Othello

[director's cut] Já ten scénář tak miluju! Tohle je takovej workshop různých žánrových motivů, které zastřešuje pointa, která je tak překrásně unhinged, že obdivujete všechny zúčastněné, jak to ochotně udrží celé v naprosté vážnosti. Viděl jsem to asi popáté a stále mi to bezpečně otevře hubu, jak  se to permanentně, po celou stopáž rozvíjí a rozvíjí. Pořád se přidává, vůbec si neodpočinete. Director's Cut tady má smysl, protože zásadně mění strukturu vyprávění a například nevykecá řešení hned na začátku. Fajnšmekry potěší Jennifer Connelly, která tady práská knírem, že by Švorcová hodila ručník do ringu.

Dává smysl, proč to pro mě byl v pubertě tak zásadní a definiční film, když je to taková hovadina. Ale fakt jen díky scénáři. Ten totiž nematlali jen ty dvě tady uvedený paka, nýbrž to po nich ještě přepisovalo pět dalších lidí. Těm můžeme vděčit za všechny ty zbytečný podzápletky s třenicemi na policejní stanici, zastřešující vypravěčku a některá opravdu útrpná klišé. Zbytek je ale naprostá morda. The Crow se podařilo nepovýšit se nad gothickou subkulturu, ze které vychází a nabízí její výstavní přehlídku se vší tou neodmyslitelnou patetičností, osudovostí a kýčem. Je to hrozný, je to skvělý, ale je to hlavně TRVE a to je vždycky nedůležitější. Tomu je věrný i zásadní motiv nepřátelského temného města definující tu post-punkovou "me vs the world" mentalitu. Města, kdy když vás srazí auto, tak vám řidič jde dát ještě přes držku, hořící obchod se jmou lidi rabovat šest vteřin po výbuchu a celé ho ovládají ty nejzápornější záporáci, co jich na světě je. Ti už regulérně jsou záporný jenom pro zápornost. A ta zápornost je strašně baví. Mučí, vraždí, fetují, incestně prcají a k tomu mají vlastní megafaking cool klub, kde hrajou My Life with Thrill Kill Kult (tenhle film mě k nim kdysi dostal a je to láska na celý život). Když probíhá ten velký meeting všech crime bossů a kamera přejede nad tim stolem, u kterýho seděj a na němž sou nesmyslný hromady bouchaček, chlastu, všude narýsovaný strašný čáry, náboje, prášky, popelníky apod, tak ten rule of cool zabírá neskutečně a vy tu hyperbolu baštíte se slepou poslušností. A pak je tam Brandon Lee double-wielding všechny rozstřílí na sračky, jóó. Mimochodem je to film o lásce.

Díky anonymní hrdino, který se mnou ohodnotil tenhle film ve stejný den a tedy jsme to při 52 uživatelech, co tenhle film vidělo, lejskli do červených. Proyasova prvotina je drzá spratkovská postapokalypsa, která nám naznačuje, že v pozadí se odehrává nějaký komplexní alternativní svět, ze kterýho nám nabídne si sotva líznout. Moc nic se tu neděje ani ve výsledku nestane, ale to všechno se neděje a nestává dlouho a opakovaně. Všechno to provazuje úžasná minimalistická hudba, která by dneska headlinerovala v pohodě nějaký dungeon synthový festival. Proyas zamlada byl zřejmě dost potměšilej parchant a já ho mám za to rád.