Luicy

Já bych tomu těch 5* klidně i dala, ale už mě začíná trochu srát, že naprosto ignorují Cordyceps a infikované Runnery, Clickery atd. Bez nich postrádá celý seriál tak trochu smysl. Zároveň by tvůrci mohli trochu zvolnit, přijde mi, že v seriálu zbytečně spěchají a zajímavé pasáže z her zcela vystřihávají, ale jinak s touto epizodou nemám sebemenší problém. Záporák byl super, Ramsey taktéž... oproti minulému dílu jsem si to užila.

Když pominu to, že vám šíp z luku ustřelí celou palici a výstřel z pušky vás jen lehce škrábne, tak to ve výsledku byla moc krásná pohádka s ještě krásnějším hudebním doprovodem. Za mě mnohem lepší, než Miyazakiho Cesta do fantazie...

Tak z téhle epizody mám hrozně zvláštní pocity. Nejsem vyloženě homofób, ať si pro mě za mě lidi strkaj do prdele třeba sklenici od okurek, mně to je šumák, ale při pozorování tohoto dílu jsem se cítila dost diskomfortně.  Hrozně mi vadilo už samotné první setkání Franka a Billa, ta jejich „chemie“ byla naprosto příšerně zpracovaná a jejich vztah moc zbrklý a z mé strany tak nějak nepochopitelný. Je sice pravda, že jejich další vývoj už tak hrozný nebyl, ale ani tak na mě ten jejich „romanticko-tragický konec“ nijak nezapůsobil (a to říkám jako člověk, kterého není těžké dojmout). Spíš než Billa, který se tam po celou dobu ublíženě kroutil jak kdyby měl přiskříplé koule bych radši viděla toho paranoického Billa, kterého známe z her. Podle mě by mnohem lépe fungoval scénář, ve kterém by mezi nimi časem proběhla nějaká zrada ale budiž. Pro mě osobně to nebyl moc zdařilý filler, vlastně tam ani nemusel být. Nicméně to trochu kompenzovaly začáteční a konečné scénky s Joelem a Ellie. U nich je ten pomalu se budující vztah naopak bezvadný.

Já nemám co vytknout… konečně správně vytvořená adaptace s vhodně zvolenými příběhovými změnami. Výprava super, Tess s Joelem na jedničku a i ta Ramsey mi v té roli Ellie pasuje, byť bych si vizuálně dokázala představit jinačí herečku. A ti Clickeři? Skvost! Zatím si to velice užívám, vidět oblíbenou hru na filmovém plátně je úplně jinej zážitek a HBO zatím dobře ukazuje, jak se to má dělat!

Na to jak jsem byla vůči seriálu skeptická, jsem nyní velice příjemně překvapená. Jakožto fanoušek hry jsem ráda, že se to zatím předlohy drží. Moc se mi to líbilo i po vizuální stránce. Ten postapokalyptický svět plný pocitů beznaděje, paniky a chaosu byl ztvárněn dosti věrohodně, řekla bych. Nad Joelovou scénkou s dcerou jsem stejně jako ve hrách uronila nějakou tu slzičku, pro mě osobně to byl dost emocionálně silný moment, který ve mně ještě dlouho vzbuzoval svíravé pocity. Nicméně mám ze seriálu takový pocit, že pro neznalce herní předlohy byl první díl málo informativní, tudíž to může působit trochu zmatečně, ale uvidíme, jak se to bude nakonec vyvíjet. Myslím si, že našlápnuto mají tvůrci zatím pěkně, tak snad to neposerou…

Já furt tak nějak přemýšlím, jak tu recenzi formulovat a napsat, ale stále nenacházím ta správná slova. Chtěla bych toho říct tolik, ať už klady či zápory, ale to bychom tu byli sakra dlouho a mě samotnou dlouhé recenze číst nebaví (nicméně mám na profilu i recenze k jednotlivým sériím, kdyby to někoho víc zajímalo). Takže to zkrátím – pokud vás baví Castlevania, Claymore, Berserk, Tokyo ghoul a podobné temněji laděné příběhy, běžte se na AoT podívat, protože je to prostě sakra dobré a řekla bych, že nebudete litovat. I když se to z počátku může zdát černobílé a jednoduché, ve finále se jedná o zajímavě promyšlený příběh plný akce a zvratů. Myslím, že hodnocení čtvrté série mluví za vše (čsfd 94 %, imdb 9.3/10)… mně osobně to velice bavilo a jsem ráda, že jsem se tento rok odhodlala celý seriál po dlouhé odmlce dokoukat...

Ne že by mi jednička nějak výrazně utkvěla v paměti, ale určitě jsem si ji užila mnohem více než tento díl. Prvních pár minut sice vypadalo slibně, občas se mi na ksichtu objevily i náznaky úsměvu (nebo to byly ještě tiky po dokoukání Prstenů, těžko říct), ale jakmile se ta jejich sebranka dostala na ostrov, mohla jsem se nudou ukousat. Řekla bych, že všímavějšímu člověku brzo dojde, kdo je nakonec vrahem, nicméně i tak se něco málo přes hodinu musíte koukat na bandu nesympatických, bezcharakterních postav, mezi kterýma se krom špatných hereckých výkonů prakticky nic neděje. Po zhruba 70 minutách přijde rozbor případu a děj začíná nabývat na dynamičnosti. Ten je však rychle pohřben zcela nesmyslným, přeplácaným koncem. Je škoda že se tvůrci nakonec rozhodli staré dobré nože pochcat a nechat zkorodovat… tohle se fakt nepovedlo.

S rukou na srdci musím říct, že tohle je seriál, na který já nedám prostě dopustit. Už ani nevím, kolikrát přesně jsem celé anime zhlédla, ale určitě to bylo mockrát, a i nyní po tolika letech jsem schopná si to pustit a stále si to naplno užít a nad řadama scén i pobrečet. S Narutem jsem prakticky vyrůstala a již odmalička to byl můj dětský hrdina, který byl pro mě, jakožto vrozeného pesimistu, obrovskou berličkou v životě. Ve zkratce se jedná o příběh malého klučiny bez rodiny a přátel, který je navíc již odmala všemi lidmi ve vesnici opovrhován a přehlížen. Důvodem je fakt, že v Narutovi byl krátce po narození zapečetěn devítiocasý démon, který napadl vesnici a měl na svědomí nespočet životů včetně čtvrtého Hokageho (tj. nejsilnější ninja ve vesnici), který za zapečetění démona zaplatil svým životem. Lidé se tak Narutovi přirozeně vyhýbali, avšak Naruto dlouho nevěděl, proč tomu tak je. Často tropil lumpárny především kvůli tomu, aby si ho lidé všimli. I přes nepěkný osud si však Naruto vytyčil jasný cíl – a to stát se Hokagem, aby ho všichni lidé začali uznávat jako lidskou bytost. A tak začíná Narutova cesta ninji, který si postupně získává přátelé, avšak zároveň se setkává s řadou strastí, bolesti a ztrát. Celé je to doprovázeno úžasným dějem, napínavými souboji s luxusními schopnostmi a zajímavými strategiemi bojů, nespočtem výborně napsaných záporných a kladných charakterů (Kakashi, Itachi či samotný Naruto) a řadou dojemných momentů na zamyšlení. Nicméně je pravda, že první série může působit docela utahaně (hodně se tam mluví) a budit trochu dětinštější dojem, to však zcela kompenzuje série Shippuden, která je dospělejší a propracovanější. Další věc, kterou na Narutovi miluju je hudba. Nachází se zde obrovské množství krásných instrumentálních soundtracků, které poslouchám doteď. Jako příklad uvedu My Mother and My Father, Tragic či Sadness and Sorrow. Jedinou výtkou je poměrně velké množství fillerů, avšak spousta z nich se dá bez problému přeskočit (sama to tak dělám). Nejoblíbenějšími momenty z první série za mě bude hned ze začátku boj se Zabuzou a pak Chuninské zkoušky. Mnohem lepší momenty jsou pak v již zmiňovaném Shippudenu. Pozorování je sice běh na dlouhou trať, ale určitě to za to stojí… EDIT: ještě bych ke svému komentáři přidala odkaz na video Proč miluju Naruta? slovy člověka, který na anime nekouká. S každičkým slovem ve videu se naprosto ztotožňuji. Pokud si na zkouknutí najdete chvilku času, máte u mě bezvýznamný plusík a kdo ví, třeba si seriál zamilujete stejně jako já...

Z Violet Evergarden mám takové smíšené pocity. Rozhodně se tam našly hezké melancholicky laděné momenty, které mě dojaly až k slzám (za peak seriálu považuju 9. a 10. epizodu). Nicméně příběh o dívce, jež byla za války pouhou zabíjející schránkou bez emocí, a která se následně po skončení války léčí ze svých traumátek prostřednictvím dopisů hledajíc význam slova "Aishiteru" na mě působí docela tuctově a utahaně. Řada příběhů dle mě tlačila přespříliš na pilu, ale i tak musím říct, že ve mně některé epizody něco zanechaly. Co mi však vadilo byla neúplnost příběhu - tedy že člověk nemá absolutní ponětí, odkud se Violet k majorovi dostala a proč je schopná bez mrknutí oka sejmout celou nepřátelskou jednotku. Mít k příběhu větší background, hodnotím možná výš. I přesto bych však seriál doporučila... myslím že je to fajn melancholická jednohubka, která sice neohromí, ale ani nezklame

Mám-li být upřímná, tak mě Wednesdayino pátrání po Hydovi moc nezaujalo, nicméně i tak bych řekla, že to byla docela příjemná oddechovka. Líbil se mi na začátku ten temnější potterský nádech a celkově i ta rodinka Addamsových byla vcelku sympaticky obsazená. Ortega spolu s Věcí tvořila super dvojici. Mě osobně ještě zaujala Gwendoline Christie, která v roli ředitelky vyloženě zářila, hezky to podtrhlo její krásu. Rovněž scénky s cellem byly super. By ani člověk neřekl, jak krásně můžou písně jako Paint It Black či Nothing Else Matters znít čistě na smyčcové nástroje. Vivaldiho zima taky super, hezky se to poslouchalo. Za to má u mě seriál velký plusík.