Hashirama

Druhý Avatar je balzám na duši nejen v tomto prachbídném roce, ale především obecně v celé sféře úžasných kinozážitků, jichž divák může být svědkem, a po celých pět hodin ani nedutá, tiskne nehty do sedačky či své drahé polovičky a je naprosto pohlcen a utopen (haha) v dokonalém světě, v němž se odehrává něco velkého a epického. James Cameron opustí svět filmu dost možná jako největší filmař všech dob. Možná ne kvůli rozsahu své tvorby, ovšem kvůli přesahu své tvorby dozajista ano. Není v mých očích zvykem vidět film, na kterém by bylo hned zkraje vidět, že do něj dal tvůrce celý svůj život, celou svou duši a vše, co umí. Díky tomu The Way of Water nastavuje nepříjemné zrcadlo celému dnešnímu Hollywoodu. Samozřejmě je nasnadě výtka, že je nefér, aby film vyžadoval jisté technologické zázemí, aby divákovi předal ten pravý zážitek, nicméně já nejsem ten, kdo řekl, že si divák sám nemůže k filmu hledat cestu a že film je medium, které musí svému spotřebiteli donést vše jen tak až pod nos. Když jsem si sedl v IMAXu do sedačky, nasadil si brýle a film začal, Cameron mě chytl za flígr a vtáhnul mě do světa, ze kterého jsem se nechtěl vracet. Nechápal jsem rozdíl mezi reálným setupem a animací, fascinovaně jsem sledoval, jak se třímetroví Na’vi pohybují vedle dvakrát menších lidí a přitom jsem ani na vteřinu nepochyboval, že jsou obě postavy reálné a pevně ukotvené ve scéně. Tři hodiny mě Cameron táhl nádhernou poutí skrz lesy, hory a oceány, a já nedělal nic jiného než tajil dech a sledoval jeden money shot za druhým, aniž by mě vyjma jediného záběru napadlo, že to, co se odehrává, není reálné. Modelace a prezentace celého světa, ať už šlo o pandorskou zeleno-modrou epiku či těžkotonážní pozemskou techniku přesně v Cameronově duchu, hraničila s až éterickým zážitkem. A narozdíl od prvního Avatara, k němuž jsem si skrz jeho prostotu hledal cestu velice dlouho, se jeho následovník rozpíná do všech stran nejen v tom, co vše nám velkoryse ukazuje, ale též příběhem, v němž kromě zapálené eko agitace, souladu s přírodou a hamižného lidstva hrají zásadní roli též témata rodiny, odloučení či přátelství. The Way of Water tak nabízí ve všech ohledech komplexní a dokonalý zážitek, který je z mé perspektivy naprosto neprůstřelný a výjimečný. Cameron navíc napříč dekádami a navzdory své pokrokovosti zůstává věrný klasickému vyprávění a finální střet je snad tou nejsladší a nejopojnější satisfakcí, které se člověku může dostat. Nejlepší film roku 2022. 10/10

Myslím, že už můžeme definitivně přestat předstírat, že je Marvel v současné době něčím víc než přetučněným prasátkem Disneyho, které se bude vykrmovat tak dlouho, dokud nedostane infarkt. Architektonicky přesné zacílení původního plánu na univerzum se po jeho završení rozmělnilo na bahno čistého "contentu", který nemá za úkol nic jiného než hrnout do mas další šedou kaši a nenechat je ani na vteřinu popadnout dech. Osobně nevěřím tomu, že existuje stejně promyšlená a kompaktní partie na dalších deset let jako tomu bylo poprvé. Místo toho hrdinové degenerují do zaměnitelných prvoplánových juke boxů na hlášky, které se mezi sebou v ničem neliší, a z příběhů nezbývá víc než primitivní premisa. Osobně jsem Marvel nikdy nebral vážně a vždy to pro mě byla lehká letní atrakce, ale až do teď jsem téměř nikdy nepochyboval o tom, že má i srdce na správném místě. Teď už toho názoru nicméně nejsem, a celá franšíza se pro mě stává zaměnitelnou alternativou ke Star Wars, a současné projekty jsou pro mě paradoxně vzdálenější než třeba Harry Potter. Fištrón Jamese Gunna, který umně kloubí komediální timing, dynamiku a vizuální pestrost, v mých očích zachraňuje celou tuhle epizodku, která se taktéž spoléhá na to, že Disney nemá problém na takovou chujovinku vysypat bezedný pytel chechtáků, aby to nějak vypadalo. 5/10

Je hezké vidět, jak Olivia Wilde režijně roste, a jak její filmy dostávají epičtější kontury a plnotučnější punc exkluzivity. Práce se záběrováním a hudbou skvělá, herecké výkony v čele s Florence Pugh - nejlepší herečkou současné generace a ženskou verzí Madse Mikkelsena - vůbec to nejzábavnější. Škoda jen toho scénáře, který se snaží být tak vychytralý, až postupně čím dál víc zakopává o vlastní nohy, a kromě samotného vyvrcholení lehce sráží výsledný dojem svými pokusy o jasnou pointu a snad i nějaký sociální přesah. Ovšem jako vytuněná dobová herecká show s hutnou atmosférou a prémiovým vizuálem velice příjemné. 7/10

Nejvíc mě u Black Adama překvapilo asi to, že jsem se u něj necítil vyloženě trapně, až na pár očekávatelných momentů, a rozhodně musím Serrovi přičíst k dobru, že se při vědomí chatrného scénáře a nic moc postav snaží, aby ve filmu nebylo pět minut bez akce. Zároveň je tu vše prohnané přes žlutý filtr a několik vrstev žluklého CGI, zpomalovaček a Nutelly, takže film uteče a divák ani neví jak. Bohužel je víc než kdy jindy vidět, jak moc za posledních čtrnáct let žánr zdegeneroval (počítáno od Iron Mana) a že je čím dál vzácnější vidět komiksovku byť jen s elementárním příběhem. Black Adam se snaží o podvratnost skrze hlavního “antihrdinu”, ale je to setsakramentsky málo, protože mračící se Rock v roli obřezaného penisu, jemuž evidentně přebývá spíše charisma než herecký rejstřík, prostě nenahradí nosný příběh, prokreslené charaktery, emoce a další hovna, která by rozmazlený fanoušek filmů rád viděl. Už úvodní prolog naznačí, že se nepřekvapivě půjde ve stopách těch největších klišé a nejprimitivnější scenáristiky, která jede na setinu plynu, a neukáže nic, co už by člověk neviděl nejmíň tisíckrát. Na filmu se negativně podepisuje stále nulová představa o podobě DC univerza, takže je tu zase vagón nových postav, které se představí v jedné větě a tím končí, případně umřou, a předpokládá se, že si k nim divák po dvou promluvách vytvoří vztah. Všichni se zároveň tváří, že jsou zdejší hrdinové nějak etablovaní, protože každý vyfasuje nějaký náhodný odkaz na komiksy / staré adaptace, kterého si všimne jeden z pěti set geeků, ale pro zbylých čtyři sta devadesát devět lidí jsou tyhle flusance naprosto nefunkční, tudíž veškeré zdání nadplánu tvoří jen letmé napojení na trapného Shazama. Všechno to jsou ale výstřely do prázdna, které náhodně prolétnou kolem a už se pravděpodobně nikdy nevrátí. A to málo z téměř neexistujícího příběhu ještě táhne dolů nejodpadnější záporák, jakého bylo možné vymyslet, a sidekick v podobě totálně trapného kida, který uprostřed apokalypsy jezdí na skateboardu jak čurák. V čele herecké sestavy tak stojí Pierce Brosnan, který i v požehnaném věku zůstává ležérně cool a maže si všechny ostatní na chleba. Po dvou hodinách tak zůstane v paměti leda potitulková scéna, která je ale sama o sobě úplně nahodilá a neřekne vůbec nic, maximálně jen to, že měl Henry Cavill volný víkend. 4/10

Tenhle film divákovi rozhodně nedává nic zadarmo, a ve výsledku je mojí největší výtkou, ale zároveň největší chválou to, že je poměrně náročné a zábavně hledat si k němu cestu. Už první minuty s juxtapozicí, kde se mění scéna každých cca 20 vteřin, a místo expozice dostáváme jen sled frenetických zkratek, jsou docela oříšek. Následuje rozvíjení zápletky a postav skrze samostatné celky, mezi kterými divák nevnímá časovou návaznost ani vývoj vztahu mezi ústředními postavami, a jak se dostali tam, kde jsou. Nicméně poté už rejža vytáhne svá esa a rozjede poměrně chytlavé soudní drama, které zaujme především konceptuálním uchopením, a sice náhledem na Teda Bundyho očima soudobých mas, což filmu dává prostor pro odlišení se od ostatních filmových portrétů, pro vděčné herecké divadlo  a hlavně pro využití filmově vděčné americké justice. Berlinger si hraje s divákovými očekáváními na poli profilace antagonisty, a nevykresluje jeho charakter ani celé pozadí tehdejších událostí nijak prvoplánově, vtíravě a zbytečně vděčně pro masového diváka. Škoda jen volby Zaca Efrona, který je sice sympatický a hrát umí, ale na ztvárnění postavy, která se ve veřejném povědomí proslavila zejména svou uhrančivou aurou, tak nějak nemá. Model to sice je, nicméně tím jeho kouzlo tak nějak končí. V čele ansámblu tak stojí kouzelná Kája Scodelario, které z očí i z jejího uťápnutého přednesu čiší opravdová zamilovanost, odevzdanost i naivita. V poslední řadě je škoda genetického nicneříkajícího českého názvu, který se fištrónu originálu ani zdaleka nepřibližuje. 6/10

Zprvu u mě převládaly spíše rozpaky, ať už kvůli rozpustilým kolážím či infantilním hláškám, nicméně postupem času Bullet Train zraje jako víno a stala se z něj moje soukromá instantní klasika, kterou je možné splachovat a užívat si ji donekonečna. Užívám si Pittova neotřelého hrdinu, který do jisté míry zobrazuje ukázkového moderního člověka, užívám si nápaditá a stylová camea, snaživou scenáristiku, která kličkuje tak zapáleně, že jí ta občasná zakopnutí rádi odpustíte, užívám si koláž s Bad Bunnym, funky hudební doprovod, leitmotiv s Mašinkou Tomášem, Johnsonův britský přízvuk. A s každým dalším shlédnutím a vzpomínkou si ten film vlastně užívám o něco víc. 9/10

No jako nevím no...Petr Jákl podle mě není vyloženě špatný režisér, ale touha natočit něco podobného jako filmy, na kterých vyrůstal, nepřekvapivě nenahradí nedostatek soudnosti. Přitom by dle mého stačil zodpovědnější a ostřílenější producent z ranku Jerryho Bruckheimera, který by jasně usadil koncept Jana Žižky a z filmu by pak nebyla taková suchá nicneříkající pruda. Zápletka je tisíckrát viděná a postavená na zmateném pobíhání lesem a stereotypních motivech (milostná linie...eh), postavy jsou anonymní a většinou nemají ani jméno. Akci mnohdy ubližuje střih, ve kterém hapruje návaznost, a někdy má člověk zase pocit, že Petr Jákl měl příliš hezkých záběrů a odmítal dát pryč ty, které do sekvence nesedí. Jan Žižka je zde vyobrazen jako poměrně sympatická postava, ale jeho historická úloha, charakter a přerod v národního hrdinu tu nenásledují žádný dramatický oblouk. Po většinu stopáže se hlavní hrdina jen zamyšleně chmuří a na konci je z něj hrdina, protože už jsme na konci. Nicméně přiznejme si, že film po vizuální stránce vypadá skutečně dle západních standardů, hudba a chorály jsou zde zdaleka to nejlepší, scénografie rozhodně nedělá českým zemím medvědí službu, je to docela brutální a dvakrát jsou tam vidět prsa. Na nejdražší film české kinematografie to docela vypadá, ale jak víme, peníze nejsou zdaleka všechno. Mnohem důležitější je talent, anebo aspoň ucelená vize. 5/10

Scénograficky a obrazově vymakaný, ovšem oproti žůžově variabilnímu a univerzálně líbivému Rituálu i dost nepřístupný, v mnoha intencích až iritující snímek. Bruckner z brakových podkladů tahá zase něco navíc, co ale normálního diváka spíše unaví než osloví, neúměrně natahuje expozici (úvod v Srbsku absolutně mimo), mnoho podstatnějších věcí však nechává nerozpracovaných. A ve výsledku je z toho stejný horor jako každý jiný, jen nabubřele nafouklý a naleštěný. Nejzajímavější z teoretického pohledu jsou postavy, protože jsou to snad první hororoví protagonisti, kteří se tváří v tvář zlu chovají uvěřitelně - to znamená jako totální dementi. A podobně jako cenobité nacházejí potěšeni v bolesti, tak já jsem se zvrhle bavil nad tím, jak strašně mě iritovaly nesympatické a neuspokojivě jednající postavy nesoucí děj tohoto filmu. Design cenobitů parádní, rovněž vypucované záběrování, nicméně dějová kostra je nemlich stejná jako u každého jiného hororu, jen jsou na ni navěšené prázdné a ubíjející manýry a prázdné a ubíjející postavy. A toho masa je tam překvapivě taky dost málo. 5/10

Byť se film nezřídka poddává béčkovým intencím a na poli zvratů a vývoje příběhu stojí na lehce vratkých základech (haha), které jsme viděli už mnohokrát v podobně koncipovaných filmech, výsledek je velmi užívací. Má to super flow, hezký holky, kamera, zvuk, výprava a celkový design věže efektně prodávají závraťovou atmosféru, a vám se z toho kymácejícího se hromosvodu potí i prdel. Pokud má člověk rád přímočaré, napínavé a efektní thrillery, u nichž mu / jí nevadí lehce přitažený skalp a letmé závany demence, není dále téměř co vytknout. 7/10

Thor to jakožto poslední zástupce první generace neměl nikdy snadné a neustálé machinace s jeho charakterem film od filmu celkovému vykreslení hrdiny nepomáhaly. Nejdřív byl Thor teatrálním shakespearovským pruďasem, poté prázdným nasvaleným ničím (Alan Taylor je stále suverénně nejhorší režisér v Hollywoodu), a Taika Waititi z něj udělal zarytého komedianta a vtisknul sérii osobitou funky patinu. Russovci ve finále zúročili tragickou podstatu Thora a doslova jej překovali v totálního božana, kterého všichni milují, načež Taika zatáhnul za ruční brzdu a stáhl ho zpět do svého Mumulendu. Pokud vám tedy divoké uchopení boha hromu sedlo, sedne jak prdel na hrnec i zde. Nicméně, pokud člověk odhlédne od nejgeneričtější možné zápletky, jakou je možné vymyslet, což je však u Marvelu poměrně zvykem, zůstává Thor spolu s Shang-Chim zdaleka nejzdařilejší marvelovkou nového věku. Už úvodní koláž za doprovodu Enyi jasně určí tón, kterým se film vydává, a už v ní je jasně vidět, jak nonšalantně dokáže Taika Waititi mixovat emocionální tóny a přecházet z komedie do tragiky. Čtvrtý Thor ve velkém reflektuje samotného Waititiho, který má spoustu infantilních nápadů a energie, všechno je mu trošku jedno, ale zároveň v sobě nezapře velký vypravěčský a vizuální talent. Film je rozjuchaný, sebeparodický a ujetý, ale zároveň dává hrdinovi zdaleka největší emocionální rozměr ze všech jeho samostatných filmů, čemuž pomáhá i to, že ho potkáváme v nejpokročilejší fázi jeho života ze všech hrdinů, a taktéž zvolené motivy - návrat staré lásky, nemoc, otcovské vzory. Čtvrtý Thor je obrovská bžunda, ve které Russell Crowe s bizarním řeckým přízvukem básní o orgiích, ale zároveň ho pravidelně protkávají temné záporácké tóny démonického Balea (který si to dává podobně jako Jordan v Black Pantherovi), o kterého Taika opírá své vizuální kreace (černobílá sekvence na Gorrově miniplanetě je vrchol), ale zároveň jeden z nejvíc stěžejních motivů, takže role záporáka tu není redukována jen na klasické “jsem zlej, tak se chovám zle, a čekám, až se mnou hrdina na konci vyjebe.” Vůbec role antagonisty je tu podpořená i tím, že ho vidíme již na samotném začátku a je nám umožněno vidět jeho zrod a odkud vychází jeho motivace. Rovněž bych se nebál pochválit Waititiho za zjevnou odvahu v dnešní vykastrované tříáčkové produkci, protože způsob, jakým se vypořádává s jednou stěžejní postavou, je stejně překvapivý jako respektuhodný. Nejvíc je však třeba ocenit, jak je film dramaturgicky sevřený, jak vyprávění odsýpá a nic na něm zbytečně nevisí, a jak celé zdařile graduje. V porovnání s druhým Strangem, který se s ubíhajícími minutami rozpadá do rozplizlého ničeho, je to nebe a dudy. Výprava by tedy mohla být v některých pasážích o něco promyšlenější a ne tak “televizní” a zápletka mohla stát na něčem originálnějším, přesto si myslím, že zábavnějšího příspěvku se od Marvelu jen tak nedočkáme. A v poslední řadě si dovolím vypíchnout hudební doprovod, protože kupodivu Guns N’ Roses posouvají Thora a jeho wow potenciál ještě dál než Led Zeppelin. 7/10