tahit

Příběh podle skutečné události, který byl hodně a hodně pozměněn, ale vzal jsem v potaz, že se film odehrává v nádherné a ojedinělé přírodě Amazonie a otvírá okno do vzdálených míst světa, kde ještě žijí lidé na úrovni doby kamenné, tak mě tolik smyšlená historka zase nevadila. Pozitivní na filmu je, že vyzdvihuje život a zvyky přírodních lidí, kteří ještě stále na naší planetě žijí. Ať tak nebo jinak, alespoň film poukázal, že je vliv civilizačních kultur pro ně téměř vždy negativní. A ještě jedna věc, všimněme si, že amazonským indiánům ke štěstí stačí jen pár věcí. Najíst se, skrýt, množit se, ubránit se nepřátelům a být zadobře se svými bohy. Podtrženo sečteno, nevím, jestli je potřeba ještě něco dalšího dodávat, film, který není nadprůměrný, ale docela rád jsem ho viděl.

Nedílnou součástí filmu je také hlavně náboženské téma, které nebudu zde rozebírat. Ale spíše příběh jako takový. Středověká postava Františka z Assisi svým vnějším osudem je asi jedna z nejzajímavějších postav křesťanství středověku pro divadelní i filmové tvůrce, kteří rádi zachycují jeho nevšední schopnosti porozumět lidem, jehož největší síla je v dobru, které chce konat hlavně pro chudé a nemocné. V neposlední řadě je prezentován i jako patron zvířat. A co dodat k samotnému příběhu. Ač je příběh natočen mírně romantickým stylem, umocňuje to fakt, že nejde přeci o filmovou romantiku, ale o zcela něco vyššího, což chápu jako filmové sdělení, nicméně mám jednu výtku, přestože to herec Ettore Bassi zahrál s velkou citlivostí, kapičku mi chyběla taková ta větší emotivnost či syrovost vyjádření způsobu Františkova života, jinak velmi příjemného herce. Krásná Klára v podání Marie Petruoloové mi hodně připomněla Julii z Romea, potažmo její zdejší umenšená role byla jen spíše jen dokreslením života Františka a jeho vztahu k ní. I přese všechno málo co jsem napsal, jde o velmi hezkou podívanou, ale nedosahuje na již dříve natočený film Bratr Slunce, sestra Luna.

Dokumentární filmy, něco mezi cestopisem a přírodopisem, si opravdu užívám a je jedno jestli jde o produkci Imax nebo National Geographic. Každý živý tvor má své rituály a jedinečné mnohé scény ze života hadů a ještěrů lze vidět i zde. Vidět svérázného dobrodruha velké odvahy Austina Stevens, který našel v přírodě krásu v pozorování hadů nebo jak prolézá hlubiny a vrcholky hor či se prodírá houštinami a přitom dovede vyprávět o svém opojení z nových objevů, třeba za svítání obzoru a vyhoupnutého slunce v blízkosti egyptských pyramid, je obrovský zážitek. Obdivuji jeho filmy, už jen proto, že dovedl realizovat své sny a touhy. Není to odborná studie o hadech, která se může odlišovat od obecně uznávaných pravidel pohledu herpetologů. Austin Stevens je přesně ten, kterého si vážím pro to, jaký je a pro to, co umí a dokázal.

Filmový román a dost možná i standardní předvídatelnost, ale i tak je to příběh, který rozhodně nenudí. Co se týče hlavní role, musím napsat, že herečce Veronice Ferres výborně sedla. Zajímavě je zde nastolena otázka: Jak se málem člověk stane obětí justičního omylu, což je vlastně námětem příběhu.

Mimořádně zdařilá televizní inscenace toho času s legendárním hercem Ladislavem Peškem, který podával vždy brilantní herecké výkony, jsou pro mě zážitkem. Jeho přirozená poloha dobráka a mistrovské herectví dokáže nádherně pohladit po duši. Je nutno napsat, že další herci Miloš Nedbal, František Filipovský, Ota Sklenčka, Jiřina Šejbalová, jsou dokladem toho, že u nás byla tato herecká generace na vysoké úrovni. Myslím, že zde zúročili své zkušenosti, ale i kus velké pravdy o ne vždy radostném stáří na prahu smrti. Opravdu výjimečné dílo.

Netradiční zpracování, které se téměř celé odehrává ve studiových televizních prostorech, vlastně vůbec kvalitě díla neubírá. Je to především založeno na dobře srozumitelných dialozích a chytře strhujícím ději. Pokud mohu tento velmi sugestivní příběh Claudia nějak charakterizovat, jsou to především herci, kteří jsou hlavní hybnou sílou tohoto poutavého zpracování. Nikdy nezapomenu na travičku Livii (Siân Phillips), nebo skvělého Claudia (Derek Jacobi). Určitě a bezesporu to již patří ke klenotům televizní tvorby. Ať si kdo chce, co chce říká, ale některé dnešní TV seriály jsou naprosto k uzoufání, spíše oplývají chudobou mysli a sprostotou slova, než kvalitní úrovní viz shora citlivě propracovaného seriálu.

Markýz de Bois-Doré je především bohatý výpravou, která dokáže historicky naladěného diváka (zejména ženy) zcela pohltit a proto, kdo má rád dobrodružství a historii typu francouzských literárních velikánů jako právě Dumas či Féval, tak nebude zklamán ani francouzskou spisovatelkou George Sandovou. Je pravdou, že jsem od ní četl pouze jednu věc, ale zato vynikající Ďáblův močál, ale Markýze de Bois-Doré jsem nečetl, ani nevím, jestli u nás vůbec vyšel. Proto nemohu posoudit, takže čistě k seriálu. Příběh jako takový je plný intrik a překvapivých zvratů, milostných avantýr, brilantních šermířských soubojů a hrdinských činů i zrad. Ocitáme se ve Francii roku 1621, kdy vládne Ludvík XIII., a spory mezi katolíky a hugenoty neutuchají. Ale pravda je taková, že na skutečnou odpověď jak to historicky bylo reálné, vám tento seriál odpověď určitě nedá. Prostě typické francouzské dílo, na které se moc dobře kouká, má to spád a jsou zde hodně zajímaví herci. Nicméně si myslím, že zájem o tento žánr býval asi kdysi daleko větší. Co více dodat, prostě nenáročný, třeba vhodný zrovna pro dlouhé večery s dobrým čajem.

Rčení, že v jednoduchosti je krása, je v tomto případě zcela na místě. Divadelní kulisy byly sice chudé, ale jinak hezká ukázka divadelní tvořivosti herců Divadla na Starém Městě.

Pokud jste se nějak blíže zajímali o literaturu Jana Nerudy tak jistě víte, že, jeho pohled na svět zvláštních lidiček má jemnou ironii, ale také moudrou laskavost. Myslím, že se zde podařilo ztvárnit bizarní postavičku doktora Kazisvěta v podání Viktora Preisse s virtuositou zkušeného herce. Ostatně vždycky jsem měl rád a mám pořád filmy ze staré Prahy, kde defilují rázovité postavičky, ale i pitoreskní figurky, které vtiskli třeba zrovna mé oblíbené Malé Straně jakýsi svérázný až poetický ráz svojí podobou a možná i profese, která zjevům staré Prahy slušela i patřila. Nerudovský svět, hantýrka a slovníček dob jeho próz je krásně zachován. To jeden z hlavních důvodů proč se mi líbilo toto televizní zpracování.

Pro upřesnění je třeba napsat, že film je volnou inspirací podle rozsáhlého díla francouzské TV a seriálu LES BRIGADES DU TIGRE. Pocit z téměř dvouhodinového koukání z první poloviny filmu docela ujde, ale problém je v tom, že s přibývajícím časem to začíná být vlekoucí a je zbytečné zdůrazňovat proč, protože bych prozradil více než se má. Takže řeknu rovnou, že jsem se na tenhle film díval kvůli tomu, že mám rád francouzské filmy, ale když se nad tím dějem tak zamyslím, tak se nese v úplně jiném duchu, než jsem u francouzských filmů zvyklý a jediným kladem jsou herci, celkově budiž za dvě hvězdy.