Andrrew

Do kina jsem vyrážel plný očekávání, které ve mně vyvolal trailer a velmi živé diskuze všude po internetu. Těšil jsem se, co za pecku mi Nolan naservíruje tentokrát. Tohle nadšení mi vydrželo tak prvních 30 minut, během kterých se na plátně odehrávala rychlá a stylová podívaná (minimálně na úrovni současných Bondovek, ne-li stylovější), zasazená do komplikované narativní struktury, kterou jsem absolutně nestíhal pochytit a která mě svou zahleděností do sebe začala velmi brzy iritovat. Chápu, že se najde spoustu lidí, především fanatiků naratologických experimentů, kteří si tenhle film užijí na maximum, ale u mě to nefungovalo, byť mám Nolanovy hrátky s časem a vyprávěním rád. Tenet dle mého nedisponoval ničím jiným a vše ostatní se tomu naprosto podřídilo – postavy jsou ploché a nezajímavé, děj zanedbatelný a zápletka, stojící na Ruském padouchovi, vlastnícím teroristickou organizaci na úrovni nejvyšších bezpečnostních a ozbrojených světových sil, jehož motivací pro zničení všeho živého je to, že když to „nemůže mít on, tak nikdo!“ vyznívá až směšně, vzhledem k tomu, jak vážně se film bere a prezentuje. Nolana mám obecně docela rád a vděčím mu za mnohé, ale Tenet je pro mě pouze promyšlenou šachovou partií zbavenou jakékoliv emocionální dimenze, hrou s divákem, která se mi absolutně netrefila do vkusu.

Z tohohle filmu mám děsně smíšený pocity… Na jednu stranu velmi nápaditá kritika „yuppies“ z Wall Streetu, egocentriků, kteří jsou naprosto odtrženi od reality, navlečeni ve stejných hadrech, navštěvující stejné podniky, pronášející prázdné fráze naoko zaobalené hlubokomyslností a předhánějící se v tom, kdo získá největší prestiž (scéna s vizitkami je asi ten nejvtipnější a nejabsurdnější příklad celého toho blázince). Na druhou stranu se zde najde spoustu slepých uliček, scén, které nikam neposouvají děj, neprokreslují postavy a neobohacují celkové vyznění. Tím mám na mysli zejména scény detektivního „vyšetřování“, Batemanovy rozbory popových nahrávek a interpretů (jakkoliv ikonickými se pro tento film staly) nebo jeho poměr s jednou z přítelkyň jeho kolegů. Co však musím, stejně jako spoustu zdejších uživatelů přede mnou, vyzdvihnout, je Christian Bale, který ztvárnil sebestředného, emočně vyprahlého psychopata bravurně. Jeho postava mne iritovala natolik, že na ní asi do smrti nezapomenu, přičemž kdykoliv potkám podobného maníka v reálu, a že jsem jich už pár potkal, nejspíš už si vždycky vybavím právě tenhle film. Největší ironie celého filmu tkví v tom, že Bateman evidentně chce, alespoň závěr filmu tomu nasvědčuje, aby v něm ostatní viděli chladnokrevného psychopata, kterým bez pochyby je (neodehrává-li se to celé v jeho hlavě, což by leccos vysvětlovalo). Ale ani to se mu nepodaří, protože všichni ostatní jsou zjevně ještě větší psychopati než on sám.

Nejlepší díl notoricky známe československé trilogie rodiny homolkových a zároveň nejzdařilejší režijní počin Jaroslava Papouška. Dokonalá satira maloměšťáctví, která nemá v naší kinematografii obdoby, snad jen Formanovo Hoří, má panenko je schopné konkurovat, to ale nelze brát jako konkurenci, vzhledem k tomu, že tito tvůrci tvořili v šedesátých letech společně. Ve srovnáním s tímhle jsou komedie Zdeňka Trošky, který se očividně snažil na Formanův a Papouškův odkaz navázat, žalostně slabé.

Brilantní československá tragikomedie, která důmyslně karikuje dobu, vysmívá se lidské malosti a poodkrývá povahu systému, především SNB, jehož jednání a vykonávání moci je v mnoha momentech vyhnáno „ad absurdum“ (viz. odvážení ženichů ze svateb). Moc SNB je podřízena pouze moci systému, který je v tomto filmu zastoupen zejména postavou soudruha tajemníka, který po večerech loví paničky na nádraží a přes den oddává svatby (morální autorita par excellence). Co se hereckých výkonů týče, měl jsem za to, že Vladimír Pucholt ty své z filmů Miloše Formana v žádném jiném filmu nepřekonal, ale v tomto snímku se mu to, dle mého názoru, povedlo hned několikrát, zejména při scénkách na policejní stanici jsem prskal smíchy. ,,Byl jste tázán?‘‘ „Komu tykáš?‘‘ „Tak na to pozor, náčelníku, velkej pozor, abysme potom, kvůli huse, v něčem nelítali, že?!‘‘ „To je ovšem to vaše liberární myšlení‘‘ a nespočet dalších výborných promluv. Právě v postavě nejistého, zmateného a nezkušeného policejního příslušníka ztvárněné Pucholtem tkví, myslím, jedna z myšlenek celého filmu, a sice, že k moci se občas dostávají jedinci, kteří na to v lepším případě nejsou připraveni, a v horším případě k tomu nemají předpoklady. Oni jedinci se pak bezmyšlenkovitě ohánějí ideologií, paragrafy a profesními poučkami, čímž ostatním lidem kolikrát akorát uškodí, aniž by si to sami uvědomovali. „Pane náčelník, proč nás lidi nemají rádi?“

Černý Petr si mě našel v tu nejvhodnější dobu, kdy jsem byl už dost „vyspělým divákem“ na to, abych si začal konečně uvědomovat, jak výborné filmy u nás v šedesátých letech vznikaly a zároveň v ideálním věku na to, abych se dokázal ztotožnit s hlavní postavou a vžít se do její situace. Forman dokázal onu propast mezi světem dospělých a dospívajících zachytit s obdivuhodným nadhledem a trefností, vzhledem k tomu, že se jedná o jeho hraný debut. Celý film se nese v uvolněné, bezstarostné náladě letního bezčasí, obsahuje spoustu brilantních scén (plovárna, tančírna, důvěrné rozhovory mezi otcem a synem) a spoustu rysů, které byly pro Formana a jeho souputníky, Papouška a Passera, v šedesátých letech tak typické – poetika trapnosti, nestrojené dialogy a absurdní situace. Kromě toho se Formanovi podařilo už do tohoto debutu propašovat pár podprahových, sociálně-kritických narážek na tehdejší režim (např. Petrovo „fízlování“ v samoobsluze, všudypřítomné donášení informací nadřízeným, rodičům apod.), které se v obdobné míře, ale odlišné podobě objevují i v Láskách jedné plavovlásky a vrcholí v tragikomedickém, sžíravě satirickém vrcholu mistrovi československé novovlné tvorby – Hoří, má panenko. Byl to pro mě zlomový film, kvůli kterému jsem začal skoro až systematicky nakoukávat veškerou tehdejší filmovou tvorbu, která mě baví a zajímá dodnes.

Taxikář je dle mého názoru Scorseseho nejpůsobivější film, po formální stránce absolutně dokonalý, ať už jde o hypnotickou hudbu Bernarda Herrmanna, oslňivé záběry a kompozice Michaela Chapmana anebo bravůrní scénař Paula Schradera, který na základě vlastní tíživé životní zkušenosti (po rozvodu s manželkou Pauline upadl do depresí, přišel o práci, začal pít, bezcílně projíždět noční New York a navštěvovat pornokina až do momentu, kdy skončil kvůli své mizerné životosprávě v nemocnici, kde začal pracovat na scénáři. “Travis Bickle is me.“ (...) “At the time I wrote it, I was in a rather low and bad place“, řekl v rozhovoru pro britský deník The Guardian), deníků kriminálníka Arthura Bremera a Dostojevského Zápisků z podzemí vytvořil nezajímavějšího existenciálního hrdinu, jakého jsem ve filmu doposud viděl. “All my life needed was a sense of some place to go. I don't believe that one should devote his life to morbid self-attention, I believe that one should become a person like other people.“ Travis Bickle je osamělý, psychicky narušený válečný veterán, který se beznadějně snaží realizovat sebe sama a najít v životě nějaký smysl, ale protože žije v naprosté deziluzi a není schopen sebereflexe, selhává. Jeho selhávání vede k ještě větší frustraci, která nakonec vyvrcholí v krvavý masakr, z něhož Travis vychází jako společností oslavovaný hrdina, je však jenom otázkou času, kdy zase vyrazí „vyčistit” ulice špinavého New Yorku. Scorsese se Schraderem záměrně vytvořili (anti)hrdinu, se kterým se do určité míry dokáže spoustu lidí ztotožnit, byť se jedná o značně vyšinutou a zdeformovanou postavu, a přesně o to jim, dle mého názoru, šlo. Když divák postupem času zjišťuje, co je Travis za šílence a jak to s ním doopravdy je, dojde mu, že byl tvůrci filmu oklamán a je donucen k tomu, aby se zamyslel nad sebou samým, v čemž spočívá genialita tohoto snímku.