KKNovak129

Prosím, pokud chcete svým dětem pustit Wonku, zvolte raději starou klasiku či verzi od Tima Burtona. Jistě, tento film je prequell, tudíž bych je neměl porovnávat, ale stejně budu... Pro tentokrát mi ani tak nevadilo multi-kulti obsazení, jako fakt, že byl film až přehnaně barevný a jeho obsah až nezdravě "family friendly". Už jen fakt, že film začíná písničkou jakoby v půlce děje - ptám se PROČ? Písniček bylo i na muzikál ve filmu až příliš a ani jedna z nich chytlavá, a to ani protivně chytlavá. Efekty, kostýmy, děj = nic moc. Sice už jsem viděl i horší filmy, ale především jsem viděl o dost lepší. Filmový vkus je sice každého věc, ale vážně by mě zajímalo, komu se tento film opravdu líbil, a ne jen kvůli hlavnímu herci, který ho - jen tak mimochodem - nijak nezachránil.

Přiznám se, že se mi onen snímek na tolik líbil, že jsem jej v sále kina shlédla již dvakrát a to hned dva dny po sobě. Možná si někteří z Vás řeknou, že jsem šílenec, dobře přiznávám - hrdě se přiznávám k tomu, že jsem fanouškem kapely Queen, která je sice možná staromódní, ale pořád je jednou z nejlepších :) Co se týče samotných pocitů, emocí a vůbec prožitků u sledování, opět podotýkám, že bronzové místo mezi filmy si všichni tvůrci i herci zasloužili. Pochvalu si zaslouží opravdu všichni, není jediný člověk, kterému bych něco vyčítala, že na filmu pokazil. I když jsem se ze začátku bála, že Rami Malek nebude tím pravým Freddiem, jakého všichni známe, zaslouží si velkou pochvalu za svůj perfektní herecký výkon, díky němuž hodně lidí poznalo Mercuryho osobnost - přestože všechny písně byly přes playback originálních skladeb, nebylo to poznat, jeho rty jako by splývaly, v očích bylo vidět vzrušení, adrenalin a hlavně touha po slávě a obdivu, trefil dokonce i obličeje, grimasy, legrační vyzývavé pohyby. na jevišti. Krásně bylo vidět, jak se legenda rocku za ta léta měnila, jak byl nejdříve plný života, chtěl zkoušet a objevovat nové věci, potom se dočista pomátl ze své slávy a myslel jen na sebe, drogy, peníze, své kočky a sex, no a nakonec, jak se ho z ničeho nic zmocnila krutá nemoc a donutila jej se sebou něco dělat, dokud je ještě čas. Úžasný výkon ovšem podali i ostatní ‘členové Queen’: Gwilym Lee byl stále klidný, chytrý a vážný, do hry na sólovou elektrickou kytaru dal celé své srdce, přesně jako to dělal Brian May; Ben Hardy byl tím pravým náladovým hysterikem, velmi vtipným, zároveň však citlivým, někdy až agresivním, stejnak jako Roger Taylor; no a Joe (Joseph) Mazzello zůstával tím posledním členem, pátým kolem u vozu, baskytaristou Johnem Deaconem. O ostatních hercích nemůžu moc mluvit, jelikož o jejich rolích vím opravdu málo, ale i přesto věřím, že do hraní dali všechno. Ohledně mého vztahu k tvorbě Queen samotné... Pocity, to, jak se cítím pokaždé, kdy slyším jejich hudbu, se nedá jen tak popsat, slova se velmi těžko hledají. Ale zkusím to alespoň stručně, obecně: Každý úder bicí, konkrétně basového bubnu, mi připomíná bití srdce, proto je mi onen zvuk tolik příjemný, a pravděpodobně tím nejpříjemnějším ze všech. Každé sólo elektrické kytary mi připadá jako křik, když zavřu oči, představuju si někoho na velkém kopci, jak ze sebe z plna hrdla dostane ten dlouhý překrásný zpěv. Basová kytara, ta dodává nejen rytmus, ale také melodii, nutí vás si zpívat, dostane vás na jiné myšlenky. A zpěv? Jeho vzácný nádherný hlas ve mě budí adrenalin, vzrušení, nutí mě vstát z místa a začít tančit, dělat všelijaké šílenosti, probouzí ve mě optimismus, nekonečnou fantazii - probouzí ve mě jeho samotného. Když vnímáte melodii, málokdo vydrží nedupat nohou do rytmu, klepat si prsty jako by hrál na klavír, broukat si. Pokud ovšem vnímáte text skladeb, pokoušíte se porozumět každičkému slovu, často se stane, že nezadržíte slzy, jelikož si uvědomíte, za jakého stavu a podmínek je TI čtyři psali, skládali. Všichni hráli s těmi slovy, že ‘byli mimoni, kteří hráli pro ostatní mimoně’ (jak Rami Malek řekl v samotném filmu), nehráli kvůli slávy nebo penězům, psali, hráli a vystupovali tak, aby se vcítili do svých fanoušků, aby se navzájem lépe poznali. Mezi nejdojemnější scénky proto řadím ty, kde publikum zpívalo, spolupracovalo s hudebníky a pak scénku, kde Mercury odcházel z nemocnice kvůli vyšetření AIDS a jeho fanoušek, jenž ho v čekárně poznal, tiše zanotoval jednu z jeho oblíbených hlášek, načež mu Freddie pouze tiše odpověděl tím, že se otočil jeho směrem a onu melodii po něm zopakoval. Víc si myslím, že ani nemusím říkat. Jednoduše a stručně řečeno, film se velmi povedl! Pokud si chcete pobrečet, zazpívat, odreagovat se, něco nového se dozvědět, udělejte si jedno volné odpoledne čas na dvou a čtvrt hodinové představení a zajděte si do nejbližšího kina ;)

Abych pravdu řekla, na tento film jsem nešla kvůli toho, že by mě nějak přímo zaujal, ať už dějem nebo obsazením, avšak výsledek se mi nakonec docela zamlouvá. Bylo až vtipné, že kluk, jenž vás na onen snímek dovede s tím, že se budete bát, sám potom skáče na sedačce u každé scénky, kde se 'MEG' objeví :D Každopádně, film se povedl, tento žánr zrovna nevyhledávám, proto nemůžu nic moc víc zde napsat. Myslím si, že 5 hvězdiček je dostatečná odpověď :)

Novinku Zdeňka Trošky by šlo popsat jedním slovem o šesti znacích: Odpad! Absolutně přehnané scénky s nulovým hereckým výkonem, díky nimž divák na děj zapomene a doslova vypne televizi v první čtvrt hodině.

Opět další z mých - nově - nejoblíbenějších filmů, tentokrát thrillerů. Poprvé jsem jej neviděla od úplného začátku, proto jsem se tedy na něj podívala znovu. A znovu. To, že se děj několikrát převrátil vzhůru nohama a charakter postav se neustále, až do poslední vteřiny před titulky, měnil, jej dělalo dvojnásobek zajímavým a napínavým.

Moderní verze sci-fi o mladých studentech medicíny mě dosti překvapila. Žánr horor nerada sleduji, jelikož málokterý z takovýchto filmů mě doopravdy dovede vystrašit. Tvůrcům tohoto snímku se to však podařilo - musím se přiznat, že většinu filmu jsem dokonce měla tendenci zavřít oči -, za co si zaslouží připsat body navíc.

Třetí díl strašidelné série o Draculově rodině si nezasloužil zrovna největší potlesk, oproti předchozích dvou dílů, které se tvůrcům skutečně povedly. Ve snímku bylo příliš mnoho přehnaně 'akčních' scének, podobných filmům Já, Padouch, Kungfu Panda či animáku Spongebob. Příšerózní dovolená nebyla tak příšerózní, jak se na první pohled zdálo, jelikož strašidel tu byl opravdový nedostatek.

Jen se přiznejte: kdo z vás někdy svým rodičům řekl, že už mají svůj věk a neměli by tolik riskovat, chovat se jako teenageři? A přiznejte se, komu z vás vadí/by vadilo, kdyby vám to samé říkaly vaše děti, hm? Opravdu by vás bavilo se v šedesáti letech jen válet na gauči, hlídat si tlak a obávat se cukrovky či rakoviny prostaty...? A přesně tohle byl cíl nového filmu Dámský klub: Skupinka čtyř dám, které se již čtyřicet let pravidelně scházela ve svém knižním klubu, kde navzájem četly různé žánry knížek, až jednoho dne jim došlo, že je všichni kolem hází do jednoho pytle, který má název stáří, a rozhodly se proto svůj styl života zase oživit o pár šílených nápadů. Z veliké části všechno ovlivnila nová série knižního románu Padesát odstínů, kde bohatý sexy mladík Christian Grey otevřel dámám dveře do zcela nové erotické říše. Líbilo se mi, jak si tvůrci filmu dokázali udělat srandu a způsob, jakým herečky tyto starší dámy ztvárnily, ale bohužel musím ubrat nějaký ten bod za děj v první části filmu, který opravdu moc nezaujal, a až druhá část můj pohled na něj mohla změnit.

Když se v sále kina setmělo a začal film, nečekala jsem, co mě následujících 91 minut čeká, takže snímek Půlnoční láska byl spíš takové menší překvapení - dá se říct hezké zpříjemnění sobotního odpoledne - než dlouho plánovaný kousek, na který prostě musím jít. Drama o reálných nemocích, které můžou náš život znepříjemnit, ba i (za některých nepříjemných okolnostech) ukončit, mě zrovna moc do kina neberou (výjimkou může být např. Než jsem tě poznala), avšak novinka s Bellou Thorne a Patrickem Schwarzeneggerem v hlavních rolích mě naprosto uchvátila. Kdo někdy slyšel o nemoci XP, tedy Xeroderma Pigmentosum, určitě se mnou bude souhlasit, že jde o velice nepříjemného společníka, který provází jak malé děti, tak i babičky a dědečky po celém světě. Děj samotný byl vskutku dobrou myšlenkou, ovšem herci tomu dodali větší šťávu. Postava Katie si vaši pozornost a obdiv mohla získat způsobem, jakým svou nemoc a krátký život žila - i když její matka zemřela a ona věděla, že každé její další ranní probuzení je pouhým darem, brala vše optimisticky. Postava Charlieho si vás naopak mohla získat téměř zadarmo, stačilo se pouze usmát :D

Kdo čekal, že pokračování Spielbergova hitu Jurský Park - tedy Jurský Svět: Zánik říše - bude stejné jako předešlé filmy, ráda jej vyvedu z omylu. Pokud jste viděli všechny čtyři dinosauří filmy tolikrát, kolikrát jsem je viděla já, začínáte si v těch dalších uvědomovat, co nám jimi chtěli tvůrci říci. Tentokrát nešlo o dinosaury, kteří prostě a jednoduše opět utekli z klecí a výběhů a začali požírat jak majitele parku, tak i jeho nevinné hloupé návštěvníky. Pokud jste se opravdu dívali pozorně, všimli jste si, že pointa byla někde jinde, film měl opravdový děj a smysl. V občanské výchově jsme si během roku pustili pár filmů a vždy jsme v něm hledali nějakou psychologickou či náboženskou pointu, a přesně to jsem já hledala i teď. Jestli jste stále nedošli k tomu, kam svým článkem mířím, pozorně čtěte: Ostrov, na němž žijí poslední dinosauří druhy vůbec, má každou chvílí zmizet z mapy, a to kvůli aktivní sopky, která každou chvílí vybuchne. Skupinka lidí s dobrým srdcem se chce obětovat pro tato zcela nevinná zvířata, proto se dohodne s další - mnohem bohatší a slavnější - skupinkou lidí, která s nimi uzavře dohodu o tom, že dinosaury převeze do nové rezervace, kde jim bude lépe a kde nebude hrozit, že by byli vyhubeni. Avšak, jak už je o lidech známo, rádi lžou. Proto se tedy dinosauři místo rezervace odvezou do města, kde přežívají v klecích, připoutaní, uspaní, pod léky, a někteří dokonce i s bolestnými ranami. Z ničeho nic se dozvídáme, že jistý muž, který původně sliboval rezervaci a mír, tyto dinosaury chce jednoduše prodat na aukci lidem, kteří o těchto tvorech nemají absolutně žádné vědomosti a kupují je pouze pro vědecké, zemědělské či dokonce vojenské účely. Nepřipomíná Vám to náhodou obchod s otroky? Co se týče hereckého výkonu, nejvíc se mi líbil Chris Pratt, který byl opět vtipný, avšak tentokrát mu nechyběly ani city a láska ke své milované samici Blue, kterou se na ostrov vydal hledat. Nejvíce bodů si samozřejmě zaslouží scénky právě s Blue a Chrisem, ale také scénky odehrávající se pod vodou.