Rooseman

Identita dlouho vytváří dojem klasické scény alá městečko palarmo. Hledáte vraha bez indicií. Děj cpe vaši mysl k názoru, že zlo vytváří nejméně sympatické postavy, které postupně odpadávají, nakonec vás ale zamotá a dobrou pointu osvětlí. Hlavní idea filmu je geniální, není laciná, netahá emoce, prostě se jenom rozvine a překvapí. Právě v tom je největší um a síla filmu. Čas v tomto případě snímku na kráse neubírá, spíš naopak. Samotná idea vychází z vědecky podložené premisy, jen ten konec je až moc utažený.

Hned na úvod jsem se zděsil 9 hodin a 36 minut trvající stopáže. Takovou porci sezení na gauči dokáže schroustat jen málokterý náročnější divák Netflixu. Dost jsem se obával, jestli to vůbec dám. Nakonec jsem se netrápil. Paradoxně pokládám za pravý Hill House úvodních pět dílů, které si výrazně pohrávají s kognitivními vjemy diváka. Zamotávají ho, rozplétají, snaží se mozku vsugerovat představy o světě bez zrůd, který si pouze stvořili slabší jedinci prohnilé rodiny traumatizovaní sebevraždou své matky v útlém věku. Šlo o návrat racionálního řádu. Tvůrci dokázali sebevědomě nastolit myšlenku, že celý astrální svět je nakonec přece jenom vizualizací a transformací hrůz, s nimiž se potenciálně děti mohly setkat. I když bylo jasné, že nakonec vše skončí v nereálnu, rád jsem se nechával unášet proudy každodenního obyčejnosti. Právě ona jednoduchá, kriminální linka udržela pospolitost jinak dlouhé série pohromadě, dokázala ji oživit, vybalancovat a vymezit z klasické duchařské roviny. The Haunting of Hill House umí výborně koncipovat výrazné scény, které si postupně buduje, připravuje a směřuje k jejich překvapivosti děj. Zároveň dobře pracuje s charaktery jednotlivých postav, neuráží mě ani, že se v podstatě všechny během deseti dílů (až surrealisticky) promění. Šikovné provedení dostalo také samotné představování rodiny formátem – postava na díl, což přidává show slánku různých pohledů na stejnou věc. A to vždycky baví. A teď ale... Příliš často se střih uchyluje k jednoduchým, předvídatelným a lehce otravným i unaveným přechodům. Některé reakce a vztahy (obzvlášť uvnitř) rodinného kruhu pro mě zůstávají nepochopeny i po dlouhém uvažování o vzájemném odloučení jednotlivých osobností. Zkrátka nedávají smysl. Nejslabší z celé první série je bohužel jednoznačně konec, který nepřekvapuje, neoslňuje ani nevdechuje nové myšlenky do šedého a stagnujícího žánru hororů. Drží se zarytě funkční koncepce, i když ji na začátku bez potíží ohlodával a zkoumal. Nakonec je z toho lehoulinké zklamání. Nechápejte to zle, HoHH patří k žánrově velmi kvalitně vystavěným sériím, dokáže zamotat jednoduchou zápletku do deseti relativně nabitých dílů, místy baví víc, místy míň, ale obecně jde o povedenou záležitost. Jen mám pocit, že potenciálu šlo vytěžit ještě o něco víc. Možná zahrát na riziko ve fázi, kdy o něco jde. A neuhnout z vlastního stylu, od něhož by pak za několik let mohli opisovat dorůstající tvůrci. To se – alespoň za mě – nepodařilo...

Solidní práce, dost originální projekt. Některé díly vyloženě slabší, jiné tak kvalitní a smysluplné, že by vydaly klidně na mnohem delší porci minut. V kontextu doby ideálně načasovaná záležitost, která na těch pár chvil polechtá nervy.

Nečetl jsem knihy, nehrál jsem hru, do Zaklínače jsem vletěl jak moucha v parným létě pod brusku. A poladilo mě to slušně. Prakticky nulová očekávání se brzo proměnila v relativně slušnou zábavu, která ovšem hodně závisí na stopáži Geralta. Ostatní dějové linie se snaží v první sérii zdatně sekundovat (s tím, že samozřejmě časem – spoiler – dojdou ke shluknutí), ovšem do té doby, aby si člověk prsty ohryzal. Postava Yennefer mi je ukrutně nesympatická a to i po plastický chirurgii, což je, hádám, účel, ale přistihuju se, jak u jejích monologů o ovládnutí světa a moci, ztrácím dech. Teda nudou, né úžasem. Někteří příšeráci vypadají líp, některý hůř, ale samotná koncepce rozdělení jednoho příběhu na různá časová pásma, mě baví, takže pozitiva entertainmentu silně převažují. Na druhou lajnu se těším.

Hodně patetická, žánrově těžce uchopitelná a tuctová popcornovka. Přišlo mi, že Horns hrozně moc chtějí být něčím, čím už vlastně ani z principu být nemohou, až se staly nečím, čím být v žádném případě nechtěly. Zápletka působí během několika úvodních minut poměrně zajímavě, i když jsem nedokázal rozklíčovat, jak vlastně ony rohy fungují. Z prvního zhlédnutí (a troufám si říct, že posledního) jsem nedokázal s jistotou ani určit, co latentní Daniel Radcliffe ztělesňuje a proč byl tedy vlastně odsouzen k smrti kvůli tomu, že si ostatní mysleli, že udělal něco, co neudělal. Byl v tom celou dobu nevinně, chudák jeden. Vlastně každej se na něj vysral, teda kromě tý ženy, kterou měl zabít, ale nezabil, protože byla nemocná a stejně by umřela a zabil ji někdo jinej, ale o nemoci očividně nevěděl ani její otec, nebo já nevím, protože ten konec byl moc ucajdanej a vlastně hrozně špatně řešenej. Na takovej kolotoč nadpřirozenejch věcí si DR nenasednul snad ani v Harry Potterovi, škoda toho. Potenciál byl větší. Ale místama je to vtipný a krásně syrový, to zase ne, že ne.

Hodně rozporuplná záležitost, kterou jedni odsuzují a druzí vyzdvihují. Jsem v druhém z táborů, nadchlo mě usazení do ošuntělého, zaprášeného světa knih, jenž dovede famózního Johnnyho Deppa na scestí. Roman Polanski umístil do díla řadu skrytých významů, jemných nuancí a poselství, což bystřejší z diváků zaujme. Za mě i po letech nestárnoucí podívaná.

Komplikovaná, složitá a zvrhlá zápletka, v níž dominují dialogy společně s vývojem postav. Jejich rozhodnutí lze předpovídat, všechno k němu směřuje, charaktery drží linku až do samotného, skvostného finále. Když jsem se díval s úvodem závěrečné scény Al Pacina, jehož proslov je jednou z nejsilnějších chvil z celé historie kinematografie, na čas, nemohl jsem uvěřit tomu, že zbývá do konce ještě tolik stopáže. Naprat do složitého snímku tak riskantní dialog, který trvá a vyvíjí se, chce obrovskou dávku odvahy. Vyplatila se. Keanu Reeves předvádí svůj top, proměna Charlize Theron je dechberoucí. Tayloru Hackfordovi se povedlo vybudovat silné postavy, silné téma a silné promluvy, vlastně nic není špatně. Ďáblův advokát je scénáristický skvost s výraznými hereckými výkony.

No, zcela oproštěn od ocenění a hodnocení přikládám svůj pohled. Pozitivní nebude. Tajemná řeka plyne pomalým tempem, má tendenci gradovat převážně ve sféře emoční vypjatosti a z hlediska hereckých výkonů překvapuje. Tím ale nadstavba končí, dějově předvídatelná podívaná je místy prolínaná nešťastnými životy trojice ovlivněné traumatickou událostí. Závěr ve mně zanechává pocit, že jsem nepochopil něco velmi podpravého, co nebylo explicitně řečeno a upřímně bych za to byl rád, protože jinak bylo vše vysvětleno a vyřčeno maximálně explicitně tak, aby děj stíhal i velmi podprůměrný divák. Clint Eastwood dobře vykresluje postavu uneseného chlapce, s nímž se události jednoho běžného dětského dne táhnou celý život a deformovaly ho do stavu emočně vyčpělého podivína. Jinak se není čeho moc chytnout. Nic jiného ve mně prakticky nezůstalo a nic jiného pro mě ani nevystupuje z průměru podobných děl.

Omyl od začátku do konce. Aukce dinosaurů je sice zdánlivě zajímavou snahou o zvrat již lehce vyčerpané série, ovšem provedení pokulhává stejně jako poslední zbytky logiky Jurského parku/světa. Konec se snaží vydojit z diváka alespoň trochu emocí, když to po celou dobu ani při srdceryvných scénách film nedokázal, ale upřímně... Ta malá holka je tak akorát na přes držku. Jsem zvědavej, kam se reboot bude dál ubírat, naštěstí už většího negativního nárazu asi dosáhnout nejde. Trash.

Co na to vlastně napsat, jak myšlenky uchopit... Na začátku dvojice autorů Vít Klusák a Filip Remunda říká, že na otázku „Jaká byla motivace ke vzniku Českého snu“ odpoví sám film. Nemyslím, že se to stalo. Jde o velmi efektivní a efektní výstavu vizualizace doby, ale ten základní kontext a ona prvotní motivace mi chybí. Šlo o to vykreslit návyky konzumní společnosti? Přesvědčit se, že je možné davy lidí manipulovat, potažmo ovlivnit? Bylo cílem vykreslit sílu reklamy? Nebo moc reklamních agentur? Ona odpověď se stává vlastně nepodstatnou (i když by mě ji celkem bavilo znát) dokument je zajímavý. Poutavý, zábavný a absurdní. Vystihuje dobu, trefuje se do černého. Výsledek – samotná návštěva Letňan nadrženým davem nakupujících – je jenom dobře vygradovaným závěrem, možná ještě krásnější je však sledování cesty, která lidi na louku dovedla. Je nutné ocenit také reakci zpovídaných lidí před hypermarketem: buď nechápou, co se stalo, stávají se agresivními, zůstávají pozitivní, nebo ikonicky prohazují věty typu: „Tak jsme Češi no.“ Naprosto kouzelná reakce. Problém nastíněný v dokumentu sahá do nižších sociologických pater, dotýká se chudoby a resonuje v nás hluboko. Nejhorší je, že bych si nedovolil říct, že se něco po 17 letech změnilo. Spíš se nezměnilo nic.