Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (633)

plakát

Trainspotting (1996) 

Multižánrová a multigenerační überklasika, která na omezené ploše suverénně hraje hned s několika náměty a několika příběhy. A během toho pálí neuvěřitelné množství hlášek mixovaných s životními moudry i paradoxy, vtipem i smutkem, raušem i deziluzí, a všechno je to podáváno skrz dokonale ikonické a neopakovatelné scény jako lezení do záchoda, potápění v koberci či lamentování nad národem na skotské vysočině. Trainspotting je náladově i tematicky neuvěřitelně nadčasové, barvité a pestré dílo, které nejlépe hovoří o životě i jeho mnohdy nejednoznačných zákoutích. A ještě to dělá maximálně kreativním a rozdivočeným stylem, který nasadil Dannymu Boyleovi korunu klasika.

plakát

Kmotr III (1990) 

Vynikající zakončení jedné z největších mafiánských ság všech dob. Smutný dozvuk zločineckého života spletený s ironií osudu, zakázanou láskou, snahou o vykoupení i nástupem mladých energických lvů, kteří se derou na vrchol. Podobně jako Carlitova cesta nahlíží třetí Kmotr na mafiánské téma jinak a celá sága z toho velmi těží. Jakožto vrchol je to dokonale osudové. Finále hraje zajímavými tématy, nosnými linkami, vynikajícími herci (a krásnou Sofií Coppolou) a nádhernou výpravou - tam, kde kdysi Vito začal, teď Michael končí. A do příběhu i žánru přináší něco navíc, něco svého. Nádhera.

plakát

Kmotr II (1974) 

Pro mě osobně nejslabší část trilogie. Sice monumentální a velkolepé, ale v jádru až příliš klasické mafiánské schéma o bohatnutí, zločinech a s tím ruku v ruce jdoucí ztrátě. Podobně jako ve Scorseseho Casinu mi zde chybí motiv navíc, který by to celé zastřešil a prodal mi to. Přesto je to stále monumentální a velkolepé, až neuvěřitelné.

plakát

Kmotr (1972) 

Scéna na Sicílii je jednou z nejkrásnějších a nejopojnějších v historii kinematografie. Fenomenální Brando, začátky Pacina, bezchybná režie. Naprosto perfektní film.

plakát

Flash (2023) 

Totální hnus. Prefabrikovaná umělohmotná mrdka od Vietnamců s naprosto nechutným až odpudivým vizuálem a příšernými triky jak z japonské videohry na PlayStation 3 v čele s mentálně postiženým hrdinou v podání mentálně postiženého herce. Opravdu mě až zaráží, ne-li přímo šokuje, jak odporné to celé je, a že stamilionová hollywoodská produkce působí jak fanouškovská adaptace anime, kde digitálně renderované postavy vypadají jak sběratelské figurky a veškerá výprava i kostýmy jak levná halloweenská výzdoba ze sámošky. Chápu ale, že renderovat psycho formeláky je jediné východisko, když se všichni herci s nějakým renomé, co se chudáci upsali v domnění, že budou v úspěšných superhrdinských filmech, snaží z tohoto marasmu dostat co nejdřív pryč. Už úvodní akční scéna napoví, jak děsivá a blití vyvolávající čalamáda se na diváka chystá a jak zoufale neinvenční je zde nejen akce, ale vlastně úplně všechno. Za celou stopáž nečeká na diváka jediný stylový záběr či kreativní nápad. Zápletka je v základu komplikovaná, ale přitom je děj vystavěn naprosto primitivně, nudně a nezřídka sklouzává k otevřené debilitě, přičemž se vše odehrává co nejjednodušeji a nejrychleji, aby se to celé mohlo rovnou zakopat pod zem. Humor se nese v tom nejotravnějším současném duchu aneb budeme aspoň napodobovat Marvel, i když už Marvel začíná všechny srát. Jediným plusem budiž snad snaha vytvořit zdání světa, kde žijou i nějací lidé a ne jen hlavní postavy, nahodilé odkazy na zbytek DC vesmíru a netradiční vyvrcholení zápletky. A samozřejmě Gal Gadot, která je tady zase totálně slaďoučká. Je mi líto všech, co na tomto projektu trávili dlouhé měsíce, obzvlášť pak Michaela Shannona, kterého to sere tak, že bych mu nejradši dal deku a misku polívky. 2/10

plakát

Smrtelné zlo: Probuzení (2023) 

Oceňuju nové zasazení, solidní brutalitky a že konečně pomře i pár ošklivých dětí. Nicméně je to totálně o ničem, o nějaké vynalézavosti a nadhledu v Raimiho lesním duchu nemůže být řeč, postavy jsou nezajímavá až otravná klišé a i se zasazením se tu nepracuje zdaleka tak, jak by se mohlo (a mělo). Skrz naskrz průměrný horor, který do značky ani do žánru nepřináší nic zajímavého. Pomyslný bod přidávám za paní mámu. 4/10

plakát

Lovci duchů (2005) (seriál) 

Supernatural jsou velká věc. Záležitost hodná disertačních prací, na které se dá demonstrovat tisíc a jeden atribut audiovize…a to jak ty dobré, tak ty špatné. Supernatural není jen kulisou k žehlení (jak může rozsah a domácí stanice napovídat), ale především nekonečným pískovištěm pro hravé tvůrce, kteří popustili uzdu fantazii. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Supernatural bylo skromným průkopníkem / trend setterem tam, kam se dnes vydáváme zcela běžně (found footage, boření čtvrté stěny, multiverzum). Nebojí se míchat žánry i filmařské postupy, v jednom díle otvírat otázky svobodné vůle a v dalším parodovat klasické černobílé horory a utahovat si z žánrových klišé. Při zpětném ohlédnutí je především prvních pět řad (čili původní příběh) krásnou ukázkou toho, jak by se v seriálovém prostředí mělo pracovat s postavami a jejich vývojem, jak by se měly dávkovat příběhové střípky či rozvážně budovat lore a fikční svět, k čemuž mají seriály pochopitelně větší predispozice než filmy. I v rámci epizodních zápletek dokáže Supernatural věnovat péči postavám a stavět před ně složité osobní otázky. S tím jde ruku v ruce odvážná tematická nejednoznačnost seriálu, v němž je překvapivě málo místa pro černobílé vykreslení světa a soap operové happyendy. Zodpovědně se tu pracuje se samotnou serialitou, protože i epizodní linky a postavy se seriál nebojí vícekrát zúročit a rozšiřovat i oživovat tak svět okolo hlavních hrdinů.  Největší síla Supernatural však tkví v ústředním hereckém tandemu, jehož vzájemná chemie tvoří jádro seriálu (a samozřejmě také fanouškovské základny). Jensen i Jared do svých rolí zapadají naprosto dokonale a už s nimi budou navždy spjati a právě neustálý střet lehce buranského cholerika a přemýšlivého idealisty je to koření, které vybudovalo seriálu tak silnou reputaci. A právě to, že pro jednoho je celá cesta životním osudem a pro druhého nutným zlem, vytváří krásnou vztahovou dynamiku, která se příjemně vine celým seriálem. Ne, že by se všechno zlato pouze třpytilo, ale je za seriálem cítit fištrón, kreativita a vynalézavost. Bohudík a bohužel, jak divák káže, tak se fusakle natahuje a ne a ne prasknout, a tak se Supernatural s nánosem dalších a dalších neúnavných sezón mění v bizarní telenovelu… a právě tehdy se láme chleba! A divák si buď může ukroutit hlavu nad tím, jak je to celé absurdní, nebo se může plácat do kolen a zažít snad největší cirkusové představení, co kdy bylo v televizi k vidění - otevřeně se bavit nad tím, jak postavy nesmyslně odcházejí a přicházejí, jak se vše děje naprosto náhodně a jak seriál nepokrytě paroduje sám sebe. A vše je to tak bezelstné, že to nelze nemilovat. Budování zápletek třeba může být až úsměvně triviální, ovšem až do konce tvůrci přicházejí s nápady, a to pak člověk chtě nechtě musí hodnocení pořádně osolit. Rovněž stojí za zmínku svérázná “popkultura”, kterou si kolem sebe Supernatural vybudovalo, založená na starých rockových vypalovačkách, přímočarém machismu, flanelu a cheesy hláškách, protože to už se dnes prostě nedělá. Paradoxně tak může Supernatural působit mnohem víc osvěžujícím dojmem než současné seriály. Na závěr se hodí říct, že Supernatural je seriál, který má mnoho problémů, ale srdíčko má na správném místě, investice do něj se tedy rozhodně vyplatí, protože ujít s postavami tak dlouhou cestu je zážitek, který vám nedá jen tak nějaké dílo. 8/10

plakát

MarvelZone (2021) (pořad) 

Fundovaný vhled do světa komiksové filmové produkce s notnou dávkou zábavné skepse a do toho otevřeně upřímné hejty Mr. Hlada. Od Waititiho škály očekávám velké věci!

plakát

Lorax (2012) 

Příjemná pohádka s příjemným poselstvím, na jejíž strukturu si divák musí zvykat, která však okouzlí typickou Dr. Seussovskou stylizací a nápady. Oproti původnímu televiznímu minifilmu je to rozhodně méně vynalézavé a “divácky hloubavé”, ovšem díky tomu přístupnější pro děti, na které tento film otevřeně cílí. Proto je tu taky poměrně velká koncentrace vizuálních gagů, muzikálové pasáže a bohužel i dost jednoduchá animace, která je pro mě největším negativem tohoto jinak vtipného a edukativního animáku, jehož zaměření na mladší publikum celou myšlenku účelně zjednodušuje. Výstavba děje je lehce nezvyklá, protože volně vychází z předlohy, která na zde titulním hrdinovi tolik nestaví, a naopak se věnuje výhradně Once-Lerovi, přičemž “hrdina” je přítomen hlavně jako symbol potenciálně lepší budoucnosti. I v tomto se však nová adaptace odlišuje a staví na obou postavách stejně, čímž Once-Ler svojí rolí ustupuje do role “obřího flashbacku”. Příběh tak může působit poměrně nešikovně či neohrabaně, ale pokud je divák ochoten aspoň trochu vystoupit za mantinely prostinkého dětského syžetu (nebo zná předlohu / TV film z roku 1972, což dost pomáhá), užije si způsob, jakým na sebe obě linie přirozeně navazují. A dětem film nabídne o poznání hezčí konec. No a Lorax je samozřejmě super postava. 7/10

plakát

RRR (2022) 

Laco a Dežo skáčou dvacet metrů do vzduchu a po desítkách vybíjejí nejzlejší bílé kolonialisty, přičemž vše prokládají odpočinkovými tanečky. Bollywoodské escapist cinema v nejlepším duchu a ještě natolik pompézní, že oproti tomu Star Wars vypadají jak epizoda Hospody. Pro běžného západního diváka může jít o těžko stravitelné windaloo, protože porce je to víc než vydatná a natolik přesycená barvami a okatým patosem, až se z toho hlava kroutí. Je to ovšem stylistika, která reprezentuje zcela jinou kinematografii, a jako taková stojí za pozornost. Ve stínu Hollywoodu či evropských produkcí se může zdát úsměvná až trapná, ale stojí na vlastních nohou a prezentuje jiné vizuální i vypravěčské hodnoty, než na jaké jsme zvyklí, tudíž pro každého, kdo hledá pravou filmovou exotiku, může být RRR skvělou branou do jiného světa. Navíc jde divákovi na ruku i skvělou akcí, zábavnými postavami i vesměs klasickými motivy. Chci však využít příležitosti, že jsem přežil indický film, a zakomponovat malé sociálně-historické okénko… Už mě teda lehce sere ten sociálně-politický podtext à la Čína, kdy se jeden nezištný barevný správňák, co by nezkřivil vlas ani vedle sedícímu makakovi, statečně postaví na odpor zkurvenému bílému kolonáckovi, který mu hrozně ubližuje a bere mu svobodu i kulturu. Nepochybně si všichni žili ve smíru se všehokršnou, než globalizace zahájila povšechnou frontální lobotomii, nicméně nelze nepodotknout, že Britové byli vpravdě jediná instance, která v Indii zanechala nějaký otisk moderní civilizace. Nemluvě už o sousedních státech, kde doba Britského impéria představuje jediné období jakési prosperity. Netvrdím, že moderní civilizace či pokrok jsou automaticky super, ovšem dnešní Indie tyto hodnoty bere za své a její současná společnost je podobně mongoloidně konzumní jako všechny rozvíjející se až rozvinuté země. A ještě si ze své domoviny udělala ve jménu kapitalismu jedovatou skládku. Čili ve světle civilizačního vývoje mi tato nacionalistická nota, kterou RRR razí, přijde poměrně úsměvná. Ovšem když se oprostím od těchto fuj fuj polemik, tak jako koloritně omaštěná epická pohádka plná barev, vjemů a šíleně nadsazené akce je to překvapivě svižné a zábavné. 7/10