tahit

Film se natáčel cca pět měsíců. Vidíme zde záhady egyptských pyramid, nebo Velikonočních ostrovů, které jsou součástí Chile. Jsou zde záběry mexické džungle, nebo Sahary, ale třeba i biblických krajin. Nelze upřít, že záhady čím jsou tajuplnější, mají své zvláštní půvaby a skoro v každém, kdo občas mysl svou ponoří do jejich hlubin, vzbuzují hodně představ a různých pocitů. Obzvlášť když podivný host sestoupí z nekonečných výšin na zem. Oficiální vědy považují Ericha von Dänikena částečně za šarlatána ba dokonce podvodníka. Já to vidím maličko jinak. Podle mého je pouze průvodcem, těm, kdo chce být pouze poutníkem hypotetických řešení všelijakých záhad. V zásadě všechny jeho teorie jsou jenom pouze domněnky možných variant a souvislosti, které jsou z valné části vlastně nepodložené žádným vědeckým faktem či odborným archeologickým vzděláním a proto se považují u vědecké veřejnosti za neseriózní. Nedá mi to, abych nezmínil aspoň jednu zajímavě možná vyřešenou teorii záhadu Velikonočních ostrovů kamenných obřích soch moai, o kterých Däniken ve své knize píše. Český inženýr Pavel Pavel jako člen expedice legendárního norského cestovatele a etnografa Thora Heyerdahla, dokázal rozpohybovat sochy za pomocí jednoduchých nástrojů a geniálního nápadu i na větší vzdálenost. Snad tam chybí jen odpověď, proč sochy moai vlastně vznikly? Kdo má rád jen ověřitelná fakta, pro toho film nebude přínosem ani zábavou, ale kdo má touhu a vlastní představivost záhady bádat, toho film uspokojí. Když někdo napíše či vytvoří něco neobvyklého, co nezapadá běžně do schémat vědy poznání, je považován mnohdy za cvoka. A netřeba dodávat, že občas v mém nazíraném pohledu již ne malého kluka, je stále nutkání přemýšlet o existenci dávných nebo dokonce mimozemských civilizací, které jsou tak nějak pro mě nevšední. Vlastně za to vděčím autoru Ludvíku Součkovi, který mne přivedl k zálibě této literatury. Ostatně, když si přečtu Součka nebo Dänikena, tak se opět stávám tím malým klukem a mohu napsat, že rád.

Divoká zvířata jsou téměř vždy vděčným námětem nejen hraného, ale i dokumentárního filmu. Téma o sibiřských tygrech není úplně nové, ale určitě je hodně pozoruhodné. V této souvislosti je jistě zajímavé, že po rozpadu Sovětského svazu si opět Rusové uvědomili, jak je velice důležité v oblasti Sibiřské tajgy, která má ještě nesmírně krásnou přírodu, chránit zdejší divokou a možná největší kočkovitou šelmu na světě tygra sibiřského. Je to úžasný dokument, který strhne svou autentičností a hlavně místem kam se moje česká maličkost jen tak hned nedostane.

Kdybych chtěl vypsat vše, co se mi zde líbilo tak by to bylo dlouhé, takže jednoduše. Společenské poměry té doby uměla slavná spisovatelka Božena Němcová inspirovaná skutečnými vzpomínkami na tu dobu popsat velmi poeticky, a že uměla nahlédnout do života chudých i bohatých vrstev o tom není pochyb. Zde se povedlo režisérovi Ludvíku Rážovi pozoruhodně přenést do filmových obrazů dobovou atmosféru prostředí. Doporučuji všem, kdo si občas možná přečtou i starou českou literaturu, je to prostě dobré.

Přestože se film považuje jako dílo pro děti, je noční můrou dětského spánku. Nicméně pro příznivce ponurých pohádek je největším kladem strašidelná atmosféra, která provází filmem. Moje malá úvaha, ale v žádném případě film nekritizuje, spíše jenom předkládá můj pocit. Ať chci nebo nechci, musím uznat, že Juraj Herz se pohádky zhostil dobře a umí dávkovat přísady tajemného napětí, stejně zručně jako třeba dobrý kuchař v prvotřídní restauraci, ale jisté je, že by se nějaká nedokonalost také našla, ale nechci se pouštět do nějakého hlubšího rozboru. Úsudek, ať si každý udělá sám.

V slibném dramatickém začátku jsem si myslel, že mě čeká psychologicky napínavá podívaná, tento pocit nevzrůstal s dalším pokračováním děje, který se sice snaží upoutat možná zajímavým nápadem, ale na úkor nepravděpodobností. Netvrdím, že se tvůrce filmu nedotknul závažného problému lidí u dna, ale postavy pacientek psychiatrie na mně působily naprosto bezradně a vůbec žádná stopa nějaké hlubší výpovědi. Konec konců je to film, na který opravdu rychle zapomenu.

Příběh s vůní římské mytologické ingredience byl hezky natočen, vždyť kolorit legend či bájných pohádek ožívá ve filmech dodnes. V době kasovních trháků Pána prstenů a jiných možná pro někoho staromódní záležitost, ale ovšem pro mě hezký relaxační večer. Stáří filmu poněkud ubralo na rozletu a dramatičnosti děje, ale nelze upřít, že přes naivňoučký scénář to mělo grády a nápaditost.

Moc dobré filmové dílo. Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych opakoval pořád to samé. Chtěl bych se tu zmínit o jiné věci. Film byl natočen pro širokoúhlé plátno, což dalo vyniknout výtečnému scénáři. Příběh má všechno, co si divák může přát. Vůbec nejde o žádnou podbízivou romantiku na uplakané city, ale jde o film, u kterého se nebudete nudit.

Bez nadsázky se dá napsat, že režisér Antonín Moskalyk uměl a že měl šťastnou ruku při výběru hlavních představitelů ani nemluvě. A jací, že jsou postavy tohoto filmu? Jsou to herci, kteří uměli těžit z dějových detailů a vytvořit působivou atmosféru o pravdivosti těch nejzákladnějších lidských pocitů, opuštěnosti a smutku.

Co ještě dodat? Jde o mimořádný film prostoupený lidskou poetikou.

Film zdařile vykreslil život levhartů a přináší i zajímavý pohled na divokou Afriku.