anais

Přehlídka průměrných digitálních efektů. (ovšem chvílemi vizuálně zajímavé). Vadila mi struktura děje, která se nedokázala oprostit od jednoduchého schemat počítačových her - hrdinka přijde do budovy, najde tam baterku, takže si v další budově může svítit, díky tomu najed nějakou indicii, a může pokračovat do další budovy....Ze začátku to mělo atmosféru, ale pak se to zvrhne v orgie digitálních efektů. Nic víc.

Miami vice je o pocitu. Nejde ani tak o děj, jako spíš o atmosféru prosluněného Miami a podobných lokací. Kvůli tomu jako by se trochu zapomínalo na diváka. Hlavní hrdinové jsou odosobnění, jen loutky pod pestrým miamským nebem. Michael Mann sice ví jak dostat diváka do kolen (přestřelky tu jsou dvě, jedna lepší než druhá), ale tentokrát jsem z výsledku poněkud rozpačitý. Jestli si totiž budu z filmu něco pamatovat, není to sterilní příběh o drogových překupnících, ale studené mojito havanských pláží, propocené košile a úžasné dívky. Pokud tedy nejde o příběh, nešlo by to rychleji než za 134 minut?

Hororové to není, mumie vypadá naprosto gumově, což byl možná záměr. Vtipné jsou Elvisovi hlášky, a v podstatě nápad dát dohromady starého, dávno mrtvého, ale živého Elvise s mumií vysávající duše je sám o sobě perfektní. Nejkrásnější scéna je asi ta, v níž přijde Elvis do místnosti a jeho dvojník otočený zády ke dveřím vytuší „královu“ přítomnost. Následující moment je plný posvátné úcty, a nepřekonatelné absurdity. Nehledě na tyto drobné klady, je Bubba Ho-tep celkem nuda, kterou lze doporučit snad jen lidem, kteří mají rádi Bruce Campbella. Hail to the king baby.

Vynikající výkon Humphreyho Bogarta dělá z tohoto film nezapomenutelný zážitek. Klobouk a baloňák? Kdeže Pot, strniště a nebezpečně vychytralý výraz jsou tu Humphreyho hlavními zbraněmi. Přiznám se, že mě „poklad“ přišel trochu moc dlouhý, a o něco méně zábavný než spolupráce Hustona s Bogartem na Key largu a Maltézském sokolu. Přesto krásný film.

Soderberghovi se podařilo vytvořit téměř dokonalou iluzi reality. Maloměstské reality. Hrdinové pracují v továrně na panenky, obědvají hamburgery z fastfoodu, a dialogy, které při tom vedou, jsou jednoduše nezáživné. Asi jako kdybyste se o polední pauze dívali na skutečné lidi z továrny jak klábosí o svých každodenních problémech. Nikde z toho netrčí ruka vychytralého scénáristy, je to tak přirozené jak jen to jde. Tomu dopomáhá i digitální kamera. Soderbergh nedělá žádné razantní střihy, nijak se neprosazuje jako autor, je v pozadí a jen zaznamenává. Člověk má trochu pocit jako by sledoval záběry z nějaké CCTV než nový film autora Dannyho parťáků. Tento fakt je mi velmi sympatický. Soderbergh natočil film s neherci, na kterém není ani trochu znát, že ho natočil autor komerčních hitů. Jestli je na Bubble něco znát, tak je perfektní schopnost načasování. Z počátku vás atmosféra maximálně ukolíbá, takřka vás naladí na sejně stereotypní notu, jako byste zažívali v továrně na paneky. Ve chvíli, kdy dojde k osudovému zvratu v životech hrdinů (prozraďme, že se jedná o vraždu), na plátně si to uvědomují velmi pomalu. A stejně tak diváci před ním. V tu chvíli vás už ale Soderbergh má. Drží a nepustí.

Severská variace na Taxikáře. Hlavní hrdina Veli má život v troskách. Manželka s dětmi ho opouští, přijde o práci taxikáře, a pořád ho obtěžuje soused – nelíbí se mu Veliho závěsy v oknech. To nemůže dopadnout jinak než tragicky, a film k tomu (trochu pomalejším tempem) dospívá. Jenže ve chvíli, kdy k něčemu opravdu dojde, a člověk by čekal titulky, je nám naservírována ještě dobrá půlhodina, ve které se dozvíme stará známá fakta (manželka je mrcha, Veli je velmi opuštěný). Film trvá 90 minut, kdyby byl tak o půl hodiny kratší, byl by býval mnohem zábavnější. I tak mu nelze upřít syrovou, odtažitou a chladnou atmosféru, jakou se vyznačují právě severská města. A New york.

Oficiální text distributora říká něco o „surrealistické pohádce“. Pokud cílem tvůrců bylo vskutku něco surreálního, potom klobouk dolů. Smysl to moc nedává. V podstatě je to taková thajská odpověď Amelii z Montmaru. Jen s tím rozdílem, že tomu chybí spád, poutavější příběh, a je to příliš zahleděné do sebe. Výtvarná stránka je sice krásná, ale často působí samoúčelně. Třeba hora plastových lahví – vizuálně nádhera, ale je to nabaleno na tak chatrném ději, až jsem si říkal, proč někdo neinvestoval spíš do scénáristy než trikařů.

Tak tohle je jistě sen každého filmaře. Vystačit si s pár herci, asi dvěma auty (během filmu v podstatě jen stojí), jednou zatáčkou a velkým kamenem na parkovišti přilehlém k té zatáčce. Tedy jistě maximálně levný film, takřka puristický, Trier by měl radost. Jenže co víc, ten film je velmi zábavný. A to jsem ještě nezmínil zápletku, ani fakt, že se jedná o film iránský. Příběh je jednoduchý. Několik pánů někam jede, zastaví v zatáčce na čůrání, a tam objeví velký kámen (trochu jako menhir). Trvá to jen chvíli, a už všichni tlačí, podhrabávají, tahají, jen aby ho viděli padat. Jistě není od věci tušit za tímhle jednoduchým (ano, před chvílí jsem popsal skutečně celý děj filmu) příběhem nějakou hlubší symboliku. A tak, jako je prostý děj, tak je prosté i ztvárnění. A výsledek je nejen vtipný, ale člověk má pocit, že ho ten film nějak obohatil.

Mladý hrdina spravuje střechu na krásném starém domě. Jednoho dne se mu do ruky dostane obálka s adresou na hotel. Dopis byl určen člověku, který ho najal. Jenže ten zemřel. Hrdina se vydávána adresu udanou v dopisu. Postupně nachází další a další indicie, zjišťuje kam dál se má přemístit. V těchto chvílích je film nejlepší. Sledujeme putování na neznámé místo, za neznámým cílem. Ve chvíli, kdy ale dojde k odhalení (tak v půlce filmu), film dost ztratí. V dalších větách se objeví nějaký ten SPOILER, tak kdo nechce, ať dál nečte. Hrdina je přiveden až na místo tajemné hry. Z té se vyklube ruská ruleta, a on je jedním z hráčů. Celá soutěž je natočena velmi dobře. Řvoucí rozhodčí, a hlavně čekání na rozsvícení žárovky (kamera kolem ní krouží, divák i hráči napjatě čekají) , aby padly výstřely, působí velmi stylově. Co naplat, největší plus začátku je fuč. Už víme, kam měl hlavní hrdina dojít, a podstatě je jasný i závěr, protože ten by se bez našeho mladíka jaksi neobešel, že? „Třináctka“ je černobílý film s pomalým tempem, který vás však pohltí tajemným odkrýváním dalších a dalších stop. Ty však jednou skončí, a zůstane jen skvěle natočená, kafkovská řežba.

Pokud vám přijde vtipné, že někdo někomu zapíchne něco ostrého třeba do nohy, a toho člověka to očividně bolí, a srandovně zaskučí, Babas bilar (Babovy auta) je film pro vás. Mě se moc líbilo pár geniálních hlášek narážejících na švédsko-finské vztahy (něco jako (národnosti možná prohodím) – Švéd říká: „haha, tvůj finský nůž, kterým si mě bodl mi neublíží.“, Fin: „ten nůž je švédský.“, Švéd:“au“.). Krom pár podobných hlášek mě to zas tak nebavilo. Babas bilar je „cool“ komedie s drsnými gangstery a morbidním humorem. Mě to přišlo trochu moc chtěně „cool“, ale spíš mi to prostě jen nesedlo. Kdo má rád výše popsaný druh humoru, Babas bilar se mu bude líbit. (ještě zmíním perfektní záběr, kdy kamera stojí na silnici a sleduje auto, které se k ní rychle blíží – když ji dojede, kamera v jednom záběru, ve vteřině nabere rychlost auta a sleduje dění za volantem.těžko se to popisuje, ale moc se to povedlo)