tahit

Váhal jsem, jestli vůbec mám na to koukat. Nakonec i přes moji averzi jsem to přehodnotil. K čemuž ovšem nutno sluší dodat, že mě do tohohle zasvětila milá sousedka Alenka. Sběratelka všech možných adrenalinových zážitků, která zrovna měla ruku i nohu v sádře. Po nezdařeném pokusu slézt vrchol, někde v turecké Geyikbayiri. Jak už jsem uvedl, moc se mi do toho nechtělo. A tak mi nezbývá než konstatovat, že jsem popustil uzdu fantazii a postupně přišel tomu krapet na chuť. Možná i proto, že jsem ve výběru postav objevil i pár sympatických lidí, se kterými jsem se dokázal ztotožnit. Bylo to jako chodit na návštěvu k lidem, které mám v oblibě. No, já to shrnu do pár vět, co se mi líbilo. Nemyslím, že by tohle reality show bylo něco mimořádného. Ačkoli se asi rozcházím s míněním většiny, rozhodně není nic špatného dělat zábavu pro zábavu, je-li vskutku nějakým způsobem zábavná.

Spontánní popisované zážitky Hanzelky a Zikmunda mají svůj půvab. Je čemu naslouchat. Ba co víc. Dokonce si myslím, že to dovedli i mistrovsky popsat. Což ovšem nic nemění na faktu, že všechny ta místa, hlavně Afrika, vypadají dnes docela jinak než tenkrát. A velmi mě potěšila vzpomínka na Eduarda Ingriše, autora proslulé Niagáry.

Já se musím přiznat, že jednak mě to zajímalo a jednak jsem byl na to zvědav. Bude to znít jako fráze, ale kdyby pro nic jiného, tak tedy už proto, že tahle četnická stanice je hezky prodchnuta prvorepublikovým Československem, jako album starých rodinných fotografií. Svěřit hlavní roli Pavlu Zedníčkovi, nebylo v tomto případě vůbec na závadu. Tahle poloha mu prostě sedla.

Velký respekt, lehká dávka nostalgie, krásná muzika. V této souvislosti je nutné zmínit, že pro mě osobně jsou Beatles naprostá špička.

Norsko se octlo v prekérní situaci a nálada obyvatelstva je nevalná. A otrocká poslušnost jedinců vůči těm, kteří se jakýmkoli způsobem dostanou k moci, se dostavuje záhy. Spojenectví mezi EU a Moskvou utužila ropa, především ve prospěch vyšších, nadnárodních cílů. Ve skutečnosti je to politika dvojí tváře bruselských eurokratů. Stojí za to připomenout. Asi tak jako Mnichov, kdy Francie a Velká Britanie také Čechoslováky zradila. Není sporu o tom, že zacílením i formou seriál varuje před nebezpečím z Ruska. Celkově svérázný experiment, byť se děj odehrává v časech, které teprve přijdou. Nemám nic proti pravděpodobnosti něčeho, pokud to působí alespoň trochu přesvědčivě, přestože to je fabulace. Ach ano, tak trochu kocourkov, třebaže v řemeslné kvalitě.

Bonus u přiloženého DVD mapuje život Nováka opravdu poutavě a navíc jsem byl opravdu zajímavým dokumentem s jeho života potěšen. Jeho osoba byla upřímnost citů, a když se postavil před mikrofon, měl jeho příjemný zpěv jednu velkou přednost a tou byla lyrická schopnost bezprostředního vyjádření písně s důrazem na obsah textu. Chci jen připomenout, že ve srovnání s ostatními bigbeatovými zpěváky šedesátých let nepodlehl módnosti oslňovat publikum a zpívat převzaté písně, třeba od Beatles a podobně, i když je miloval, ale šel svou vlastní cestou za svým hlasem lyriky a to bylo sympatické, protože jeho úspěch spočíval také v tom, že zpíval většinu skladeb jen s českými texty a znělo to báječně a to bylo hlavním těžištěm jeho umělecké dráhy a skvělého repertoáru hitů šedesátých let, Povídej, Náhrobní kámen, Klaunova zpověď a mnoho dalších. Jeho písničky prověřené časem mají i dnes melodický půvab a krásně se poslouchají. I když neměl Novák už tolik štěstí výrazně se prosadit po sametové revoluci, zařazuje se k nejlepší historii bigbeatové hudby.

Jediné, co bych vytkl, že dokument byl trochu zhuštěn, ale podstatné bylo řečeno. V tom smyslu lze říci, herců je mraky, ale žádný není takový jako Jean Gabin.

V čem tkví síla tohoto seriálu? Tak pěkně po pořádku vzato. Musím to napsat jasně, je to par excellence televizní seriál velkým S, jak lidským obsahem, tak uměleckou tvorbou a určitě patří neodmyslitelně mezi to nejlepší, co se v československé televizi vytvořilo, a vůbec je zde na místě připomenout, že televize točila tehdy opravdu kvalitní seriály. Nesporný umělecký zážitek je také v tom, že obdivuhodná herecká práce všech zúčastněných herců i v těch menších rolích je velmi dobře zahraná, jsou to většinou herci, kteří dovedli vdechnout postavám myšlenku i bez složité psychologie obsažných dialogů dnešní tvorby. Kladem je, že toto dílo přináší kus české historie, které nám vybaví onen nádherně barvitý svět rázovitých lidiček českého národního obrození roku 1850 až do počátků druhé světové války, který v příběhu brilantně vystihuje tehdejší tradiční hodnotové orientace, spjaté s podnikáním a kulturou. Tento seriál má především poutavou dějovou posloupnost a v žádném případě se nesnaží předhazovat laciné filmové vzněty vášní a tragédií, které dnes všechny televize běžně praktikují. V podstatě se dá napsat, že tento kaleidoskop reálných portrétů lidských tváří, charakterů a změtí osudů rodin a jejich hlavních protagonistů Martina Nedobyla a Jana Borna má podle mě, jakousi vznosnost poémy našich předků. Myslím, že režisér František Filip velice přesně vycítil nejen ducha románové předlohy, ale tak trošku část české povahy. Proto tento seriál bude pro mě vždy velkým zážitkem, není to pro mě jen běžný seriál, ale jeden z nejlepších, který jsem měl možnost v české televizi vidět.

Tak fajn, řekl jsem si. Možná není vše ztraceno. Tohle musím vidět. Představte si, že těšíte v restauraci na vonící delikatesu, ale místo toho dostanete ničím neochucenou šlichtu. Tak přesně takový pocit jsem měl, tedy pro tentokrát, jenže ne v žaludku, ale v hlavě. Ale abych nekřivdil, vydařené lokace jsou překrásné. Nicméně fenomén Pokladu na stříbrném jezeře, ale nejspíš už nic nepřekoná. Protože tomuhle filmu schází přesně onen půvab, který má originál Haralda Reinla. Na tom jsem byl několikrát na Vencplacu v kině Afa. No ale, jen když jsem měl kliku, protože na promítání v kině, stály dlouhé fronty. V každém případě je jasné, že tohle netoužím vidět znova.

Vinnetou se vrátil, ale faktem zůstává, že strunu nostalgie nerozechvěje. Co naplat. Nezbývá tedy než s trochou lítosti konstatovat, kdeže loňské sněhy jsou. Konzumní Vinnetou už na první pohled působí méně uhlazeným dojmem a snad divočeji, nicméně mám pocit, že Brice mu propůjčil mnohem noblesnější zjev a jemnější úsměv. Rovněž blonďák s modrýma očima, postrádá tah na branku ve srovnání s mužným Barkerem, přestože se snaží, seč mu síly stačí. Nelze tedy hovořit o tom, že by mě to nadchlo. Půvab romantických časů stříbrného plátna se tentokrát nekonal. Možná také proto, že dnes už to jenom je nostalgická vzpomínka, přikrášlena léty. Protože režisér Harald Reinl dal zjevně do příběhů větší srdce. Začnu tím, že filmové příběhy s Vinnetouem a Old Shatterhandem patří k nejkrásnějším zážitkům, neboť mimo jiné byla tam i fajn krajina. Připomínám alespoň známé skutečnosti. Hučící vodopády, blankytně modré nebe, azurová jezera. Navíc u toho příjemně utíkal čas. Příhodná hudba Marina Böttchera dokonale podkreslovala už tak báječnou atmosféru. Původní filmový Vinnetou měl ovšem ještě jednu nespornou výhodu, která se jmenovala Pierre Brice a Lex Barker. Odpočívej v pokoji ve věčných lovištích, Vinnetou.