motyka52

Epické, a přesto ve srovnání s pokračováními sympaticky střízlivé. Poctivé. Dokonalé. A závěr na Amon Hen - ta syrová fyzická bitva bez do očí bijicích digitálních triků - patří mezi to nejlepší, co jsem kdy v kině viděl.

Dlouhodobě zastávám názor, že drama ze soudní síně mezi nejjistější filmové trefy. To stejné platí o filmech Aarona Sorkina. A s větší obezřetností i o filmech podle skutečných událostí. Na tomto světonázoru nemám po zkouknutí Chicagského tribunálu nejmenší důvod něco měnit. Dvě hodiny intenzivní, inteligentní, výborně natočené a skvělé zahrané konverzačky, která ani na chvíli nezačne nudit. S koncem jsem byl maximálně spokojený a malinkou husinu jsem měl. Samozřejmě že jsem okamžitě spadnul do internetové králičí nory informací o událostech roku 1968 v Chicagu. Přičítám to Sorkinovi k dobru.

Musím říct, že jsem tak tři čtvrtiny byl nadšenej a byl jsem jasně přesvědčenej, že je to pětihvězdový materiál. Konec mi ale nakonec přišel vlastně takovej antiklimatickej, prostě jsem čekal trochu jinou gradaci. Možná je to nefér, protože je to opravdu michellinský materiál a tou dokonalostí do nějaké 80. minuty si na sebe upletl trochu bič. Anebo jsem prostě jenom idiot, který hledá chyby, kde nejsou. A tady jich fakt moc není. Je to strhující, skoro až fyzicky náročné sledování filmu, ve kterém ten jednozáběrový koncept není jen bezúčelné honění, ale skutečně přispívá k hutné atmosféře. Bez debat doporučuju.

To už je asi úděl podobného typu seriálů, které staví na nekonečných twistech. Ukazuje se, že ta první část - totiž celé to zamotat tak, aby to vypadalo chytře a lidi to bavilo, je ta lehčí. Potom je ale potřeba to taky chytře rozmotat. A to už bývá problém. Papírový dům je toho dobrým příkladem. Je to pochopitelně výborně natočené, jsou tam některé kulervoucí momenty, řadu herců bych hrozně chtěl ještě v něčem vidět a vlastně jsem nebyl nevrlý z toho, že to chci dokoukat, abych věděl jak to dopadne. Jen jsem si naplno uvědomoval, že musím mozek tlumit stále víc a víc, abych si to odpovídajícím způsobem užil a nerejpal v tom. Protože na konci se pak už otazníky a kroucení hlavou s povytaženým obočím vznášejí téměř nad každou druhou scénou. Tvůrci navíc už taky narazila na dno svého sejfu s nápady, ovšem deset dílů bylo potřeba něčím naplnit, takže se stále častěji uchylují k flashbackům, mnohdy otravným, a neustále mají potřebu vysvětlovat něco, co vysvětleno být nemusí. Tempu seriálu to moc neprospívá. Ale co. Dohromady to bylo fajn, ale teď opravdu doufám, že ve Španělsku už není žádný další barák, který by se dal vykrást.

Kdyby u Pelíšků bylo zadání, natočit je s podstatně menší mírou politické, společenské i rodinné idylky, mohly dopadnout nějak takhle. A nebylo by to špatně. Je to moc dobré, moc dobře koukatelné, občas humorné, občas sladkobolné a hlavně - aspoň z velké části - realistické. Navíc film, kde jsou najednou dokonce obě holky Bokovy, to u mě bude mít vždycky protekční. A jestli se ti to nelíbí, tak nám polib prdel, Vaňku.

Zajímavé. A přitom mě Mikolášek samotný nijak zvlášť nezajímal a moc se mi do toho nechtělo. Byla by to ale chyba, protože tohle je opravdu životopisné drama v nejlepším smyslu toho pojmu. Velmi divácké a přitom to nepůsobí lacině ani kýčovitě. Asi je potřeba filmu přičíst k dobru, že jsem vlastně postupně úplně zapomněl na to, že Mikoláškovi metody jsou z medicínského hlediska velmi - ale opravdu velmi diskutabilní - a absolutně jsem je nezpochybňoval. A to se považuju za starého skeptika a cynika. Hlavně v první půlce mě ale dost rušilo to flashbackování, které se obecně dost nadužívá. Oba Trojanové dobří.

V první řadě mě ten film hrozně baví a přijde mi vizuálně atraktivní. V druhé řadě - která by ve skutečnosti měla být první - k němu mám osobní vztah. Trávili jsme takhle jednu zimu v relativně malém italském středisku Maso Corto. Jednou časně ráno mě probudilo ostré světlo. Pohledem z okna dolů (bydleli jsme ve druhém patře) jsem zjistil, že dole pobíhá spoustu lidí, mají tam kamery, ostrá filmařská světla a něco tam točí. Říkal jsem nějaký dokument. Dopoledne přiletěla k hotelu helikoptéra. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Protože bylo bohužel ošklivé počasí, tak se druhý den nedalo lyžovat na ledovci a museli jsme využívat trochu menší lanovku přímo u hotelu. Na její konečné stanici se něco dělo. Byly tam ohromné větráky, spoustu techniky, očividně tam docházelo k simulaci hnusného počasí a v tom nějací lidé předstírali horolezectví. Ano, točil se tam Everest. Herci chodili do jediné restaurace s deseti stoly, která na konečné lanovky byla, takže jsme je tam potkávali. Z toho kopce dolů vede taky dlouhá sáňkařská dráha, která se točila jen pár metrů pod místem, jež ve filmu ztvárňuje Himaláje. Je tedy dost pravděpodobné, že když oni se tam na Čumulangmě perou se smrtí, tak já kousíček od nich jedu na sáňkách. Nebo popíjím svařák. Mám s tím filmem zkrátka osobní zážitek jako z žádným jiným a proto to navždy bude pětková záležitost.

Dobrý. Nakonec jsem byl rád, že to nebyla taková nalejvárna, jaké jsem se bál. On tomu asi ten buzz kolem toho moc neprospěl, co se některých očekávání týká. Jistě, vyjadřuje se to k mnoha aktuálním problémům a tématům, ale je to pořád především vtipná, výborně zahraná a prvotřídně natočená zábava. Které by ovšem neškodilo, kdyby byl střihač ještě trochu akčnější a pokrátil to tak na dvě hodinky.

Naprosto logicky hodnocení týhle série bude do určitý míry korelovat s tím, jakej máš vztah k rapu a různejm jeho fázím. Já jsem dobu PSH a Wiche vnímal dost, chytil jsem i Ektora a Smacka a tím končím. Což stačí na to, aby mě to zajímalo. Žádný hlubší pohled za oponu rapové scény se tady moc nekoná, nedá se říct, že bych se něco nového dozvěděl, ale jako zfilmovaná encyklopedická hesla to funguje dobře, Šafránek umí dokumenty točit atraktivně a dobře se mi na to koukalo. Takže jo. Navíc nezastírám, že moc potěšil ten poslední výčet všech účinkujích, kdy si ŠŠ nechal na poslední záběr skutečného otce scény a pod tím začalo hrát "Znám tě mnohem dýl ...". To zabrnkalo na tu správnou strunku. A možná to vybrnkalo tu čtvrtou hvězdu.

Přiznávám, že tady už je znát, jak tomu malinko dochází dech. Je to opět mlácení té samé slámy, která sice ještě není úplně prázdná, ale vlastně skoro je. Nicméně závěr funguje, jako dítě jsem u toho řval a nebyl k zastavení, a je to celé důstojné završení trilogie + Pokladu. Považuju se za šťastného člověka, který nikdy žádný jiný film z MCU (May Cinematic Universe) neviděl a snad to tak zůstane. Ačkoliv nepopírám, že mám už roky nutkání podívat se na ten návrat z roku 98 ... takže kdo ví.