anais

Pan Hulot tráví prázdniny v přímořském letovisku. Jak tomu u Tatiho bývá, film v podstatě postrádá složitější děj. A ani není tak společensko kritický jako jeho pozdější filmy. Humor tu vyplývá hlavně z kontrastu vše kazícího Hulota, který se každému zmateně plete do cesty a kazí tak ostatním dovolenou. Samotný toho pak hned lituje, ale co naplat, když prázdniny končí, dospělí ho přehlížejí, a loučí se s ním v podstatě jen děti. Tahle poslední scéna je na filmu úplně nejkrásnější. Nejen tedy, že Tatiho postavu dostala v tomto filmu své definitivní jméno, ale byla nám odhalena i její hlavní podstata, dětská duše.

Berlín ve 20.letech, tak jak ho neznáme. Před zničením za druhé světové války toto velkoměsto připomínalo spíš Londýn nebo Paříž. Změť národností, neustálé hemžení pobíhajících lidí, malé obchůdky v parteru. Architektura má v tomto filmu spíš podružný význam, je to jen kulisa pro každodenní dění. Je to smutný pohled. Nejen, že člověk při pohledu na ty usmívající se tváře tuší zlo, které pod povrchem pomalu, ale jistě sbírá síly. Smutný je však i pohled na město, které dnes mohlo žít podobně jako jiné metropole, ale po válce se stalo spíš přehlídkou moderního chladu.

Mnohem lepší než první díl. Míra mezi humorem a vážně míněnými scénami mi přišla vyrovnanější než v jedničce, která se celou dobu tvářila jako komedie, a nakonec končila málem tragicky. Akční scény opět vypilované, Jackie vtipný, a co je u jeho filmů dost ojedinělé, celé to funguje. Tedy žádné znuděné čekání na závěrečnou bitku, tenhle film je jízda, a patří k mým Jackieho nejoblíbenějším (spolu s Božskou relikvií 2, oběma Drunken mastery a New police story).

Purpurová barva je příběh o ošklivém káčátku, které i přes ty největší útrapy dokázalo přežít. S použitím lehce patetických vět se dá říci, že je to film o pošlapané lidské důstojnosti a jejím těžkém znovunalézání. Film je to klidný. Tuto mírnost naruší dvě scény, které jako by vypadly z nějakých žánrových filmů (rvačka v baru a zpívající průvod na konci). Dodávají příběhu pravý černošský nádech, směs doutníkového kouře, smutného blues a gospelů. Snad jen ten happyend mohl být méně rozesmátý. Tak už to má ale pan režisér rád.

Gangsterka Guye Ritchieho snažící se o nějaký filosofický přesah, možná Lynchovskou nejednoznačnost. A nebo – naprosto zmarněná šance natočit dobrý film se skvělými herci, zdlouhavá, překombinovaná nuda, ve které na vás Ritchie chrlí tolik nápadů a stylů (anime, gangstera, komedie, filosofování), že je těžké se v tom všem orientovat. Nejenže jsem ten film nepochopil, ale málem jsem ho ani nedokoukal. Asi po hodině dívání už jsem měl za sebou asi třikrát pocit, že už to musí skončit, že už uběhly MINIMÁLNĚ 2 hodiny! Do toho se přidával pocit naprosté bezradnosti při scénách typů té s ukradením trezoru – sledujeme v rychlých střizích tři scény, každá se odehrává na jiném místě, v jiném čase, načež se jedna z nich začne odvíjet coby animovaný film, který je chvílemi vidět v nějaké televizi. Tak zbytečnou s trapnou snahu o originalitu jsem ještě neviděl. Divák chápe velmi ztuha. A přitom Ray Liotta je skvělý (jeho scény ze solárka jsou velmi démonické!), a Jason Statham je má taky charisma. Ohromné zklamání, jednu hvězdičku dávám za scénu v níž nájemný zabiják Porter kosí skrz stěny ostatní vrahouny (tady je ten střih vysloveně boží).

Než se děj rozjede, sledujeme trochu zdlouhavé mluvení jedné intelektuálně vyvinuté čtrnáctky. Jenže stejně jako její internetový přítel, ani divák nemůže tušit, kam se děj vyvine. Nebudu zabíhat do spoilerů, protože Hard candy je o tom, že divák nic neví. Troufnu si tvrdit, že kdyby věděl, nebyl by film ani zpola tak dobrý. Ono je to celé totiž možná trochu zbytečně natahované, a ani snaživí herci si nedokážou se scénářem plným zdlouhavých proslovů poradit. Jenže po každém proslovu tu následuje nějaký zajímavý zvrat, informace, která nás přibližuje k vyhrocenému závěru. Hard candy je thriller se skvělým nápadem, snad jen trochu moc dlouhý.

Pitomoučký příběh o dvou kamarádech a jednom soukromém detektivovi, kteří musí ochránit krásnou dívku před zabijáky. Celé se to odehrává v Barceloně (pohlednicové záběry jsou všudypřítomné, hrdinové se motají dokola kolem těch nejvýznamnějších pamětihodností, osvěžující je z tohoto hlediska snad jen jedna scéna odehrávající se nahoře na rozestavěné Sagradě familia), a jak už to u některých Jackieho filmů bývá, nejlepší ze všeho je závěrečná bitka. To co je pře ní tentokrát není ani vtipné, ani potrhlé, je to jednoduše nudné (podobný pocit jsem měl z první Božské relikvie). Závěrečný souboj však mnohé vynahradí. Není příliš legrační, je míněn spíš vážně. Co se vztahu bojujících týče, Jackiemu se podařilo něco velmi podobného jako Bruce Leemu s Norrisem v Cestě draka. Vnímáme úctu, kterou k sobě ti dva mají, takže se nakonec ani nemusí zabít, jeden prostě ustoupí. Je to hezké. Ale na doporučení tohoto filmu to nestačí.

Na můj vkus trochu málo kung-fu na úkor humoru. Pokud bych to ale měl hodnotit jako komedii, pak jeden z nejlepších Jackieho filmů. Některé scény mají naprosto dokonalé načasování - asi nejlepší je ta, v níž Jackie velkohubě machruje před důležitou svědkyní, kterou musí hlídat, zatímco vše slyší jeho přítelkyně. Na konci je jedna solidní bitka, tentokrát bez humoru, s trochou asijsky přehnaných emocí. Asi nejvíc mi v hlavě utkvěl záběr Jackieho hlavy prorážející do skla díru (takhle to možná zní normálně, ale je to kousek, za který by se nemusel stydět ani Tony Jaa). A vůbec, v závěrečné scéně je tříštění skla dominantím prvkem. Film měl údajně vliv na nejlepší filmy Johna Woo („lepší zítřky“, Hard boiled…), protože se v něm motají policisté, nasazují své životy, kulky sviští, pomsta je jediným východiskem…No, wooovská (vuovská:-) je hlavně finální bitka než celý film - ten je spíš Jackie-komik, v té nejlepší formě.

Skvělá Williamsova hudba je asi to poslední, co zbylo z vypilovaného Donnerova Supermana. Mezi prvním filmem s Reevem a čtvrtým pokračováním je rozdíl asi jako mezi Saudkovou „Muriel a andělé“ a jeho současnými „komiksovými“ výtvory typu "Velký den v Temelíně". Ta tam je velkolepost, rozmáchlost a svěžest. Místo ní přišla didaktičnost, trapnost, a nepochopitelně dementní nápady (sbírat jaderné rakety do obří síťovky? WTF?). I přes to všechno má čtvrtý Superman svoje kouzlo. Jako by se svou neskrývanou naivitou blížil těm nejstarším příběhům z Action comics.

Manželka Jana Křížka se svým vyprávním snaží postihnout povahu a tvorbu svého manžela. Během dokumentu ji ani jednou nezahlédneme. Řeč doprovází jen klidné, meditatviní obrázky francouzské krajiny, kde vdova po umělci žije, a archivní materiály. Nejedná se o typický dokument nabitý fakty, ale spíš o jakousi meditativní úvahu nad příběhem významného umělce, kterého už dnes (a myslím, že nemluvím jen za sebe) málokdo zná.