anais

Trochu jsem se ztrácel v ději, ne, že by o něj šlo. Další z Charlieho prvních filmů, které postrádají jakýkoliv zajímavý motiv. Ke konci filmu už je ale znát jistý posun od úplně nejranějších chaplinovek, kde se vskutku jen kopalo do zadku. Není to ještě ta naprosto vymáklá choreografie, ale jistou promyšlenost už to má (hlavně scény z lodní kuchyně).

Celkem zábavné, ale jinak velmi zbytečné pokračování. Film v podstatě nenabízí nic jiného, než díl první, jen je všeho víc. Víc akce, víc triků, víc humoru. Jsou tu dvě perfektně sestříhané akční scény (Sparrow utíká domorodcům a hlavně fantastická honička na ostrově). Kolem těchto dvou scén se rozkládá moře vaty.

Je to děj tak jednoduchý, až se v něm dá hledat celkem složitá symbolika (týkající se studené války a éry mccarthismu v Americe). Gary Cooper má pro roli šerifa hledajícího pomoc u svých spoluobčanů vynikající obličej, plný upřímnosti, ale hlavně jakési až naivní upjatosti k představám o přátelství a pomoci ostatním. Během hodiny a dvaceti minut je z těchto představ tvrdě vyléčen. Jedna z věcí, které drží tento film pohromadě je hudba. Už od prvních okamžiků zní nepřetržitý rytmus bubínku, a do něj hraje velmi vlezlá melodie ústřední písničky. Hudba jako by vystupovala na povrch v dramatických momentech, a mezi nimi se drží velmi v pozadí, jako zběsilé bušení srdce, jako rychlé odtikávání hodin.

Klasický western, ve svém žánru asi jeden z nejlepších. Jenže jak už jsem zmlsaný všemi těmi „antiwesterny“ bořícími mýty o tradičním západu, tak mi Rio bravo přišlo až příliš naivní. John Wayne hraje všemi oblíbeného šerifa, z tváře mu úsměv téměř nezmizí. Film je často porovnáván s High noon, ve kterém se šerif v podání Garryho Coopera musí vypořádat s podobným problémem. Zatímco ale Cooperův hrdina prosí o pomoc, aniž by mu nakonec byla poskytnuta, ten Waynův ji odmítá. Z tohoto hlediska je zajímavá i poznámka Johna Waynea, že mu High noon nepřijde příliš americké. Rio bravo je pohádka o ideálním divokém západu, nic víc, nic míň.

Nic nového pod sluncem – na zem dopadne nějaký mimozemský organismus, který napadne a infikuje jednoho chlapíka (skvěle ho hraje Michael Rooker). Ten se postupně začne měnit v něco velmi nechutného. Svými útoky terorizuje městečko, takže se ho jeho bývalí známí musí zbavit. Kvalita tohoto hororu leží hlavně v precizně udělaných maskách a vtipných nápadech (mutantem „oplodněná“ žena nafouklá do velikosti balónu). Celé to působí trochu béčkově, snad je to trochu uspěchaným koncem (který se ale může pochlubit dalším geniálním nápadem – ostatní nakažení se snaží spojit se svým tvůrcem a vytvořit tak jednu velkou masitou hmotu). Co je tak zajímavého na hromadách slizkých červů snažících se někomu vlézt do pusy, odporně mokvající tváři hlavního hrdiny a ženě nafouklé jako balón? Na filmu je vidět, že autoři mají obdobné filmy nakoukané. Téměř z každého políčka je znát lehký úsměv, jako kdyby se Slither nebral vůbec vážně, a byl jen velmi propracovanou parodií.

Klasická, gagy nabitá groteska, v níž si jde tulák vydělávat na stavbu. Po výplatě se opije, a vyvádí po městě různé neplechy. Po návratu domů se marně snaží zabránit probuzení své manželky, která je ihned připravená mu dat pořádnou nakladačku. Nejlepší jsou na tomhle filmu dvě věci – scéna, v níž Chaplin chytá na lešení cihly, a tulákova příšerná manželka, která obohacuje jinak celkem ustálené Chaplinovo universum postaviček o nový, zajímavý prvek.

Charlie v první světové válce. Tento film je spíš než bláznivou taškařicí, jakýmsi pokusem vyjádření sympatií k vojákům na frontě v první světové válce. Abych to vysvětlil, kdybych tam tehdy v tom zákopu ležel já, tak by mi takovýto film jistě udělal velkou radost. Chaplin si tu utahuje z rakousko-uherských vojáků, dojemně zlehčuje vlhkost v zákopech, kde vojáci spí a vtipně komentuje různé útrapy, které mohou vojáky v nehostinném prostředí potkat. Ze svého tuláka (který se tu ale jinak než v uniformě neobjeví) nakonec udělá hrdinu, což je asi nejlepší způsob, jak dokázat, že hrdinou může být opravdu každý, aniž by šlo o to, kolik lidí zabijete.

Jakési demo k Playtimu. To co Hulot zažívá později ve městě (Tativilu), v Mém strýčkovi zakouší na rodinném domku, který není ani tak funkcionalistický (jak se lze dočíst v některých materiálech), jako spíš kýčovitý a samoúčelný - dvě kruhová okna sloužící coby oči domu, klikatící se přístupová pěšina, otřesný vodotrysk s modrou vodou, to vše navozuje spíš dojem nevkusnosti než touhy po funkčnosti. Tati se touto výraznou stavbou snaží poukázat na nefunkční vztahy v současné rodině, a prázdnost života v moderní společnosti vůbec. Klade vedle sebe dva světy. Krásně živelné městečko s prodavači zeleniny, metači….všichni jsou na ulici a komunikují spolu, a přetechnizovaný, umělý dům a továrnu na plastové trubky. Pan Hulot se tu pokouší pracovat, a jak už tomu v jeho případě bývá, kazí se vše, na co šáhne.

Pan Hulot tráví prázdniny v přímořském letovisku. Jak tomu u Tatiho bývá, film v podstatě postrádá složitější děj. A ani není tak společensko kritický jako jeho pozdější filmy. Humor tu vyplývá hlavně z kontrastu vše kazícího Hulota, který se každému zmateně plete do cesty a kazí tak ostatním dovolenou. Samotný toho pak hned lituje, ale co naplat, když prázdniny končí, dospělí ho přehlížejí, a loučí se s ním v podstatě jen děti. Tahle poslední scéna je na filmu úplně nejkrásnější. Nejen tedy, že Tatiho postavu dostala v tomto filmu své definitivní jméno, ale byla nám odhalena i její hlavní podstata, dětská duše.

Berlín ve 20.letech, tak jak ho neznáme. Před zničením za druhé světové války toto velkoměsto připomínalo spíš Londýn nebo Paříž. Změť národností, neustálé hemžení pobíhajících lidí, malé obchůdky v parteru. Architektura má v tomto filmu spíš podružný význam, je to jen kulisa pro každodenní dění. Je to smutný pohled. Nejen, že člověk při pohledu na ty usmívající se tváře tuší zlo, které pod povrchem pomalu, ale jistě sbírá síly. Smutný je však i pohled na město, které dnes mohlo žít podobně jako jiné metropole, ale po válce se stalo spíš přehlídkou moderního chladu.