Rooseman

Těžko Asteroid City hodnotit ve větách. Kulisy? Výborné. Idea? Těžce pochopitelná. Spletitost? Grandiózní. Odkazy na popkulturu? Znamenité. Zábava? Pochybná. Chuť to vidět znova? Nulová. Wes Anderson vlastně přináší všechno, co od něj divák očekává. Bohužel má nejspíš největší uspokojení z filmu on sám. V největší ultra zběsilosti, zmatečnosti a bohapustosti střílí v jeho vysněném masterpeacu nápady na všechny strany tak, až se význam řady z nich úplně ztrácí. Je to pořád zajímavá podívaná, pořád to místy baví. Jen si myslím, že některá díla dokážou předat víc, i když kolem toho netančí v okázalé sebeukájející se grotesce nápadů a myšlenek, kde je divák pouhou plastovou figurkou na horské dráze absurdní, i když výjimečné nesourodosti.

Minimalistická severská melancholie, která plyne s podobnou intenzitou jako život, o němž vypráví. Poetika islandského venkova propojená  běžnými, a přesto v dnešní době možná lehce vzdálenými osudy skupiny lidí šimravě mrazí. Je působivá, ačkoliv nepřekvapí. A je působivá, ačkoliv se o to nesnaží. Dějem, který se ponuře sune dopředu, otáčí jen chladně vykreslené vztahy mezi postavami. Je si komunita žijící uprostřed ničeho blízká, nebo vlastně jen strašně osamělá?

Jak opisovat něco, co jde tak těžce opsat. Velmi intimní, neprimitivní záležitost, u které se musíte hodně snažit, abyste našli to, co není na první pohled vidět, ale vlastně to rámcově drží film pohromadě. Složitý je také finiš, ke kterému pomalu celou stopáží směřujete. Některé jednotlivosti a útržky (třeba onen až hororový dojem, kterým Aftersun vzbuzuje, že je něco v nepořádku – a ono také je, protože v celoživotním měřítku to idylka nebyla) chce trpělivost rozpoznat. Lehce vás to drásá, ale o to intenzivnější je ve finále zážitek. Až jevištní show Paula Mescala s Francescou Corio působí jako přetrhané vlákno, které si sami musíte poslepovat dohromady, abyste si na celek udělali vůbec nějaký dojem. Kino v tomto případě dokáže udělat polovinu zážitku, jde spíš o festivalovou a homemade artovou věc.

A jaký to má všechno smysl? Na otázku, kterou si jednou za čas po večerech klademe asi všichni, melodramatické Nic neodpovídá. Logicky ani nemůže. Ale dráždí, znechucuje, odevzdává se a hlavně mluví na diváka. Jde o jedno z top děl s filozofickým přesahem, které jsem za poslední roky viděl. Zároveň je to něco, od čehož neodejdete se stejným pocitem jako na začátku. I když jednotlivé dospělé postavy skřípou stejně jako jejich nebetyčná benevolence, rád v tomto případě přimouřím oko. Na ničem totiž nezáleží.

Až skoro romanticky to společenství Flatearthers vypadá. Až na to, že vůbec. Věřím, že hlavní důvod shlukování těchto i jiných mentálně paralyzovaných konspirátorů je ten, že se prostě projednou v životě necítí sami. Že mají někoho, kdo jim naslouchá, sdílí s nimi život. Celá ta honba za faktem, že země může být placatá je vlastně jenom nějaký háv, póza a něco, co drží jinak neslučitelnou partičku lidí, kteří nemají nic společného, ale zároveň jsou si v něčem podobní a hlavně nikoho jiného nemají, pospolu. Prokázání toho, že země placka prostě fakt není, by je vyhnalo ze společnosti. Nehledají poznání, to spíš sociální kontakt. Musím uznat, že Behind the Curve mě donutilo se na celej problém podívat jinak a pootočit se za ním. Došlo mi, že nejde o anomálii, o bandu degenerátů, spíš pár zoufalejch, osamělejch jedinců, kterým chybí určitý nástroje pro pohyb ve společnosti. Je až bizardní, jak se pak tahle skupinka, která je sociálně slabá, vypořádává s vlastní konspirací ve skupině. Jak se obrací neobratitelné. Ale vlastně mě to nepřekvapuje.

Občas se i z Netflixu podaří vytáhnout gold. Nízkorozpočtová undergroudovka s nádechem Londýna krátce po přelomu tisíciletí. Mad Dogs je zvláštní, nestandardní, ošuntělý, ale vlastně zároveň strašně baví. Má myšlenku, nápad. Děj se odehrává na popředí šíření nemoci šílených psů, která v městě propukla, hlavní hrdina hraje hru sám se sebou. Měl by si vzít prášek, nebo?

Velmi decentně a řemeslně udělaná záležitost, která přenáší nepřevoditelné na plátna a obrazovky. Jen kratší zpracování balad je převážně estetické, význam mizí a ztrácí se.

Co se stane s Pelíšky, až vymře generace, která reálie filmu zažila a je schopná přijímat jejich podprahovou genialitu? Zůstanou nezapomenutelnou českou klasikou, nebo ze dne na den zestárnou? Doufám, že se toho okamžiku, až zůstanou nepochopeny, nedočkáme.

Stejně jako o The Life of David Gale vyšla řada rozporuplných recenzí, rozporuplní jste i během sledování filmu. Ale dokáže vás přitáhnout, zmást a zamotat, i když si myslíte, že jste připraveni a nenecháte se ošálit. A to je za mě hlavní devíza dramatu, neočekávanost, nejednoznačnost, zvraty. Přesto mi nepřišlo, že by byla dějová linka zmatečná a rozhodně nenudí. Agitka filmu je stále aktuální, takže nezestárl o tolik.

Sladce dobrá a hořce vyspělá komedie o idylické továrně na váhy, ve které idylického není vůbec nic. A rodina je jenom marketingové heslo, které s vámi dokáže vyjebat víc než vy s ním. Javier Bardem baví, neúnavně a zatvrzele dominuje plátnu, což se od něj očekává. Výborní jsou také Celso Bugallo a Almudera Amor. Pomalejší rozjezd nahrazuje divoká střední pasáž, která si s vámi pohrává. Overall El buen patrón rozhodně stojí za pozornost.