Nathalie

Always bridesmaid, never bride, searching for her Mr. Right...Buřtguláš z ukradených surovin- všech romantických mýtů, sentimentálních schémat a modelových postav, pro který slovo předvídatelnost voňavý eufemismus. Defiluje tu obyčejně krásná, v kanceláři trčící Popelka, švédská modelkovitá Marfuška, pan Dokonalý (castingový přehmat s fádním Edwardem Burnsem) , pan Tajemný (jediný úsměv Jamese Marsdena a vše je zapomenuto), hrdinčina nejlepší kamarádka (Judy Greer jiné role nebere), starostlivý tatík a nadaný afroamerický hošík. Romantická komedie visí na hlavní hrdince a chemické interakci, proto i ty nejdolarovější hvězdy dělají kamerové zkoušky(jak ale mohl vzniknout Mexičan?). Rozkošná Katherine Heigl má v sobě onu roztomilou zlatíčkovost, která z Reese Witherspoon udělala American Boxoffice Treasure, a v duu s pomilováníhodným Marsdenem jí to sluší i pálí. Takže divák snad zapomene na to, že tahle půjčovna svatebních šatů krade své kousky z : In Her Shoes, Runaway Bride, Sabrina, The Holiday, While were you sleeping, The Wedding Planner, Hitch a další. Že jste o polovině nikdy neslyšeli? Štastní to lidé. :)

Capra je filmové dvojče Charlese Dickensem se všemi klady a zápory, stejně jako je Life is beautiful zrcadlem Christmas Carol.

9/10....Excuse me? I am a sacred vessel, alright? All you've got in your stomach is Taco Bell....Ďábelská Diablo, dobré komedii jsem v posledních letech uspořádala sérii funusů a tenhle žánr zdál se mi výsostnou vodou dávno zesnulých klasiků. Před pár dny mi do života vtrhla cynická malá holka s gargantuovsky velkým břichem. A já se do ní zamilovala na první záběr, od první ironické hlášky mi došlo, že tím drzým podvratným scénářem proudí moje krevní destičky a je zbytečné s hraným odstupem analyzovat, proč a jak. Tuhle sesterskou spřízněnost na úrovni první signální, druhé brániční a třetí břišní vyvolala hurikány smíchu, bouře slz a hlavně pocit, že někdo tam za oceánem mi rozumí. Weird. Ale už jsem to potřebovala jako sůl a švihlý kurz pozitivního gravidního myšlení je nebezpečně cool. Jako jeden proužek na těhotenském testu, mezi námi děvčaty. Ellen Page, mé čtyři palce jsou ti pro Oscary plně k dispozici. P.S. Juno podle vzoru Judo-jeden na to nestačí:)

Japonská Láska (a nenávist) nebeská, která se z neprostupné džungle fragmentů mění v přízračně poskládanou mozaiku příčin a následků. Postmoderna je švanda. Stačí, když se po smyslu vašeho života pídí duševně nevyrovnaný nájemný vrah a pokládá svou osudovou otázku : what´s your function in life?neuchopitelným asijským duším. Nezáleží na tom, kde stojíte. Záleží, z jakého úhlu se na sebe díváte. Survive Style není film o tom, jak přežívat. Je to hravá, extravagantní, místy až kaufmanovská surrealita o tom, jak levitovat ve světě, kde létají utržené končetiny, gay narážky a muži-slepice. Speciální díky Tombacovi, díky kterému jsem to viděla v kině.

Demontáž a montáž dysfuknční rodinky na cestě odnikud nikam, na níž Anderson během indického putování s mystickým a komediálním podhoubím zakopává o bludný scénáristický kořen a Darjeeling se stává vnitřně Limited ...a bere se příliš seriózně, jakoby postavy nebyly schopny vykročit ze svého skleníku. Pro mě coby cizince v Andersonově říši po nudném Rushmore ovšem překvapivě silné v detailech, PPC (přirozeně, příjemně, civilní) v hereckých výkonech, odvážné v obrazotvornosti a delikátní v konceptu zavazadla, které s sebou obrazně i skutečně táhneme životem. Málokdy mě na film zláká recenze, notabene česká, ale v tomto případě to chápu jako palubenku do Života pod vodou a otevřené dveře k Takové zvláštní rodice. Wesi Andersone, ještě se uvidíme. 65%

You can only imagine the truth... Smazáno. Coby pokání:)

Kamera. Světla. Akce. Náraz.Objevil se nápis The End a já vydechla, jako by to mělo být naposledy. Snad jen Hitchovo Vertigo mě také uvedlo do stavu duševního stuporu a fyzického zimničného třasu. A znovu jsem si uvědomila, že není nic děsivějšího než temné zákruty lidské duše, která je rozbolavělá touhou a leptána časem, který spravedlivě užírá všem. Komediální génius Billy Wilder má v sobě vpravdě hydeovskou černotu, jež od prvních záběrů zařezává s neosobní krutostí do živého masa. Satira na filmový průmysl a studiový systém ve zlatých létech je ostrá jako vrásky hloubící kalifornské slunce. Je nebezpečnější chlad, nebo vášeň? Neuhýbavá pravda bez kudrlinek a racionalizací, co zní ozvěnou ve voiceoceru, nebo pošetilé iluze stárnoucí filmové hvězdy, jejíž nebe zemřelo s prvním zvukovým celuloidem? Sunset Boulevard nastavuje zrcadlo v retrospektivě v úchvatném monologu i jadrných dialozích, ale obrazově vzdává hold němé éře a pomale plynoucímu času, rozpolcen jako bohyně sesazená z trůnu, která touží dát svému milému na levou líci polibek a na pravou facku. Vítejte v Hollywoodu, továrně na noční můry, zemi, kde slunce nezapadá a kde dnes už znamená včera, kde se klečí před modlami, dokud na ně dopadá umělé světlo, a strhávají se, když jejich vyměřený olympský čas uplyne. Hollywood, věčně mladý a věčně zelený, se starým a okoralým producentským srdcem, trh, kde se poptává naděje a nabízí zklamání. Sunset Boulevard je železná obžaloba a sametová obhajoba zároveň. Pro všechny ty báječné lidi tam ve tmě, co touží po bazénu...

Nedogmatické Dogma, neromantická romance, skandinávská variace na Runaway Bride. Originální název vtipně odkazuje na rčení Kam čert nemůže, nastrčí Švéda, ale svatební tradice vyžadující, aby nevěsta měla něco starého, nového, půjčeného a modrého, prochází velmi obskurním, temným dějovým tunelem. Je jen na vás, jestli na konci téhle bláznivé, černočerné, herecky nesmírně civilní poutě uvidíte světýlko.

7/10...Abrams a jeho režisér Reeves velmi chytře využívají všech slabostí generace Ztracených, posedlé až dokumentarizační obsesí zachytit duch času, tíži chvíle, zažít něco neobyčejného a mezitím točit cokoli obyčejného, být při tom a zároveň být viděn. Pokud jste byli někdy před kamerou, víte, že v okamžiku spuštění červeného tlačítka se přepíná i cosi v nás a veškeré pokyny režiséra „buď přirozený“ jsou jen zbožným přáním, ale jak pravil jeden mrtvý bílý muž, všichni lidé jsou herci. Tak proč tenhle pud nevytěžit komerčně? Cloverfield je film na jedno použití pro generaci YouTube, noční můra o apokalypse v hledáčku amatérské kamery, intenzivní projížďka městem hrůzy s nezbytnými obludami místo horské dráhy a centrifugy. Točení stylem žaludeční neuróza spolu s dalšími technickými hejblátky a pseudoreálným snímáním navozuje při sledování hrdinů stav "Kdyby se něco takového stalo mně, tak bych..." a staví diváka do situace člověka, který si ukládá na filmová políčka svůj všednodenní život a najednou se mu naskytne být jakýmsi osudovým kronikářem, válečným novinářem z epicentra boje. Kdo by nechtěl riskovat vlastní krk, když se najednou stane osou dějin? Typologický výběr herců včetně vartanovsky přirozeného hlavního hrdiny, šmodrchání přediva vztahů mezi nimi a úsporné, ale hybné skicování naprosto banálních charakterů v první dvacetiminutovce konstruuje velmi silnou základnu pro další slasher honičku mezi mrakodrapy. Zábava ? Nepochybně, ale tak neuvěřitelně popcornová, že přes brilantní zvukovou a obrazovou stránku zůstala obrovská díra v atmosféře (tísnivost jako v hitchocovkách nebo v povedených dílech jeho ctitele Shyamalana chybí) , logice a především nevyplouvá na povrch nic skrytého, protože divák v realtime není ani chytřejší o fakta, ani bohatší o složitější narativní úrovně, a jelikož na rozdíl od hrdinů neběží o život, může se nechat pohltit, ale nabízí se mu prožitek pohříchu prefabrikovaný. May contain spoilers....Samotné monstrum působí jako hysterická ještěřčí těhotná, která si pro svůj těžký porod přerostlých Frenzíků, kteří utekli Optimovi z lopaty, vybrala Manhattan a porodní bolesti si krátí klácením mrakodrapů. Druhá možnost je ještěrčí batole procházející fází odmítání s průvodními příznaky: extrémní žravost a agresivita. Deficit informací ohledně motivace a geneze oné příšery, které reprezentuje cosi prastarého, je při sledování přebit atletickým tempem, ale možná jsem pro čistě popisné reálné docu-drama příliš zhýčkaný divák, který si přeje být znepokojován. Cloverfield jsem si tudíž užila jako zábavný experiment, ale probouzí příliš málo emocí a otázek, než abych se na něj vydala znovu. Pamatovat si ho budu: coby přelomový 3D-simulátor s nesmírně zručnou a chápavou obsluhou, na který jsem viděla chytlavé reklamy a neodolala. Chápu to nezměrné nadšení. Jeden den na Matějské (strach, napětí a cukrová vata included) by vás vyšel mnohem dráž:)

The Truth Can Be Adjusted.... Neuronová delikatesa vypreparovaná časovými přemety, plastickou sondou do nitra mumifikovaných právníků v saku od Armaniho a skvostnými hereckými výkony (v šedém vlku Clooneyem se probouzí člověk, Wilkinson emotivně otáčí kormidlem a Tilda Swinton stvořila svou postavu z ledu a železa) které nemávají oscarovými exhibicemi, ale oddaně a přitom s gráciíí slouží Gilroyovu snímku. A díky jeho preciznímu scénáři lze pocítit ten nejdelší chuťový ocas. který sebou bude mrskat ještě pěkných pár dnů. Po čertech sofistikovaná a uhrančivá cesta do zatracení/vykoupení. Ráda o ní přemýšlím, ráda o ní mluvím, ráda se k ní vracím. Napodruhé mnohem lepší, protože to, co si poprvé zpětně přehráváme a dosazujeme, nahmátáváme již od prvních minut-s požitkem nad tou mazaností a přesně zapadajícím soukolím. A i když je tam stádo čtyřnohých coby deus ex machina, nelze než opakovat větu Michaela Claytona ve finální scéně: I want more !