Vojteco

Sžíravý debut polského režiséra Jana P. Matuszynkého se odklání od klasické narace životopisného filmu a prostřednictvím odměřené, analyticky-dokumentární kamery vytváří stísněné sociální drama bez předpisu konkrétní interpretace, jehož největší předností je režisérův cit pro emocionální kontinuitu. Poslední rodina, sledující skutečný osud rodiny Beksinských, tak pootevírá dveře žánrové variabilitě a buduje volnou návaznost s významnými filmovými proudy, jakými byly Kino morálního neklidu nebo Dokument kreacyjny. Více zde https://kocarnik.blog.respekt.cz/jan-p-matuzsynski-posledeni-rodina/

Úsporný popcorn movie zacílený na širší spektrum diváků. Druhý celovečerák Jirky Mádla vypráví jednoduše, svěže a bez potřeby většího „uměleckého“ vyjádření. V podstatě školácké, a ne zcela originální téma (Kolja, Gran Torino) o generačním překážko-přátelství mezi kulturně a věkově odlišnými charaktery, kteří se od náhody posunou až k přátelství (nebo ještě dál?). Scenáristicky dobře zvládnutá expozice, zahrnující umění zkratky a prozatímní nedoslovnosti ale nakonec nevyústí v klíčové prohloubení děje: Alois Švehlík a jeho načrtnuté problémy jdou stranou – jeho komunistická minulost je jen kuriozní barvička podporující rozdíl mezi ním a mladým vietnamským klukem. Zatímco Švehlíkův charakter se postupně noří do náznakových hlubin, čítajících vedle komunismu i třicet let staré rodinné drama, linie mladého Songa zůstává neplasticky sekundární – Song je jen potenciálním klíčem pro rozvinutí Švehlíkových svízelů. Vedlejší „sousedská“ linie je pěknou deviační atrakcí, avšak po skončení filmu působí i ona nadbytečně – ve výsledku jde jen o koncový „občanský“ vtípek. Dalším zádrhelem je pak lehce naivní policejní linie, otázka víz a partnerství… Líbí se mi fakt, že Mádl si nepotřebuje hrát, nesnaží se – jako celá řada jiných, generačně starších českých režisérů – o oscarové spektákly a že své filmy uchovává v patřičné komornosti. Filmu „Na střeše“ by ale paradoxně slušela větší hloubka, plastičtější charaktery nebo komplexnější rytmizace, haprování mezi lacinou komedií a serióznějším dramatem.

V explicitní rovině se Lanthimosova Favoritka odklání od většiny funkčních mechanismů takzvané “podivné” vlny, vnitřně ale hovoří stejnými vzorci, které rámují dosavadní Lanthimosovu tvorbu: celý příběh je vsazen do specifického mikrosvěta robustního královského paláce s vlastními pravidly, přičemž vnější svět zůstává upozaděn a v materiálně-praktické perspektivě nepředstavuje pro hrdiny žádnou motivaci. Naopak, milostný trojúhelník ústředních hrdinek se do tohoto mikrosvěta noří stále hlouběji, protože právě zde se v průběhu děje odehrávají jediné zásadní hrátky o moc. Dominantou filmu je originální scénář, mixující Shakespearovu vzletnou hantýrku a moderní vulgarity. Střídavé jazykové tempo v konfrontaci s přítmností zvířat karikuuje snažení člověka, který si je vědom svých jazykových dovedností a zdánlivě stojí nad zvířaty, jeho chování je ale - i přes možnost racionálního uvažování - stejně nebo dokonce více pudovou záležitostí. Ačkoliv je možné nahlížet film jako kostýmový, nelze opomenout zvýrazněné technické prostředky. Zatímco klasické kostýmové filmy nepotřebují speciální kamerové efekty, Favoritka využívá nejen širokých úhlů, ale i rybího oka a dalších prostředků. Závěrečný záběr je pak vkusnou destrukcí celé přechozí žánrovosti a posouvá snímek od komediální konverzačky směrem k vážnému dramatu. Lanthimos zanechává několik typických rysů, ať už chladný odstup od jednotlivých postav či prázdný heterosexuální sex - zde jako emancipační zbraň v boji o moc. Napadá mne srovnání s filmem Oni a Silvio od Sorrentina - tam, kde se Ital nechal zlákat opulentní, avšak opakovanou estetikou obrazu, kterou sám sobě vykradl, Řek dokázal odolat. I když jsem fanoušek jeho “podivna”, Favoritku vnímám jako nenásilné a šikovné zachování sama sebe. 80% PS: v souvislosti se světelnými efekty jsem si několikrát vzpomněl na Kubrickova Barryho Lyndona a jsem rád, že Favoritka je dalším snímkem, který vynikne pouze v kině.

Příliš neholduji severským detektivkám (pár drobných výjímek představuje Jo Nesbø) a už vůbec ne jejím filmovým adaptacím (strašný Hypnotizér i zpackaný Sněhulák). Složka 64 je moje první setkání s Q oddělením a nutno říci, že toto setkání se vydařilo na výbornou. Dvě paralelní dějové linie mají velmi slušný timing, scénář si hraje s diváckým očekáváním do poslední chvíle a film sám se nebojí mixovat žánry: zatímco první polovina je ryze detektivní, ta druhá se posouvá k vítaným branám áčkového thrilleru (závěrečné plot twisty budují kontrast mezi “línou, blínem zpomalenou lodí a podmanivou akcí uvnitř estetického interiéru červenobílé kliniky). Režijně to šlape ještě více: Boe se zaměřuje na obličejové herectví obou detektivů a ponechává jim volnou ruku v řeči těla; zaměřuje se na detaily (nosy detektivů, až láskyplný záběr na točené pivo). Chemie funguje podstatně více než v post zhlédnutém Vzkazu v lahvi, není zde potřeba budovat patetický rozpor v otázkách otcovství nebo víry. Skvělá mizanscéna a černo-modré podbarvení pak dodávají filmu onu severskou krutost, avšak naprosto nenásilným způsobem. ...jsem rád i za závěrečné titulky a mrazivou statistiku #témazaloženonaskutečnosti 90%

Ben Bradlee jednou řekl, že „dobrý novinář se pozná ne podle toho, že ví, jakou strukturu má mít článek, ale prostě proto, že je chytrý.“ To samé by se dalo říct o celém The Post a stejně tak i o Spielbergově režii. Film je klidný, nefantazíruje, nepřehání, nesnaží se o epickou podívanou se zlým Nixonem na jedné a hodnými novináři na druhé straně. Klíčový boj je mnohem skromnější, protože se odehrává v myslích a konfrontacích novinářů, kteří jsou jen obyčejní smrtelníci a přirozeně i oni panikaří, mají strach apod. Fakt, že Spielberg nevymýšlí nic navíc a nesnaží se za každou cenu oslnit originalitou obrazu nebo sdělení, svědčí jen a jen o jeho uzrálosti a pro mě osobně to znamená jednu z nejlepších zpráv z Hollywoodu za poslední dobu, jejíž sdělení spočívá v tom, že stále existuje chladná hlava a racionální uvažování – co se historických snímků týče. Kromě pozitiv jsou zde i drobná negativa, jako například tempo, které bude vyhovovat mainstreamovému divákovi, ale které se odklání od reality zobrazovaného, protože je možná až příliš jasné dopředu a je až příliš srozumitelné (např. v Oscarovém Spotlightu je největší předností snímku reálné zobrazení žurnalistické profese, včetně všech slepých uliček během investigace, čímž film „dokumentárně“ nastiňuje nelehké, avšak pravdivé postupy novináře bez přikrášlování a stranění – na druhou stranu ale právě proto nudí mainstreamové publikum). Zdánlivě chaotická první půlhodina v sobě obsahuje skvělou dynamiku (otevírá se více scén najednou, paralelní se slévá v chronologické a divák v rychlém sledu vidí redakci, domov Kay, jednání bankéřů, domov Bena, konkurenční NY Times apod., přičemž tyto sekvence jsou přesně vyměřené a střih je výborně načasovaný. Jinými slovy, expozice a první bod obratu jsou zvládnuty rychle a tak, že vtáhnou diváka do děje, aniž by na něco důležitého zapomněli (jako např. v konkurenční Nejtemnější hodině, kde chaos znamená chaos). Hlavní postavy v podání Hankse (jeho angažmá mimo jiné svědčí i o tom, jak velkou laťku této roli nastavil Jason Robarts ve Všech prezidentových mužích) a Streep jsou promyšlenější, než se na první pohled může zdát. Prostřednictvím neustálé změny prostředí (chvíli redakce, chvíli dům Bradleeho, chvíli dům Kay) pozorujeme jejich psychologické profily – Bradlee je dominantní v redakci, ale v domácím prostředí se tolik necítí, Kay to má naopak. Postupem děje je to právě ona, kdo dostává více prostoru, ale kdo – protože jde o víc a víc – stále více váhá. Kdyby šlo o fikci, působil by boj ženy proti maskulinní společnosti trochu pateticky a jako cliché, ale vzhledem k tomu, že jde o historickou rekonstrukci faktu, Spielberg nemohl použít nikoho lepšího a povolanějšího (Streep už pár chlápků uzemnila, např. v roli M. Thatcher v Železné lady). Přínos filmu, který zaujme asi především novináře, spočívá i ve vyobrazení jejich práce paralelně s jejich všedním životem (viz perfektní scéna, v níž si malé děti hrají s balónkem, zatímco ve stejné místnosti řeší Ben a Kay, zdali publikace ohrožuje národní bezpečnost a jestli půjdou do vězení). Váhání a nejistota se tu protínají nejen s profesní, ale především se sociální stránkou věci a nahlížejí na otázku, kam až má novinář zajít a jestli má ohrozit svoje bezpečí a rodinu kvůli blahu národa apod. Dobře stavěné dialogy potvrzují dobrý scénář, který si ale – spolu se Spielbergem – mohl odpustit závěrečný tlak na emoce v podobě přehnaného patosu (napjaté očekávání na verdikt soudu, potlesk, euforie a odůvodnění „tisk má sloužit lidu a ne politikům“ zdůrazňuje americký patriotismus; hrdost a kapesníček ze Spielberga jen čiší). Oproti jiným už mě nefascinují záběry novinového tisku, protože je to asi v každým „novinářským“ filmu. Nicméně i tak zůstává The Post vysokým nadstandardem potvrzujícím pravidlo, že méně je někdy více.