Othello

Pocitově mrtvý film, který působí jakoby krom herců byl na place jen jeden další člověk s kamerou. Těm kozám v bazénu nerozumim.

Corpse Bride je Burtonův hodnotově nejkonzervativnější film. Po smrti se rozkládáme všichni stejně, jen za života máme možnost odchýlení a sebeurčení. Ne tak zde, kdy zašedlý svět živých stojí v kontrastu k pestrému zásvětí mrtvol, kde má každá svébytné atributy, je tam pivo zadarmo a fotbal každej den. Tím, že jedna strana barikády se od druhé liší hlavně tím, že je nesmyslně barevná, zatímco ta strana špatná se nachází jen v ozvěnách šedi, je film nejen otravně návodný, ale hlavně ve skutečnosti anti-gotický. A to i příběhem, ve kterém se řeší celou dobu něco tak konvenčního jako je svatba, jejímž vyústěním je pak stejně uvědomění, že kdyby spolu byl ten a ten, tak by to vlastně bylo nepřirozené, takže dáme k sobě ty, kteří k sobě opravdu patří. Tvůj táta approved.

Low cost effort o aktualizaci oblíbeného konceptu pornografického Dekameronu skrzeva toasty s burákovým máslem, jehož nejvýraznější aspekt je, že narozdíl od současných trendů, tady nahatý lidi vypadají prostě jako normální nahatý lidi, díky čemuž ale dvě třetiny filmu máte pocit jako když se vožralí díváte do výlohy řeznictví.

V dáli mizí autobus, který vás zapomenul někde v horách. Zvedá se studený vítr, krajina je rozkvetlá a idylická, ve svazích jsou roztroušené alpské chaty, na lukách zelená osení ale přesto je něco nepopsatelného špatně. Když pak hlava zavražděné studentky prorazí sklo u skalní propasti, čas se skoro zastaví. Následně kamera chvíli putuje proti proudu vodopádu a několkrát se zvláštní rychlostí pootočí než nalezne utrženou hlavu mizící v potoce. Na Argentových filmech vždycky najdu nějaký aspekt, který mi úplně nesedne (tady rozhodně snaha o aktualizaci pomocí zakomponování aktuálních hudebních hitů, které ale jenom dokazují, jak je Argento odtržený od všední reality), ale zároveň si vždycky uvědomím, že já toho chlapa mám nějak lidsky rád, protože se nám zdají podobné sny. A v těch třeba, stejně jako zde, se nedá nikdy moc rozklíčovat proč v jedněch scénách jednají postavy zvláštně stoicky a proč jindy zase s přehnanou hysterií. Ježiš mě baví na ten film vzpomínat. Gore Verbinski to imo měl v jednu dobu stejně.

Amatérská bujarost přesně zapadající do období, kdy YouTube ještě patřil převážně kreativním lidem a šířily se skrze něj obdobný nadšenecký blbiny, který si kámoši točili na dvorku a my to pak pouštěli na večírkách. Jakkoli jsem trpěl u toho pro tuto dobu typicky ohavného digitálního looku. Panman je perfektní camp, kde úplně vidíte radost každého zúčastněného, když na něj zrovna zamíří kamera, má to místy perfektní timing a místy je to zase vtipný, jak se to s načasováním úplně míjí. Running joke s neustále posilujícím černochem našel nějakej můj soft spot, protože jsem při něm poslušně vyprskl pokaždý. Ale hlavně, thankfuckingchrist, jsem si v období, kdy na čtyři filmové komedie dostaneme 0,75 vtipu připomněl, že ještě existujou lidi, co sou vtipný. A rozumí krásám i problémům lásky. PS: v rámci doprovodného programu u filmu na Festivalu otrlého diváka by se dala dobře demonstrovat obecně neutěšená ekonomická situace, protože byste nevěřili, co za zvěř udělá z lidí možnost dostat mističku přesnídávky a kolečko rohlíku s goudou zadarmo

Není nic horšího než sledovat standardní komerční film, jehož všechny limity nevycházejí z nedostatku prostředků či nějakého tření během procesu natáčení, nýbrž proto, že je tady všechno všem úplně jedno. Kamera je hnusná, herci jedou na první dobrou, scénář jenom variuje zažitá klišé v úporné snaze stát se vánoční klasikou, není tu žádný nápad, nenavazuje střih, chybí úvody k některým sekvencím a trikové scény jsou vyloženě k poblití (a ještě by tam ani nemusely být). V neposlední řadě jsou všechny pokusy o humor nepopsatelně trapný, až se kroutíte studem za všechny zúčastněné. Hodně to upomíná současné německé pokusy o rodinné komedie s Elyasem M'Barekem, čímž se dokazuje, že na určité úrovni finsko-německá osa zla ještě má své ostří. Napsat, že "film je řemeslně bezchybný, sympaticky obsazený" prakticky není možné pokud nejste již úplně rezignovaní.

Všechno se tady tváří, jakoby šlo o něco většího než klasické klišé o silné ženě, která musí přetrhat vazby na toxické vztahy v minulosti, aby se pak mohla stát příkladnou matkou a manželkou. Je to strašně nudně napsané, protagonistka má vlastně jenom texturu a žádný obsah, protože jedná podle tisíckrát viděných kódů a hraje jí Daisy Ridley, která se naučila dělat emancipovanou hrdinku u Hvězdných válek, takže to odehrává celé s jedním nevěrohodně zarputilým výrazem. Průměr tomu dávám kvůli tomu, že občas prosvitne, jak je Burger nápaditý a důkladný režisér, který má v sobě všechno potřebné na to, aby natočil skvělou devadesátiminutou žánrovku. No a pak taky za to, že v amerických bažinách se mohou odehrávat i daleko příšernější příběhy.

McNaughton s groteskní efektností vykresluje špínu ulice 80s velkoměsta (viz policejní velitel se unaveně dívá z okna, jak mu strážníky mlátí nasraná prostitutka) a nejen tím film často připomene prvního Terminátora nebo Highlandera, což já hodně můžu. Hlavně je to ale ukázkový zástupce mé oblíbené škatulky ožralé narace, kterou jsem popisoval u filmu Nestyda a jejíž parametry beze zbytku platí i zde, tak sem její popis překopíruju: Završující myšlenka Ožralé narace je, aby sledování filmu vybudovalo dojem dlouhé propité noci, během které se toho sice mnoho zažije, ale není možné si zpětně vybavit či racionalizovat, co se vlastně dělo, ani jaký to mělo celkový charakter. Ožralá narace má několik pravidel, které zde byly beze zbytku naplněny: 1) Není možné většinou rozeznat náladu scény, například zdali je smutná či komická 2) Není možné často odhalit jakou roli mají různě se objevivší postavy, obvykle nelze poznat které jsou postavy hlavní či vedlejší, jaká je jejich úloha v různých situacích apod. 3) Nedá se často určit tempo filmu, ani třeba to zdali vyprávění zrovna zpomaluje nebo akceleruje. Pokud se to podaří, tak si lze všimnout toho, že jak se blíží k závěru, vyloženě zatuhává až do téměř úplného zastavení 4) Film se snaží neustále tvářit, že má nosnou myšlenku, ale neustále od ní těká, zakecává se a zjevně získává čas na to si vzpomenout, jaká a jestli vůbec nějaká byla. 5) S problémy, postavami a lokacemi se seznamujeme a loučíme v naprosto neočekávaných momentech. Často se pak ještě znovu objevují, ačkoli máme pocit, že už se za nimi zavřela voda. Často se také postavám mění povaha, což jen utužuje divákovu paranoiu. 6) Povědomá prostředí působí nereálně. Vylidněné ulice velkoměsta, byty, které nevypadají jako byty normálních lidí, zvláštní ticho v zalidněných exteriérech. 7) Nikdy není možné získat nad scénou či dějem kontrolu, protože se vymyká dosavadním zkušenostem s viděným i žitým a neodpovídá žádným vzorcům.

[otrlec] Tentokrát si to nesedlo s otrleckým živým dabingem, který dle mě trochu válčil s faktem, že příběh, ve kterém se motají odekoltované doktorky s rozpuštěnou trvalou na hlavě po nemocnici, která má ve sklepě laser, který má ehm zpětný ráz, nějakou doprovodnou piškuli vlastně nepotřebuje. Co se týče samotného filmu, tak ten doplácí zejména na to, že nejhorší věc, která se monster hororu může stát je když jsou líný trikaři a svojí práci řeší tak, že mávají na provázku špatným modelem do blikajícího světla. PS: jedna scéna ve filmu je imo satira na Bechdelový test, ale je možný, že to jen tak vyšlo

[otrlec] I skrze živý otrlý dabing (stále běžící na mně vyhovující mantře "kvantita vtipů předchází jejich kvalitu") nemohlo neprosvítat, že Bugged je samo o sobě hrozně sympatickej kamarátšoft, kde za většinou filmařských rozhodnutí stojí princip "fuck it, we roll". A vtip s tím, jak přerostlej brouk vrátí deratizérům zpátky hozený dynamit nevymyslí hloupá hlava! PS: kritika festivalové editace filmu je relevantní, berete-li film jako monolitické, neměnné dílo. Ve skutečnosti je však vždycky zážitek z filmu spojený s podmínkami, ve kterých ho vidíte a je naprosto v pohodě o něm uvažovat i ho hodnotit v kontextu toho, že jste jej viděli v plném kině uvřískaných fanynek Channinga Tatuma, na kilometrovém IMAX plátně, na perfektním domácím kině, na křivě pověšeném prostěradle u kámoše na zahradě, s holkou v klíně, s klukem v klíně či přes sedačku v letadle na cizím mobilu aniž by on o tom věděl.