Bonniesgun

Pascal nezapře, že je auto komixů. V ničem. Gagy střídají švihle obyčejné příběhy postaviček, nebo spíš karikatur některých francouzských typů. Nejfrancouzštěji francouzské městečko na břehu oceánu, poněkud zapomenuté jako turistická destinace a pár jeho návštěvníků (pravděpodobně také trochu zapomenutých) dokáže zvednout náladu až tak moc, že mi pravděpodobně všechny další festivalové filmy budou připadat jako těžká depka. Ale stejně je to fajn zážitek, zvlášť když letos nikam k moři nejedu...

Atmosféra Tři dny kondora, kde je jen chladně sexy Nicol místo chladně sexy Roberta. A potom taky politika. Velká porce politiky a to přesně takové, jaká je - falešná, intrikánská, nevyzpytatelná a děsivá. A Pollack to umí ukázat!

Tenhle film je důkaz. Důkaz, že musíte být blázen, abyste napsali knihu pro děti. A když ji napíšete, stane se z vás blázen. A Aaron je ten nejhezčí doktor, co jsem kdy viděla (kam se hrabe balkánec a pohotovost) a z fleku bych se kvůli němu zbláznila! Nebo napsala knihu?

Při svém vyhýbání se tupým akčním filmům jsem narazila na jeden z nejtupějších filmů romantických! Trapné, trapné, trapné a navíc má neoblíbená Kristen Bell! Absolutní ztráta času!

Á...zase jeden "střípkovitý" film. A zase jedna Paříž. Se svou mizernou francouzštinou jsem sledovala celý film bez titulků a doufala, že pochopím. Pochopila jsem jedině to, že kdybych byla bývala uměla anglicky alespoň tak mizerně, jako francouzsky, pochopila bych o hodně víc! Takže na jazykový kurz vyrážím raději do Londýna, než do Paříže, i když je tak nádherně nádherná, snová a poetická (tedy když na ni hledíte skrz kameru, ve skutečnosti je zhruba stejná jako Praha). Ale zpět do filmu, Paříž přeci milujeme všichni... I když se mi líbí, že každý příběh patří k jedné zastávce metra, film se nedá brát tak úplně jako celek, narozdíl od jiných "střípkových" filmů. Může za to množství režisérů a stejné množství pohledů na věc. Tedy na Paříž. Proto tedy lze vypíchnout například: Mima s mimkou a jejich poetický život (snad nejvíce pařížský příběh), tragickou lovestory, sídlištní cosmopolitní psychedelii nebo američanku zamilovanou do Paříže. Počítejte se mnou - to máme čtyři příběhy za čtyři hvězdy. V pořádku?

Trochu politiky, trochu cigaret, hodně morálních poselství a ještě víc Aarona Eckharta.

Když se mi samovolně a nekontrolovatelně objeví při sledování filmu přiblblý úsměv, neznamená to, že sleduji nějaký excelentní kousek hodný ocenění akademie nebo kohokoliv. Znamená to jen, že se trefil. A Morning Glory se trefil úplně přesně! Holka s nevinou tvářičkou, v kostýmku, která myslí jen na práci a jediné místo, kde může navázat vztah je firemení kuchyňka. Kdo to sakra je a proč žije můj život? Čím je Devil a jeho Prada pro fashion blogerky, tím je Morning a jeho Glory pro produkční! (...a je fuk, co produkují!)

Tenhle film má neuvěřitelný smysl pro humor! Nejde o to, jak je vtipný, ale o tu vtipnost smyslu. Stejnou, kterou má jen pár filmů (jako například Děkujeme, že kouříte) A pak samozřejmě krásné ústřední duo a bez servítek popisovaný zdravotnický business (za to zvláštní plus navíc). Tohle je ten správný romantický film pro holky, které si nechtějí zkazit image drsných inteligentních holek a pro muže, co si nechtějí připadat moc zženštile. A pro ty ostatní, co mají rádi slečnu Hathaway nebo pana Gyllenhaala...

Pokud si pustíte nějaký film na Valentýna, pravděpodobně budete single. Tvůrci "valentýnských" filmů jsou nechutná masochistická monstra! (a pan Marshall je monstrum největší) Proč by jinak tvořili filmy, které zvýší hladinu cukru v krvi i pavoukům v multiplexech? Proč nutí osamělé uvědomit si, jak moc jsou osamělí, když vichni kolem jsou NECHUTNĚ šťastní? Myslím, že kdybych se na toto koukala sama o Valentýnu, regulérně bych spáchala sebevraždu! Nejlépe cukrem! Ale na 1.máje to tak hrozné nebylo... Klidně mě mučte, ale mě se tyhle "střípkaté" filmy nikdy nezají. Je to zvláštní tlak na diváka,který nemůže sledovat jen tu příběhovou linii, která ho baví, ale i pět dalších kolem. Je to vychytaný způsob jak dopravit do hlavy kohokoliv jakékoliv poselství (nejlépe morální, žejo) a v tomto případě také maximalizovat romantiku. A o to koneckonců jde!

Čekala jsem krásné reálie Benátek, vyelegantněno Angelinu a tradičně lehce orvaného Johnnyho. Dostala jsem, co jsem chtěla. A bohužel nádavkem nejen to. Bohužel. Kdyby tvůrci zbytečně nepřidávali nepatřičnou špionskou zápletku, sterilního angličana a trapné akční scény, bylo by to fajn! Prostě romantika v luxusním evropském paláci. Proč to tvůrcům nestačí?!