova hudba.

Tento film se mi opravdu těžko hodnotí, protože vnímám jeho myšlenkovou a citovou hloubku, ale zároveň mě poměrně silně nebavil. Je to dílo ve skrze existenciální a spirituální, takže jeho sledování také vyžaduje božskou trpělivost, výdrž a soustředění. Svou výtvarnou stylizací i "roz-vláčilovým" tempem skutečně hodně připomíná Markétu Lazarovou. Oba filmy taky diváka utvrzují v představě středověku jako skutečně odporného místa k životu, kdy bylo lépe se ani nenarodit. Všude samá špína, nemoci, násilí, což ještě depresivně umocňuje černobílý obraz. Rublev a ostatní pravoslavní mniši však vnímají svět v křesťanských kategoriích lásky, víry, naděje, dobra, zla, hříchu, trestu, pokání, odpuštění. Tyto pojmy tu ale nejsou nějakými neživými teologickými dogmaty, ale na vlastní kůži prožívanou životní realitou. Jako křesťané se snaží utrpení přijímat klidně, s pokorou a považují ho třeba i za zkoušku své víry. Tarkovskij natočil nepochybně silnou, upřímnou a přesvědčivou existenciální lidskou výpověď, ale ta forma je opravdu dost těžko stravitelná.

Nejzajímavější stránkou filmu jsou asi výtvarné dekorace a herecké výkony. Sešla se tu řada nejlepších českých herců té doby. Když filmaři před padesáti lety točili sci-fi, tak měli omezené technické prostředky a museli více zapojit svou fantazii a vynalézavost. Výsledek má tak možná větší půvab a originalitu než některé dnešní velkofilmy s neomezenými trikovými možnostmi. Samotný příběh se ale poněkud nudně vleče. Chtělo by to každopádně trochu živější a bohatší děj. Inspirace knihou Stanislawa Lema je opravdu jen velmi obecná. Lemova kniha má mnohem širší záběr a větší hloubku. Pokud někdo film srovnává se Solaris nebo Vesmírnou odyseou, tak mi tu chybí jejich magická atmosféra.

Jak je vidět, každá doba a země má své Janoušky, Pittry, Kožené...Většina z nich ale rozhodně nemá takové charisma jako Belmondo. Obvykle však nekončí jako Stavisky ale naopak třeba na Bahamách. Trochu nadbytečně podle mě působí ve filmu ty scény s Trockým. Pořád jsem čekal nějakou souvislost a propojení jejich příběhů. Teprve na konci vyjde najevo, že jediná souvislost je ta, že Trockij musel po vypuknutí Staviského aféry odejít z Francie. Nicméně chápu, že režisér chtěl vytvořit trochu širší dobové a politické pozadí. Možná taky chtěl dát najevo své levicové smýšlení, což bývá ve francouzských intelektuálních a uměleckých kruzích poměrně častým jevem.

Poetické byly třeba záběry deště stékajícího po stěnách skleníku, ale tryskáče mi k Vláčilovi nějak nepasují...Spíše to na mě působilo jako propagační či náborový film letectva Československé lidové armády. Odvěká lidská touha létat už je trochu zprofanované klišé.

Nesdílím nářky většiny ostatních recenzentů, jak je to unavené, nudné a nevýrazné. Myslím, že Vláčil poměrně přesně vystihnul všechny významné vlastnosti komplikované a rozporuplné Máchovy osobnosti: citlivý a vnímavý, agresivní a majetnický (hlavně ve vztahu k Lori), exhibicionista i introvert, lev salónů i smutný poutník. Jiří Schwarz je pro mě jako Mácha věrohodný, přesvědčivý a je to určitě jeho životní role. Má v sobě Máchovu tělesnou živočišnost, romantický patos i tragický smutek. Já z filmu hlavně cítím strach z nicoty, prázdnoty a marnosti života. Depresivní a melancholický vztah ke světu je typický pro Máchu i pro Vláčila.

Rozhodně nesdílím tu spoustu negativních a ještě negativnějších komentářů. On to přece není klasický film, ale spíše taková série poetických, erotických a existenciálních obrazů. Poezie se dá podobně jako hudba lépe vyjádřit určitou výtvarnou stylizací a náladou než hranými a mluvenými scénami, kterých tu vlastně ani moc není. Nemyslím si, že patos a výrazná gesta musí být za všech okolností kýčem. Klasický romantismus 19. století má prostě určité atributy, které samozřejmě mohou někomu připadat kýčovité, ale podle mě jsou tady na místě. Kdyby už nic jiného, tak jsem si skvěle užil ty přírodní scenérie, hudební doprovod a Máchovy verše v Třískově působivém podání.

Je to pravda odvěká, šaty dělají člověka. Zdvořilost a úsměv otevírají dveře i do té nejvyšší společnosti. Koho v dnešní době zajímá inteligence? Hlavní je umět naslouchat, s každým souhlasit a nikoho neurazit. Možná je to dobrý nápad i pro naši politickou scénu. Takový pan Gardener by byl skvělý prezident ČR.

Určitě nejznámější a zřejmě i nejlepší Medemův film. Krásný a tajemný ostrov, kde se obyvatelům občas točí hlava, protože pod ostrovem jsou místo pevné země podmořské jeskyně. Možná je to metafora lásky a vášně, která taky motá hlavu a ztrácí se pevná půda pod nohama. Medem si tu asi nejvíce a nejzajímavěji vyhrál s motivy osudových propojení a událostí. No a jak už název napovídá, celým filmem prostupuje vášnivý a necenzurovaný sex. Málokterý režisér je schopen natočit porno záběry v umělecké formě a kvalitě.