Othello

Nejvíc se mi líbilo, jak na konci film naznačuje, že by jeho pointa měla být takové to dospělé pixarovské poučení o tom, jak je nutné a důležité umět přijímat ztrátu, aby se to nakonec vysmeklo a vrátilo nás to zpátky do toho svého magického světa, kde se může dít cokoli jakkoli, aby byly ty žádaný obrásky. Paradoxně celý film po celou dobu trvání ale působí zvláštně izolovaně, mrtvě a má šíleně špatně napsané postavy. Poprvé jsem si pojmenoval celkový problém, který mám s Burtonem, totiž, že on nikdy nedokáže jít za první plán. Jsou to fakt jenom povrchy a vizuální citace. Ta hmatatelnost stop motion animace ale potěší dycky a to i přesto, že ústřední čokl má všechny nesnesitelné vlastnosti domestikovaných psů a navíc vypadá jak kříženec pitbulla, prasete a ploštice, který bych přejížděl autem od rána do večera. A to nemám papíry.

Burton nebyl nikdy dobrým vypravěčem, což se mu dařilo tím svým vizuálním spektáklem zamaskovat někdy lépe (Batman Returns), někdy hůře (Sleepy Hollow). Jeho příběhy jsou konvenční, povrchní, neškodné až konzervativní. Tím mám na mysli například Beetlejuice s jeho bojem sympatického venkovského páru s velkoměstskými pauměleckými snoby, Corpse Bride s jeho uznáním, že některé věci k sobě prostě patří a některé nikoli, láska neláska či Big Fish se svým naivním pojetím zásluhovosti, kde k získání domku u lesa, životní lásky a uznání okolí se stačí jenom prostě snažit. Dark Shadows podpovrchově tenhle trend následuje. Třeba když se ústřední postavy v čele krachující rybářské společnosti snaží nekale zničit úspěšný business, který byla schopná si sama vybudovat schopná nezávislá single žena. A zatímco hrdinové tady zastupují prastarý nepotistický aristokratický rod, který prostě není schopný udržet si ani své zděděné bohatství, tak jejich protivnice naopak vyrostla z pozice plebejské uklízečky. Přesto hrdinové jsou oni, nikoli ona. To je naprostá antiteze současného Hollywoodu a člověk by si chtěl tuhle provokaci užít, pokud by z toho filmu nějak neprosvítalo, že tohle čtení tam není naschvál, ale spíš se nějak propilo z mindsetu šedesátkové seriálové předlohy a izolovanosti Burtona, který se již léta pohyboval mezi loutkami, zelenými plátny a stamiliony dolarů, přičemž k ruce měl tak leda Johnnyho Deppa v tom jeho nejhorším období, kdy se předpokládalo, že ho stačí mít se šklebit, žvatlat do kamery a úspěch je zaručen (Alice, Mortdecai, Tusk) a on to moc dobře věděl. Výsledek je divně nekoherentní žaborak, který působí jakoby se u něj vyměnili tři režiséři, několikrát se přestříhal, při natáčení zkrachovalo studio a dotočili to za svý nějaký sponzoři. PS: jako otevřít tenhle for fun film záběry na vlak projíždějící podzimní krajinou v pozadí písně Nights in White Satin je naprostej úlet, protože jsem pak dlouho ze sebe setřepával pocit, že nebudu koukat na žádnou P.T. Andersonovku nebo tak něco PPS: Chloë Grace Moretz měla svůj "morbin' time" už v roce 2012. Chudák Jared, ani tohle nevyšlo.

Alice in Wonderland byla tehdy první veleúspěšnou "live action" pohádkou přeprogramovanou na teenagerské fantasy. S čímž se mimo jiné pojil i trend téměř kompletně počítačem generovaných filmů s živými herci (který trvá bohužel pořád, viz třeba letošní Wonka). Tady máme alespoň možnost vidět, jak se lze spolehnout na to, že co nám před lety přišlo v rámci CGI cool a hezký (Oscar za výpravu ololol), se po nějaké doby nevyhnutelně stane uncanny humusem během jehož sledování regulérně křivíte držku. Proč zde sedí na režijní stoličce Burton je přitom nabíledni. Kdo jiný měl tehdy tolik zkušeností s předáváním režijních povinností na post-produkční týmy než režisér, který dokázal během natáčení jednoho filmu (Charlie and the Chocolate Factory) "odrežírovat" prakticky po telefonu film jiný (Corpse Bride). Je až s podivem, jak se v takovém pracovním prostředí (jen se podívejte na fotky z natáčení) povedlo představitelkám obou královen do nich vnést alespoň trochu rozmaru, vtipu a osobitosti, protože třeba Wasikowska očividně často neví, co se kolem ní vůbec děje. To by vzhledem k tématu filmu mělo vlastně být docela příhodné nebýt toho, že z toho filmu celou dobu vyzařuje ta hnusná snaha zahájit skrze něj nějakou young adults frančízu s vnitřním univerzem po vzoru Narnie (digitální fantasy bitva na konci nechybí). A vytváření nějakého lore na základně příběhů inspirovaných denním sněním je proti naprostému základu mého mentálního nastavení, takže ten film nedokážu vnímat jinak než jen jako důležitého zástupce (a pravděpodobného zahajovatele) jednoho z nejotravnějšího hollywoodských trendů, na který se za několik let budeme dívat se stejným studem jako dneska na ruský studiový pohádky či westerny s Johnem Waynem. U závěru, kdy zničehonic sebevědomí nabyvší Alenka na aristokratické párty umyje všem prdel, navrhne obchodovat s Čínou a za to dostane pozici zástupce Východoindické plavební společnosti, bych se nedivil, kdyby ho napsali Trey Parker s Mattem Stonem.

Tohle je příklad díla, který vám za pár let vyplivne na míru nějaká standardní UI, když do něj zadáte vhodná hesla. Je to stejné jako Cruella - vyjmutí enigmatické vedlejší postavy z jejího prostředí a následná kastrace skrze generický origin, který hladí tak po srsti až prohýbá páteř. Je to strašně neživé. Ten film má být o sladkostech a já přitom měl větší chuť na čokoládu při sledování Saló. Ústřední postava samozřejmě nemůže být poháněna nějakým vlastním vnitřním ohněm, ale musí konat v rámci nějakého rodinného závazku. Kolem poletuje CGI menažerie, Willy Wonka tahá z digitálního klobouku digitální předměty a já najednou zjišťuju, že ten film vůbec nevnímám a zasněně vzpomínám na to, jak Kieślowski zkoušel různé značky kostkového cukru, aby našel ten, který nasaje lžičku kávy přesně za pět sekund.

Má to strašně mellow tempo a spoustu dílů jsem viděl asi natřikrát, protože během nekonečných nonsense dialogů a situací, padám spolehlivě do transu. Nicméně míra hovadskosti, kterou se zde dissuje postava Julana Barratta už hraničí s regulérní šikanou i když se na to jen díváte. No a já toho zamlada moc navyšikanoval, tak dohánim co můžu.

"Já si na to dám pivo." Jáj ten štamgast z Voka, co ho tam pořád potkávám, je Velíšek, já sem fakt ignorant! Obyčejný nesoustředěný dokument o strašně zajímavých lidech a jejich jedinečném světě, pro který mám velkou slabost. Všechna ta pokroucenost, dřevo, hospody na rohu, politý podtácky, plný popelníky, sbírání píčovin, pavučiny, vodnatý oči a taková ta trampsko pivní zblblost, která i v pokročilym věku umožňuje všem zúčastněným skvěle balancovat na hraně takovýho toho uměleckýho mudrlanství a inspirativně svébytnou a v něčem pozitivní odtržeností od jha našeho světa. Tu náladu zde pravda trochu hasí ten aspekt, že během natáčení zrovna začaly aktéři dokumentu tak nějak umírat. "Sem k tomu stolu posadíme nějaký Indiány. Dáme jim tam nějaký pivka..."

Film od lidí, co nikdy nebyli zamilovaní pro lidi, kteří již nikdy zamilovaní nebudou. Chápání filmu dle Curtise je, že pokud tam mám čtyřista třicet postav hraných slavnými herci, celý dvě a čtvrt hodiny může nasnímat ve dvou typech záběrů. Bolí to o to více, když prakticky všichni zúčastnění tady bydlí v Ikee, nejsou vtipný a jejich příběhy nikam nevedou. Ještě štěstí, že mu do toho filmu někdo propašoval tu kouzelně kreténskou zápletku s nesnesitelným kriplem, co jede balit ty holky do Améru na britský přízvuk, jejíž vyústění působí fakt jak z ruky daleko sympatičtějšího idiota než všechny ostatní. Ty totiž prostě trpí na to, že za nimi stojí člověk, který má pocit, že taková bohyně jako je Laura Linney by kdy mohla projevit odlesk zájmu o nudného slizáka mazlavého Rodriga Santora.

Už nekonečný výčet produkčních společností, partnerů a sponzorů v úvodu napovídal, že s touhle zapomenutou adaptací druhého Assassin's Creeda (ve které papežský zmocněnec zpomaleně kráčí obrazárnou a do toho hraje něco jak od Massive Attack) bylo hodně práce, než ji nakonec přešili na Caravaggiův životopis. Výsledek částěčně upomíná deklamativní dokudramata a jindy zas ambiciozní historické horory ze 70. let, ve kterých vidíte, jak schopnosti jedné části filmařského týmu (obvykle maskérů) vyvažují naprosto neadekvátní výsledky práce týmu jiného (obvykle herců). Tady sice vypadá dost věrohodně, kdež někdo praští někoho kládou přes ksicht, ale když se má vyjádřit vzpomínka hraběnky Colonnské na inpulzivního malíře, tak se to holt musí udělat skrze scénu, ve které se sedmdesátiletá (příšerně předabovaná btw) Isabelle Huppert orgasmicky kroutí v posteli, přejíždí si rukama po těle a vrací se jí flashbacky, jak byla prcána před krbem. Jo, je to docela zábava, nebudu lhát, ale jinak, ačkoli jsem ten film neviděl, tak takhle přesně si myslím, že vypadá Jakubiskova Bathory.

Nějakou dobu mi trvalo obhájit ten barevný kýčovitý look filmu, který upomíná někam k reklamám na Milku, než mi došlo, že film vlastně celou dobu sledujeme prostoduchou optikou dobráckého vesnického blba, pro kterého věci takto prostě jsou, protože je zvyklý nezabývat se problémy, které se ho bezprostředně netýkají. Nakolik je to inspirativní nebo nebezpečné se vlastně ještě sám nemůžu rozhodnout, ale mám, že vzniká určitý trend pozitivních filmů o dobrovolně se izolujících mužích (viz loňský Le otto montagne), kteří nacházejí usebrání sami u sebe. Samozřejmě, že mají i svou životní lásku, ale ta musí být pro účely zápletky ideálně mrtvá.

Svaly, bouchačky, auta, lejzr, éroplán, kozy, co nevypadaj jako kozy, sex, co nevypadá jako sex, nesmyslné převlíkání do jiných skinů, krytí před střelbou za kusem kaktusu či pouhým pootočením hlavy, modýlky, skůtry, výbuchy... tohle je zfilmovaná ukázka toho, jak to vypadá, když osmiletý dítě hraje GTA, kde úplně ignoruje dějovou linku, ale prostě si tam dělá náhodně co chce, vybírá ty nejidiotštější side-questy a naschvál se tam věnuje hlavně tomu, co si myslí, že by jeho maminku nejvíc naštvalo. Kdyby se všichni muži mohli realizovat tak jako skrze svý filmy Sidaris, jsme nejšťastnější planeta ve vesmíru, nebyly by války a všechno by bylo skvělý.