Deverant

The Rules of Attraction působí dojmem, jako by se Ellisův román potkal s teenagerovským filmem konce devadesátých let. Tam kde Ellis nejvíce rozehrává momenty sublimace touhy, ztracenosti, zástupnosti, prázdnoty a inadekvace vnitřku s vnějškem, je Avery stylisticky krotký a uhlazený. Kde se individuum u Ellise vytrácí směrem k tomu "co chce/očekává že chci já/chce abych chtěl Druhý", zůstavají Averyho postavy cynickými, povrchními a nevyrovnanými, přesto však lidskými bytostmi. Reverse obrazu je sice už napodruhé otravná, a celý přesun děje z 80. let do současnosti je poněkud problematický (ne že by se něco takového dnes odehrávat nemohlo, ale odehrávalo by se to zásadně JINAK než za Reaganovy éry), ale obě známé scény rozdvojení obrazu (Sean a Lauren, a zvlášť brilantní scéna Paula vztahující se ke slasti přímo a fantasmaticky) jsou invenční, stejně jako Victorův evropský výlet, který je ovšem vlastně převedením textu románu v podobě voice-overu s obrazovým doprovodem na plátno. Avery zůstal bohužel na půl cesty, takže Rules of Attraction nejsou ani jen filmem se spoustou pohledných mladých lidí, ani ellisovskou sarkastickou "moralitou".

Casino Royale není špatný film. Je jen prachmizerná bondovka, resp. Daniel Craig je prachmizerný Bond. Z agenta s povolením zabíjet je mašina na zabíjení, jehož "potřebujeme ho živého" se mění obratem v lepší mrtvý než živý. Mohutné čelisti, nadočnicové oblouky, mohutné svaly. Nadhled a ironie jsou v nenávratnu, nový Bond řeší věci spíše silou (jak dobře ilustruje moment, kdy Mollaka proskakuje úzkým otvorem a Bond ho pronásledující proráží zeď). To vysvítá o to více, že Casino Royale se po dlouhé době vrací k Flemmingovu textu a jeho základní narativní linie se drží nejvíce od Bondovek šedesátých let. Ale stejně jako se z baccaratu stává poker, i Bond se vulgarizuje do tupé mlátičky z vizáží přístavního dělníka a, což je ještě pozoruhodnější, v nelítostného zabijáka, neváhajícího zastřelit bezbranného protivníka (což dříve elegantně řešili různé pády, výbuchy apod., za které si dotyčný padouch mohl sám). Z Bonda se stává vykonavatel, čistič, zabiják, nástroj. Problém není v tom, že by Casino Royale byl špatný film, problém je nová koncepce Bonda (jako bojovníka proti terorismu, což vyžaduje jiné, nové kvality?), která se mi ani za mák nelíbí.

Definitivní přesun bondovek do vod akčního filmu. Nevýrazní padouši, sáňkování na cellu, a nejšerednější a nejhloupější bond-girl celé série. Ta mě pokaždé znovu tak pije krev, když půlku filmu prokřičí "Jamesi!".

Rambo potkává Atanarjuata v džungli Mezoameriky. Historii nechme stranou, i místy opravdu hodně hnusnou digitální kameru a s ní spojenou umělost a chvílemi otravnost všudypřítomné zeleně, nesrovnatelné s tím jak podává obdobné biotopy třeba Terrence Malick. To co je na Apocalyptu nejproblematičtější, je okcidenálnost celého snímku. Nač jsou všechny dialogy v dobovém jazyce, nač je obsazení houfu neznámých indiánů, když celá narativní struktura a způsob vyprávění je do morku kostí Západní? Na rozdíl od zmíněného Atanarjuata, který svou jinakostí působí na Evropana-Američana (narativně) až nesmyslně a pokřiveně, je jakákoli autenticita v Apocalyptu, od úvodního rousseauovského "šťastného divocha" po happy end, v kterém je Jaguár pronášející slova "To seek a new beginning." transponován takřka do přistěhovalce, jen rétorickou figurou, halící vyrvání srdce Jiného a jeho obětování na oltáři Stejného.

Tohle že vzniklo v roce 1970, za počínající normalizace? Neuvěřitelné. Intertextovost, ironie, velmi velmi sexy Jana Brejchová, kapitán Libíček a "Taky zmije? Ano, a protože byla přivázáná za ocas, byla pěkně nasraná." o atomových krytech které byly určeny k výbuchu za úplně jiných okolnostech nemluvě.

Obyčejné jako hnůj a iritující jako postavit Epiktéta vedle romantické lásky. Samozřejmě že romantické filmy pracují s motivem "je tu jeden dokonalý člověk jen pro mě" (a v této chvíli si neodpustím citovat z Clerks 2: "Vždycky je někdo, kdo se k tobě hodí víc, než člověk s kterým právě jsi."), ale Serendipity to dovádí do tak otravného extrému, že mi z toho bylo až nevolno. Spíš mi přijde jako dobrej nápad skočit do kaktusového houští, než to co dělají postavy tohoto filmu.

Destrukce v několika různých rovinách, rozklad v mezerách Tokya, pro které je středoevropanovi pojem post-industiální velkoměsto poněkud úzký a nedostatečný, odrazy odrazů, sklo, beton a samozřejmě kov, který prorůstá jak tělem individuálním tak sociálním. Tokyo-ken je z těch filmů, které lze pocítit takřka fyzicky.

Robin Williams skvělý, barevná stylizace výtečná (výslechová místnost a zvlášť cesta uličkami Savmartu), celkově pomalý a chladný průběh sympatický, ale: rozjezd milý pán z kterého se vyklube psychotik poněku otřelý, příliš kostrukčních kotrmelců (policie přivolaná po nesmyslném "dárku" pro managera) a ten závěr!? Když je někdo psychopat, to měl určitě zlé dětsví? Něco tak banálního a nejapného si One Hour Photo rozhodně nezasloužil.

Kapitalismus a apokalypsa aneb ekonomická recese jako gotický román. Sånger från andra våningen je minimalistický ve výrazu ale ohromující svou hloubkou. Bezvýchodnost není individuální, bezvýchodnost je motivem doby (zkoumání hlubin křišťálové koule radou ekonomů, "tato porada trvá již osm hodin"), kapitalismus zvracející se do - nebo odkrývající se jako? - barbarství, když vše selhává (i flagelantství buržoazie) přikročí se k obětování panny za hojné účasti církevních hodnostářů. Devalvace symbolů a hodnot, kříže se nejprve prodávají, a když nenesou patřičný počet nul, končí na smetišti. Útěk buržoazie ("už jen pár metrů") následován návratem mrtvých. Absurdita a grotesknost je dalším symptomem rozkladu, chladu a odcizení. Nic se nehýbe.

Spousta anachronismů a nesmyslů (dámy s cigaretou, odhalená dívčí lýtka, nástěnka jako v CSI), a vůbec se s tématem a postavami dělají psí kusy. Ale Everett, přestože příliš mladý, jako Sherlock poměrně přesvědčivý.