Steven47

Jedničku jsem si fakt užil a na dvojku byl patřičně zvědavý. Vyšehrad Dvje nepřekvapivě hraje podle tradičních sequelových pravidel. Je především ulítlejší, i když pravda možná ne o tolik, jelikož už první díl šel mnohokrát za hranu. Humor to pořád celé táhne, jedna hláška střídá druhou, všemožné odkazy se vrší na sebe a nechybí tradiční dávka fekálií, spermatu a tentokrát i krve. Možná je to trochu méně učesané a trapných momentů je zde více, na druhou stranu to ale v klidu zakryje až zběsilé (v dobrém) tempo, které jednoduše nedává prostor nudit se. Ve výsledku je tak mnohem větším problémem přehršel dějových linek, které nemají dostatečný prostor ani péči. To je objektivní konstatovaní. Ale navzdory té roztržitosti na mě nějakým záhadným způsobem závěr zkrátka fungoval – ať už celkově výborná linka s trenérem Šebkem i do té doby místy rozpačitá volba nového předsedy FAČR a na ní navázaná Laviho proměna. Oproti jedničce o něco slabší, ale ty tři hvězdy mi zkrátka přijdou málo, takže nemám problém trochu přidat. 7/10

Narážky, že je nejnovější film o Bobu Dylanovi v podstatě 140 minut dlouhým koncertem, nejsou vlastně až tak daleko od pravdy. Ale užil jsem si ho? Sakra jo! A zcela vážně – lze vůbec snímku s podtitulem „Complete Unknown“ vyčítat, že není tradičním biopicem, jenž odhalí úplně všechno? Zvlášť, když samotný Dylan byl a stále je poněkud záhadnou osobou. S tímhle se James Mangold popasoval na výbornou a pojal svůj další hudební počin jako jednu velkou poctu době, hudebnímu žánru a samozřejmě skvělému zpěvákovi. Bylo by však nepřesné říct, že se o Dylanovi nedozvíme vůbec nic. Naopak, o jeho vztahu k okolí (a zvlášť ženám), přístupu k životu či fungování v hudebním průmyslu, toho film odhalí vcelku dost. Jen to zkrátka z pochopitelných důvodů není vyloženě hloubková studie a zcela historicky přesné zpracování konkrétních událostí. Někomu to stačit nebude, ale pokud si chcete vychutnat výtečné skladby hudebního génia a herecký koncert, kterému vévodí Timothée Chalamet, je Bob Dylan: Úplně neznámý skvělou volbou. A být o něco kratší a svižnější, pohrával bych si s pátou hvězdou. 8/10

Dosud jsem měl s filmy Roberta Eggerse méně či více zásadní problémy, ale u Nosferatu si konečně sedlo (takřka) úplně všechno. Rozhodně se ani tentokrát nejedná o zcela přístupný film či snad klasický horor, ale když chce Eggers v divákovi vyvolat pocit strachu a napětí, daří se mu to nadmíru dobře – příkladem budiž geniální sekvence v Orlokově hradu. Tempo je tradičně pozvolné, ale samotný příběh a skoro až detektivní rozvíjení upírské legendy jsou natolik poutavé, že jakkoli hluché pasáže v podstatě absentují. Vizuální složka je tradičně skvostná, ať už práce s kompozicí či světlem a s tím související hra se stíny. Postavy jsou do jedné perfektně zahrané, byť záměrně odměřené a současně místy přehnaně afektované. To všechno zapadá do vize, která chce být věrná originálu, ale současně dostatečně odlišná a svá. Pár drobných chyb, zvlášť v rámci tempa, by se našlo, ale celkově výborná záležitost. 9/10

Dlouho jsem nezažil film, který diváka staví do tak nepříjemné pozice. Dozorkyně je zpočátku v podstatě ztvárněním morálního dilematu. Jednání hlavní hrdinky je pochopitelné, ale zároveň lidsky až odporné a čistě z etického hlediska minimálně diskutabilní, ne-li vyloženě systémově kritické. Druhá půlka pak sází více na psychologickou linku a ukazuje, že Evu nežene ani tak vztek, jako spíš vina. Smutné smíření pak výtečně ilustruje poslední věta snímku. Škoda, že je závěrečná třetina místy trochu zdlouhavá a zároveň nedotažená v tom, že nezvládá lépe proniknout do hlav obou protagonistů. Vězně Mikkela nikdy pořádně nepochopíme a v případě Evy je sice jasné, o co se snaží, ale není zřejmé proč. Kvůli tomu se na konci nedostavuje emoční katarze, přesto má snímek potenciál velmi silně rezonovat. 8/10

Nečekal bych, že film o Donaldu Trumpovi bude dost možná největším překvapením roku. The Apprentice v úvodu diváka pohltí a strhujícím tempem, jenž podporuje skvělý výběr hudby, ho nepustí až do konce. V několik málo chvílích, kdy zpomalí, pak člověka drží naprostá fascinace (v dobrém i ve zlém) Trumpovou osobností. Přiznám se, že jeho začátky nastudované nemám, což byla určitá výhoda. Snímek nicméně výtečně balancuje mezi tím, kdy hlavní postavu vykresluje jako egoistické hovado, ale zároveň ukazuje obrovský vliv jeho okolí, díky čemuž nevnucuje divákovi „správný názor“. Jeremy Strong v roli Cohna je brilantní a přehrává i výborného Sebastiana Stana. Vystihnutí dobové atmosféry třeba s pomocí obrazového šumu je pak přímo neuvěřitelné a dotváří celkový prožitek.  V průběhu jsem měl v hlavě v zásadě jedinou zásadní výtku – snímek nejde příliš do hloubky, moc věcí nevysvětluje a Trumpův vzestup působí dost zjednodušeně. Jenže závěrečná scéna to velmi chytře zvládá odůvodnit a obhájit. Jistě, The Apprentice se rázem nestane bezchybným dílem, ale poněkud mi to usnadnilo váhání mezi čtyřmi a pěti hvězdami. 9/10

Mám slabost pro filmy podle skutečných událostí, a tady zněla premisa obzvlášť zajímavě. Bohužel celá pasáž v televizní soutěži, na kterou Woman of the Hour lákala zdaleka nejvíc, je v případu sériového vraha Rodneyho Alcaly relativně nepodstatná a spíš jen pěkně podtrhuje pointu snímku. Závěrečný doslov je silný, ale o to víc zamrzí, že všechno, co mu předchází, je takové nijaké. Prvotina Anny Kendrick totiž po většinu času není vůbec napínavá a nedokáže diváka pořádně vtáhnout, což je u thrilleru docela problém. Světlou výjimkou budiž scéna na parkovišti. Na vině je nejspíš i fakt, že kromě samotného Alcaly sledujeme souběžně i linku herečky, která se marně snaží prorazit, což zbytečně dává ještě větší důraz na samotnou „The Dating Game“ a ubírá prostor vrahovi. Přesto věřím, že i tenhle poněkud zvláštní přístup by mohl v rukou zručnějšího tvůrce vyústit v záživnější kousek. Určitě se nejedná o vyloženě špatný film, jen je po všech stránkách průměrný. 5/10

Excelentní záležitost. Rozzum v divočině vypráví sice jednoduchý, ale naprosto funkční a dobře vystavěný příběh. Dospělým předkládá několik zajímavých myšlenek, dětem zase nenásilně předává cenná poselství. Zkrátka perfektní balíček, který příjemně utíká, několikrát dokáže upřímně rozesmát a nejednou zvládne dojmout až slzám. Animace je jednoduše skvostná a spolu s hudbou skvěle dotváří celkový prožitek. Co vytknout? Snad jen velkolepé akční finále, které asi nebylo úplně nutné, ale výsledný dojem naštěstí výrazně nekazí. Závěrečná scéna musí tak jako tak dostat snad úplně každého. Půl bod si nechám pro případné druhé zhlédnutí v originálním znění. 9,5/10

Vlny jsou hodně ambiciózním projektem, v lecčems bohužel až moc. Od Mádla jsem dosud nic neviděl, takže mě upřímně překvapilo, jak si v roli režiséra vedl. Snímek totiž působí opravdu světově. Od nápaditých kompozic až po využití a perfektní výběr hudby, která umocňuje jednotlivé scény a jejich dopad na diváka. K tomu přidejte fantastické herecké obsazení a rázem není moc, co po technické stránce vytýkat. Film skvěle zachycuje období 60. let s důrazem na rozhlas a jeho fungování, bohužel se však také věnuje mnoha jiným věcem. Tady už se dostáváme k hlavnímu (a vlastně asi jedinému) problému – je tam toho zkrátka moc a ne každá linka působí úplně dotaženě (bratr, romance se Šťovíčkovou či Dobrovský). Samotné finále kvůli tomu překvapivě není tak silné, jak by se dalo čekat. Příliš mu nepomáhá ani poněkud úmorná akce – vážně potřebujeme po stopadesáté vidět příjezd tanků? Nebylo by lepší zkrátit akční pasáže a spíš pak ukázat následky srpnových událostí pro rozhlas? V téhle podobě totiž závěr působí tak nějak useknutě a nepříliš uspokojivě. Přesto bych řekl, že lepší český film letos neuvidíme. 8/10

Takovou sebranku lidských vajglů jsem snad ještě neviděl. Jeden z filmů, kdy nesympatické a uřvané postavy absolutně zkazí celkový prožitek, který jinak mohl být fakt silný, zvlášť u takového arachnofobika, jakým jsem já. Jenže když jsem nakonec spíš fandil pavoukům, tak je asi něco špatně. Několik scén, hlavně během rozjezdu pavoučího teroru, je nicméně pěkně vystavěných a atmosféra není špatná, ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že za to můžou spíš samotní pavouci než vyloženě režisérův um. Každopádně jsem sebou několikrát nepříjemně cuknul, nebudu lhát. Škoda ale, že na každý dobrý moment připadly zhruba tři, kdy bych nejradši vrazil pěstí jedné z postav. A když už si ke konci myslíte, že nemůže být hůř, tak jste na omylu – může. 4/10

Hrozně rád bych sdílel všeobecné nadšení, ale jednoduše se k tomu nedokážu přimět. Závěrečných 20 minut je výborných, ale takhle by měla v ideálním případě vypadat celá epizoda. A teď nemluvím nutně o akci. Dialogům a všemu okolo zkrátka chybí pořádný náboj, který by mě naplno vtáhnul. Možná to je i tím, že se za tu sérii a půl vyprofilovalo opravdu málo skutečně zajímavých a charismatických postav, jimž bych nějakým způsobem fandil a ne je pouze s větším či (převážně) menším zájmem pozoroval. Je to možná trochu nefér, ale zkrátka musím srovnávat se Hrou o trůny, která byla v tomhle ohledu od první série tak o level až dva jinde a hltal jsem každou, i zdánlivě výplňovou, scénu. A že má tenhle díl aktuálně 95 (!) procent, tedy podobně jako ty nejlepší epizody GOT, mi přijde spíš úsměvné. Není to špatné, ale něco tomu zkrátka od začátku chybí.