Adramelech

Celý film byl tmavý. Skoro nic tam nebylo vidět.

Jméno režiséra (dle údajů na ČSFD narozený v září 1975) mi nic neříkalo, tak jsem použil Wikipedii. Píše se tam, že Babak Najafi se narodil v Íránu a do Švédska přišel jako uprchlík ve věku 11 let, když jeho rodina uprchla před íránsko-iráckou válkou. Dva jeho bratři zůstali v Teheránu a trvalo 11 let, než se znovu setkali. (Kde se setkali, se tam neuvádí.) Rodina se usadila v Uppsale, kde Babak strávil dětství. V letech 1998 až 2002 studoval dokumentární režii na stockholmském Dramatiska Institutet. – Já tomu nějak nerozumím. Ozbrojený konflikt mezi Íránem a Irákem trval od září 1980 do srpna 1988. Proč se po skončení války nevrátila Najafiho rodina do Íránu, zvláště když tam zůstali (a zřejmě válku ve zdraví přežili) dva Babakovi bratři. Političtí emigranti poté, co pomine nebezpečí, před nímž uprchli, se přece vracejí do své vlasti. To jenom ekonomičtí vyžírkové dají přednost hostitelské zemi s vyšší životní úrovní. Sám jsem byl politickým asylantem v Rakousku. Když mi StB důrazně doporučila změnu klimatu, navštívil jsem rakouskou ambasádu a projednal jsem s konzulem, zda mě do Rakouska pustí. Poté jsem si začal vyřizovat formality spojené s vystěhováním, což byl značně složitý proces, který mimo jiné obnášel povinnost vzdát se československého občanství. Celé vyřizování trvalo asi rok. (Předpokládám, že Najafiho rodina postupovala obdobně. Bez víza by je přece do Švédska nepustili.) No a jakmile v ČSSR došlo k politickému převratu, začal jsem si vyřizovat návrat do Československa, což byla také docela dlouhá anabáze. V první řadě jsem musel požádat o vrácení čs. občanství. (Z debaty na ambasádě ve Vídni: „Ano, zákon o vracení občanství disidentům byl schválený, ale zatím k němu nemáme prováděcí předpisy ani tiskopisy.“) Ale nebudu uživatele nudit vykládáním o svých osudech. Chtěl jsem jen poukázat na rozdíl mezi politickým a ekonomickým asylantem. Jestli sleduješ stránky ČSFD, Babaku, a tohle čteš, tak se nad mými slovy zamysli. – Film neurazí ani nenadchne, ale je příjemně akční. Hezky to tam v tom Londýně bouchalo. Jenom doufám, že Babak není vizionářem a že nenatočil dokumentární film z budoucnosti.

Z filmu je patrné, že kritikové různých režimů to mají vždycky a všude těžké. Vládní moc, ať už taková nebo maková, se s nimi snaží zamést a často s nimi i zamete. Je zajímavé, že tenhle film, který posbíral tolik cen, neběžel v našich kinech. Proč asi? Při jeho sledování mě napadlo, že bych chtěl vidět socialistickou revoluci v USA. Vystřelilo by se z křižníku Daystar a hurá útokem na Bílý dům! Rusko je dnes kapitalistické, takže zavedení socialismu v USA by obnovilo světovou rovnováhu. Obě velmoci by pak společnými silami mohly zbavit Evropu islámu, jako ji v minulosti zbavily fašismu. Jenže poměry jsou dnes složitější a perspektivy se jeví být méně optimistické. Obávám se, že ti i oni se na Evropu asi vykašlou. Sovětský svaz krátce před svým zánikem nechal padnout komunistické vlády států východního bloku. Prostě se mu už nevyplácelo udržovat pod kontrolou celé to ekonomicky nevýkonné impérium. Nepřekvapilo by mě, kdyby Spojené státy udělaly totéž se západní Evropou, jež se od někdejší prosperity propracovala do velmi komplexní krize, která je tak vážná, že se o ní už i začíná mluvit. Prvním krokem uvedeným směrem by mohlo být vystoupení USA z NATO. A třeba jednou zazní z úst některého US politika něco na tento způsob: „Namontujte si ty vaše solární větrníky na mešity, evropští blbečkové, a neotravujte nás!“ Jaké scénáře by Dalton Trumbo asi psal dnes?

Psychologický příběh ve sci-fi balení, to všechno s retro patinou poloviny osmdesátých let. Začátek dobrý, ale od momentu, kdy se tam objevil malý mimozemšťánek Zamis, to začalo být sentimentální. Kdysi možná téměř kultovní film, dnes už spíše jen kuriozita.

Námět filmu není nikterak originální, ale filmů s originálním námětem je jak šafránu. Co mají ti filmaři pořád vymýšlet? Řemeslné zpracování by bylo slušné, kdyby byl příběh podaný přehledněji. Také stopáž by bylo třeba tak o půl hodiny zkrátit. Dobrá hláška: „Protože jsme tady všichni buď hinduisté nebo muslimové, no, možná je tam nahoře mezi trámy schovaný nějaký křesťan...“ Tomu říkám shrnout poměry v současné Anglii do jedné věty, byť zatím možná s drobnou nadsázkou.

V roce 1983 byl svět bezpečnějším místem než v současnosti. Dnes je Západní Evropa okupovaná muslimy, na území Ukrajiny probíhá válka EU proti Rusku atd. Po převratu se u nás zrušily sklady materiálu CO (civilní obrany), kryty se přestaly udržovat a z československé lidové armády se stala nepříliš početná profesionální armáda, protože kapitalistický stát lidovou armádu mít nemůže. Co by občané v případě války hájili, když nám tu nepatří už ani židle pod zadkem? Majetek zahraničních kapitalistů? – Film nás vrací do téměř idylické doby, kdy ještě doznívala studená válka. U nás se za éry socialismu dbalo na to, aby občané věděli, jak si v případě nukleární války mají počínat. Na základní škole mě bavila cvičení CO, protože se při nich za účelem navození válečné atmosféry pokaždé odpálila aspoň jedna dýmovnice. V rámci cvičení CO jsme se – už na střední škole – učili střílet z malorážky a házet maketou granátu. Školení CO pro pracující byla o něco méně záživná, ale promítaly se při nich pěkné instruktážní filmy. Ví dnešní mladá generace, jak si počínat při jaderném útoku? Že k takovému útoku došlo, poznáme podle toho, že uvidíme charakteristický atomový hřib. V takovém případě je třeba lehnout si na zem hlavou směrem od místa výbuchu a něčím si zakrýt hlavu. Když se přežene tlaková vlna, odebereme se do nejbližšího krytu, kde vyčkáme poklesu radiace. V jednom instruktážním filmu jsem viděl, jak družstevníci v ochranných oděvech a plynových maskách hrabou seno. Sena se radioaktivita asi nechytá a krávy něco žrát musí, to dá rozum. Podívejme se, jak se ve Dnu poté s tématem nukleární války popasovali američtí imperialisté. – Prvních 40 minut se ve filmu ukazují fragmenty životních příběhů různých US občanů. Je to zhola nezajímavé až na scénu, kdy se lékař v nemocnici ptá pacienta (černocha), který čeká na operaci srdce, jak mu chutnal oběd. Pacient odpoví, že krocan byl dobrý, ale že nedostal žádnou zmrzlinu. „A jakou byste rád?“ zajímá se lékař. „Vanilkovou a kávovou,“ dí pacient a doktor žene sestru, aby sehnala zmrzlinu. Moc by mě zajímalo, jaké si negr platil zdravotní pojištění, že ho tak obskakovali. Většině Američanů jejich zdravotní pojištění totiž pokryje jen tu nejzákladnější péči, rozhodně ne operaci, natož operaci srdce. – Že by ohnisko mezinárodního jaderného konfliktu vzniklo v NDR, jak se ve filmu líčí, je absurdní. Takovou chybu by soudruzi v NDR neudělali. Ale dějiny jsou plné bizarností. Když probíhal konflikt mezi Řeporyjemi a Ruskem, osud světa také možná visel na vlásku. Je-li celková situace dostatečně výbušná, může se roznětkou stát téměř cokoli. Film má sloužit jako varování lidem, aby byli rozumní a neválčili spolu. Zatím to však nevypadá, že by si toto varování hodlali vzít k srdci.

První český film v historii, kde herečka ukázala prsa. O hlavní roli měla velký zájem Adina Mandlová, ale její přítel Hugo Haas jí exhibování před kamerou zakázal. Role byla nakonec svěřena vídeňské herečce Hedy Lamarrové, která se tak zapsala zlatým písmem do dějin kinematografie. Tabu bylo prolomeno, ale ženy mužům dřívější útisk nezapomněly a dodnes jim jej oplácejí feminismem. Film vyniká dobrou kamerou a zapojením symbolických motivů do děje, mám na mysli zvláště motiv koně coby symbolu pudových sil. Také je tam krásný návod na svádění žen, i když nevím, zda by ještě dnes fungoval. Muž umístí do květu rostliny včeličku a rostlinu ženě podá. Ona cudně sklopí zrak, protože dobře chápe, že je to míněno jako výzva k souloži. Ne že by hned řekla „No tak jo, taky na to mám chuť,“ neboť ví, že slušná žena nezpřístupňuje svoji bliznu každému čmelákovi, který krouží kolem, ale nechá si věc projít hlavou a později za oním mužem přijde sama. Po romantickém úvodu následuje něco jako psychologické drama a film končí oslavou práce, budování a dělnické třídy. Záběry jak z padesátých let. Gustav Machatý musel být vizionářem, protože tím závěrem předběhl svoji dobu o dvacet let.

Z mého pohledu jde o čiročirý odpad. Vkus však může být různý. Na Zemi vyprodukované filmy o invazích mimozemšťanů platí mezi mimozemšťany za nejlepší komedie v celé galaxii. Dabují se do množství mimozemských jazyků nebo se aspoň opatřují titulky a prostřednictvím intergalaktu se dostanou i na ty nejodlehlejší planety. A diváci se všude válejí smíchy. Právě uměleckým hodnotám filmů, jako je tento, vděčíme za to, že Země byla vyhlášena za filmový skanzen galatického významu, a že pro mimozemšťany platí zákaz zasahování do pozemských záležitostí.

Film demonstruje ukázku vskutku originálního způsobu aplikace principu mumiální hermetické medicíny. Strašení, které tam předváděli, moc strašidelné nebylo, naproti tomu nevadila poměrně tmavá obrazovka, protože se tam většinou nic nedělo, takže aspoň nebylo třeba si domýšlet, co se tam děje. Sledoval jsem v ruském dabingu se slovenskými titulky. Ruština ve mně vyvolávala dojem, že film je ruský a odehrává se v Rusku, takže mě překvapilo, když si muži do stakanů místo vodky nalévali whisky. Není to vysloveně špatný film, ale postrádá nápady, které by příběh učinily dynamičtějším.

Film ukazuje, jak žijí deklasované vrstvy americké společnosti. Hlavní hrdinkou je žena bez vzdělání a bez práce (pokud nepočítáme příležitostné krádeže a občasnou prostituci) s dětmi bez vychování, která horko těžko platí nájem, ale peníze na marihuanu má. Také už seděla v kriminále. „Nemůžu se zas nechat zavřít,“ vysvětluje své dceři. Prostě tak zvaná bílá spodina. Děti, jimž je ve filmu věnována velká pozornost, dovedou akorát tak dělat lumpárny a žebrat. „Nemáte nějaké drobné? Doktor říkal, že máme astma a musíme jíst hodně zmrzliny.“ Kromě toho se občas baví žhářstvím. Film byl zjevně natočený s cílem dojmout diváky a posbírat nějaké ty ceny za – blablabla. U mě se však minul účinkem, protože se nerad dojímám a osudy amerických socek mi můžou být ukradené. Kladně hodnotím herecké výkony, díky nimž film působil velmi realisticky.