Sarkastic

„Chcete dovnitř hlavy? To ne. Musela byste mít povolení.“ - „Mám oprávnění jít kamkoliv.“ - „Jo, ale není to tam zrovna pohodlné. Je to trochu jako potápění, všechen ten tlak. Ale bez urážky, tohle není nic pro…lidi z kanceláře.“ - „To nevadí. Už jsem se potápěla.“ Jenže tohle je horší…Nápisy ve výtahu (nebe, peklo) byly výstižné. Po cca 20 minutách se něco pokazí a začne jít do tuhého. Pak se ve mně pořád bila 2 hlediska. Na jedné straně má film napínavou, klaustrofobicky a vůbec fyzicky nepříjemnou atmosféru (na mě nejvíc fungovalo vyrovnávání tlaku), docela realisticky působící děj i psychologickou hru (strach, nedůvěra, pud sebezáchovy). Na druhé straně je tu ale také hlavní postava novinářky, k níž se má nesnášenlivost a odpor stupňovaly každou další minutou (není zrovna taktické znepříjemnit divákovi někoho, komu má maximálně fandit a dýchat s ním…zde doslova). Navíc pak moc nedávají logiku ani její protichůdná rozhodnutí ohledně jisté postavy. O samotném závěru pak nevím, co si mám myslet. S hodnocením končím na čistém průměru.

Od tvůrce jsem dříve viděl 21 gramů, tušil jsem tedy do čeho asi jdu. Amores perros je méně komplikované, i když vyprávění není úplně klasické a příběhy se v něm prolínají. Celkově má film 3 dějové linky vystavěné kolem dvojic. Octavio a Susana nabízí hlavně neopětovanou lásku, ale mě nejvíc zajímalo, jak dopadne souboj s Jarochem. Daniel a Valerie se soustředí na to, jak jedna nehoda může změnit a charakterově obnažit na první pohled pohádkový vztah. Šlo asi o nejslabší z příběhů, nicméně bylo hezky vidět, co se může stát člověku, která má existenci založenou jen na vzhledu. Úplně nejvíc se mi ovšem líbilo vyprávění s názvem Chivo a Maru. Zvláštní vandrák projíždějící ulicemi se svým vozíkem obklopeným psy byl zdaleka nejzajímavější postavou. Zároveň u něho nejvíc překvapí vývoj a má i nejsilnější scénu (divák už tuší, co se stane, když Chivo odchází z domu a nechává tam nového člena). Celkově jde o nadprůměrnou věc, ovšem vyprávěním, emocionální silou a hereckými výkony to ještě nedosahuje kvalit 21 gramů, dám tak slušné 4*.

„Mark Zidenius…je nový?“ - „Ano. Mám ho přeobjednat?“ - „Ani slovo o tom, jaký má problém. Ráda o klientovi něco vím.“ - „Ano, ale nechtěl mi nic říct.“ - „Vygooglovala jste si ho?“ - „Našla jsem jediného Marka Zideniuse, ten ale zemřel před rokem při autonehodě.“ - „Tak ten to není.“ Film si získával mou pozornost každou další minutou myšlenkově velmi zajímavého terapeutického sezení. A ač bylo vše pojato komorně, tvůrcům se podařilo natočit o to intenzivnější podívanou. Postupně se přitápí pod kotlem, přichází na řadu zvraty a najednou je tu poslední střih ponechávající odpověď na divákovi. Pointa ohledně závěrečného vyšetřování by byla povedená, kdyby z ní nebyl cítit konstrukt v podobě až příliš geniálního plánu, jakkoliv byl pro něj silný motiv. Přesto nemůžu jít s hodnocením pod lepší 3*, protože si mě film dokázal i přes slabší scény (operace, přesýpací hodiny, žhavý nůž) získat a nemalou část projekce mě docela dost bavil. „Musí existovat rovnováha. Někdo umře. A někdo za to musí zaplatit. Kdo je viník? Ty…nebo já?“ - „Nevím.“