Nathalie

Brilantná technická slupka, atmosferický hudební podkres, podmanivý vizuál rozvrstvený mezi gotikou a noirem a uvnitř...zoufalé prázdno. Filozofie se nesestává z pár ladně pohozených vět v hodině mezi psem a vlkem...

Léta Páně 1997. Jednoho dne přišly navštívit sestry Ephronovy hrob amerického klasika maďarského původu Ernsta Lubitsche. Ve slabé postmortální chvilce jim coby gentleman ze staré školy dovolil, aby si vykradly z jeho scénáře to nejlepší, a zrodila se Láska přes internet. Duchovní otec se jmenuje Obchod na růžku a liší se několika maličkostmi: James Stewart má třikrát víc vlasového porostu a desetkrát více sexappealu než Tom Hanks. Obchod v červených číslech vystřídala zrada manželky, Newyorský Manhattan domácká Budapešť, Pýcha a Předsudek Annu Kareninu. Co zůstalo? Romance, která přidává plyn v dopisové virtualitě a sebevražedně brzdí v realitě. A mezi tím převodovka na všech stupních po okraj naplněná škádlením a humorem. Sociální podtón má snad ostřejší břitvu, ale jen do prvního říznutí.. Pane Lubitschi, smekám. Klaustrofobní, ale na ploše pár desítek metrů čtverečních zahuštěné k dokonalosti.

Hustá atmosféra, řídký scénář. Filmový ekvivalent instantní bramborové kaše- rozbředlá, se žmolky, umělohmotná chuť a žádný post-konzumační přesah, ale na první pohled vypadá vábně. Bohužel, ani charimatické duo Vilíka a čoklíka Legendu nestvořilo. 50%

Srdce za ostnatým drátem. Přiléhavější metaforu než braši Coeni nevydoluji. Nesnesitelnou krutost a Spielbergův Terminál spojuje nejen žánr, ultraslavný uznávaný herec dobývajícího waleskou krasavici Catherine a hvězdné miniatury, ale i jakýsi status Popelky v rámci filmografie kultovních tvůrců a hořké plody fanouškovského zklamání. Pro mě je tahle ironická hříčka plná cynických podpásovek a ultrasladkých klišé, které vzápětí spláchne Sípák Joe a schémata rozboří Clooneyho divadelní šaškování, jednou z nejmilejších řehtaček roku 003. Těším se, až se vydám do No Country for Old Men, ještě více na Burn after Reading. Má úcta, pánové. So far soooo good. 90%

Poprvé jsem nedokázala vydýchat zarostlého Humpreyho Bogarta a touhle korunovanou hlavou byla silně zklamána. Podruhé, zjevně s lepší kapacitou plic, jsem přišla na chuť rumové odyssee se staropanenskou Katharine Hepburn, jejíž vnitřní jiskra je od počátku patrná, a když se díky peřejím a lihu rozhoří naplno, stává se pošťuchování dvou protinožců potěchou pro oční i brániční svaly. Nicméně k tomu, abych Hustonův vyspělý režijní kousek nejen docenila, ale i zamilovala, to nepostřehnutelné "cosi" chybí. Či přebývá.

Hitch v první polovině příjemně lechtá mé cynické sklony a nad laurelhardyovskou chemií mezi Agentem lásky a jeho otylým dobrosrdečným klientem Kevinem Jamesem padám smíchy z gauče. Andy Tennant mi po Sweet Home Alabama znovu dokázal, že mu jeho fyzicky nekontaktní romance zobu z ruky: stačí málo- jiskrný scénář, charismatický tahoun a vemlouvavý písničkový soundtrack. Jedinou pihou na kráse je tudíž burácivá řehtanda Eva Mendes, která vedle přesného Vilíka, ohrožený druh miláček mužů i žen, působí jako horší komparz s lepším platem. To neměla Jennifer Garner čas? 75%

Některé vztahy začínají jako tornádo, které vás střemhlav pohltí do víru. Jiné jako pramínek čisté vody sveřepě nahlodávající skálu věrnosti. Nezapomenutelná láska stojí rozkročena mezi oběma břehy. Vlny ji smýkají od situační taškařice přes verbální hubačinky do peřejí seriózního dramatu se sociálními obrysy. Leo Carey snad tušil, že jeho dramedie na lodních prknech, která znamenají svět anglických mlh i newyorského smogu, je labutí písní comedie del´ amoure, anachronismem v době, kdy je vypuštěn první umělý satelit do vesmíru. Jak příznačné, že coby jeden z vrcholů staromódní citové sinusoidy používá mrakodrap. Gesto minulého času, v němž koncept filmové lásky neznal propast času a prostoru, ožívá na sto způsobů v mužných vráskách třiapadesátiletého Caryho Granta a zve nás na poslední vzpomínkovou plavbu historickým modelem. Cynici na horní palubu, plátěné kapesníky s monogramem s sebou. Už slyším poslední lodní sirénu. Nezmeškejte ji.

Jedničku za vizuálně dokonalé metropolitní retro, famózně stylového McGregora, přihrávače Sarah Paulson a Davida Hyde Pierce (ten člověk má neuvěřitelný komediální potenciál, narodit se o třicet let dřív, neměl by o práci nouzi) a rozpůlený záběr. Dvojku za režii, která měla korigovat jistou žánrem vnucenou předvídatelnost scénáře a Renée Zellweger, která je sice nestandardně estetická, dynamická a mimická, ale na můj omezený vkus přespříliš rozvěrně diblíkovitá. Horší známky do režisérské panu Peytonu Reedovi nepíšu. Chladné, ale zábavné. Coby šlápota mimo vytyčené trasy must see. A pro nás černobílé žrouty must must see. 85%

Milý Ježíšku, vím, že jsem zlobila, a proto chápu, že jsi mi nenadělil Caryho. (Jsem samozřejmě spokojená s živou náhradou:) Nadělila jsem si ho tedy sama- v zapomenuté komedii s podprůměrnou partnerkou, průměrným režisérem, banálním tématem (stavění rodinných domů mě zajímá jen potud, když nedejbože dojde na mou fyzickou kolaboraci, což naštěstí většinou vyhodnotí kdokoli jako sabotáž). Jenže jako vždycky, jakmile Cary Grant otevře dutinu ústní, létají hlášky jako bomby a obyčejné věty jako hlášky a nebožtík Mendělejev by do své periodické soustavy měl přidat univerzálně reaktivní prvek: grantonium. V době, kdy česká země počala zavírat západní bránu, spočívala jeho největší starost v pořízení čtyř koupelen. Menší počet by ohrozil život jeho ratolestí. :) Další zbytečný komentář, který mramorizuje jeho náboj. Tak tedy stručně: Cary Grant rulez.

Infantilní ňufačinka s řídkými satirickými šťouchy na účet showbusinessu určená primárně zaostalým batolatům a každému, kdo si někdy hrál s živou veverkou. Pokud do některé kategorie spadáte- stejně jako já, hurá na Alvina. Ostaní ať raději poslouchají nikoli Jasona Lee hulákajícího na zpívající hlodavce Alvine, ale Sám doma a onen charakteristický zvuk: Keeeeeee-viiiiiiii-neeeeeeeeeeee !!! Jsou přece Vánoce. 50%