MathLover

Paříž, 13. obvod...70% "Za humny" nám aktuálně zuří válka na Ukrajině a tak se teď (z této perspektivy) může jakékoli vztahové drama, tedy i film Paříž, 13. obvod, zdát jako banální. To byla taky moje první myšlenka po odchodu z kina. Když jsem se nad tím ale zamyslela a začala se více rozpomínat na ty drobnější vztahy, které byly ve filmu jakoby mimochodem, vůbec se mi už nezdály tak banální - např. Émiliin vztah s matkou nebo babičkou, Nořiny "lapálie" se sociálními sítěmi a školním (univerzitním) kolektivem apod. Vyobrazení mladé generace a jakéhosi "hledání" se mi líbilo. I když jsem do teď třicátníky (tedy mé vrstevníky) už nevnímala jako mladou generaci. Některé scény mi byly i dosti povědomé z vlastního života. Vzpomínám si, jak jsme zažívali podobné vztahové i životní zvraty, ale asi o deset let dříve než protagonisté ve filmu. Tak mě napadá, jestli bych teď žila podobně, kdybych byla Single...? Nemohu se rozhodnout, jestli mi náhodnou nevadil konec. Byl to jakoby "šťastný konec", ale úplně mi to v první chvíli nesedlo (zavánělo to červenou knihovnou). Ale vlastně proč ne, vztahy mají zvláštní dynamiku a asi se mohou vyvinout i tak, jako to měli Émilie a Camille...

O těle a duši je nejlepší film vůbec...95%. Poprvé jsem ho viděla na filmovce v UH. Vzhledem k tomu, že v medailonku stálo: jateční romance, do teď se divím, že jsme na něj vůbec šli. Ale jsem za to moc ráda, protože se mi zaryl do paměti a ač už je to několik let, stále ho považuji za jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. Možná jsem se ve filmu vzhledem k mému aspergerství viděla, nevím. Každopádně se pro mne ve filmu snoubí taková zvláštní harmonie či rovnováha mezi světem snů a realitou, mezi city a rozumem, mezi jemností a krutostí, mezi láskou a hrdostí...

Za mě TOPovka loňského KVIFFu (2021)...80%.  Líbilo se mi, jak si režisér s divákem hrál. Jak mě film uměl překvapit -  téměř nikdy jsem nečekala to, co se právě stalo :-)

Za mě TOPovka loňského KVIFFu (2021)...90% Nemohu se ubránit srovnání s Farhadiho filmy jako např. Rozchod Nadera a Simin. Opět zde totiž můžeme pozorovat typický íránský způsob života, pomalé záběry, morální dilemata. Nicméně ve změti filmů na festivalu si vždy zapamatujete právě tento film a tento způsob vyprávění (podobně jako nikdy nezapomenu na Farhadiho Rozchod, nezapomenu ani Baladu o bílé krávě...přitom ostatní festivalové filmy se z paměti pomalu vytrácí...).

Hned první film loňského KVIFFu...85% - skvělá první volba. Neuvěřitelně silný film. Všechny ženy, které se mnou byly na projekci, brečely, čímž doložily pravdivost názvu filmu...

Persona non grata je jeden z nej filmů, co jsem viděla loni na filmovce. Na rozdíl od českých filmů mi ty severské připadají mnohem relevantnější a autentičtější - na příbězích běžných lidí odkrývají velkolépá aktuální témata. České filmy (oproti tomu) jakoby zamrzly v čase nebo co... "Seveřani" nám prostě servírují jednu pecku za druhou...90%.   Aktualizace po přečtení komentářů - také bych to nenazvala komedií a hlavně vůbec nechápu ty hejty tady, kéž by něco takového zvládla natočit česká kinematografie (místo toho jsme tu zaplaveni filmy o stereotypních pseudoproblémech (jak z 50. let minulého století) s absolutně nereálnými postavami - viz např. z poslední doby film Láska hory přenáší apod.). Naopak film Persona non grata je film o lidech, které znám, o křehkosti rodinných pout, o mezigeneračních problémech, o přijetí odlišných názorů (zdaleka to není jen hloupá "řachanda" mešto vs vesnice, jak tu mnozí recenzenti popisují).

Studentský film Anežka aneb balada o hovnocucu a nesmyslné byrokracii... Film Anežka jsem viděla na filmovce v pásmu studentských filmů a musím říct, že se mi tam líbil ze všech nejvíc;-) Bylo to chytlavé, vtipné, a jak už tu někdo psal, hlavně autentické sociální drama. Na scénu s hovnocucem před úředem jsem si potom vzpomněla u islandského filmu Daleko od Reykjavíku, kde se dělo něco podobného s mlékárenským vozem.... Za mě ze studentských filmů TOP!!!

Empire Strikes Back...déjà vu (Jestli si vzpomínáte, jak Han Solo zachránil Luka Skywalkera na ledové planetě Hoth, budete mít při koukání na film O koních a lidech pravděpodobně déjà vu...). Jinak musím říct, že "seveřani" nám poslední dobou servírují jeden lepší film než druhý, z nichž tento není ta úplná TOPovka, ale jistě zaujme...

Severní proud (2022) "hledačů odpadků"...75%. Steffen Krones je velký sympaťák, což filmu hodně "prospívá" (vzhledem k tomu, že je tvůrce filmu i hlavní protagonista). Bylo to trochu jako kříženina dokumentu o přírodě a epizody z Bořičů mýtů. Dokument jsem viděla letos na festivalu Jeden svět ve všední den od 21:00. Už když jsem si četla medailonek (cituji: "Úchvatné záběry z monumentální norské přírody..."), měla jsem obavu, že nebylo nejmoudřejší zařadit tento typ filmu tak pozdě. V první části filmu jsem sice byla trochu vyvedena z omylu - byly tam celkem vtipné scény, které diváka probraly a pomáhaly mu nadchnout se pro misi hlavních představitelů - a sice vypouštění bójek s GPS lokátorem a sledování jejich cesty z Německa až do polárních oblastí Arktidy - s tím, že pokaždé, když se bójky někde na nějaký čas "zasekly", vždy se tam nalezly ohromné skládky plastového odpadu. Jakkoli hrozné či šokující to je, tento problém už samozřejmě všichni nějakým způsobem vnímáme, takže nešlo o to, že by se člověk dozvěděl něco významně nového. Ale to problému neubírá na naléhavosti a bylo to podáno zajímavě. Jen bych to trochu zkrátila...občas jsem měla pocit, že budu muset do sousedky v kině šťouchnout, aby neusnula. Moji pozornost si film sice udržel po celou dobu, ale ke konci už to bylo na hraně. Jako filmový zážitek bych film asi ohodnotila trochu hůř, ale kvůli naléhavosti tématu 75%.

Naděje (2019) - velmi dojemné dílko...85% Nevnímala jsem to jako film o nemoci/umírání, ale jako film mapující vztah dvou lidí. A právě v tom byl pro mne film velmi dojemný - v tom, na kolik se autorce podařilo věrně vykreslit vztah dvou lidí se všemi jeho problémy. Vztah, který není ničím zvláštní, ale natolik se podobá vztahům, které zažíváme. Má identifikace s postavami proběhla tak plynule a nenápadně, že jsem si toho ani nevšimla. U mě se autorce opravdu podařilo "zabrnkat" na ty správné noty. Zaujalo mě ale zcela odlišné přijetí filmu mým manželem, který vycházel z kina, na rozdíl ode mě, bez emočního dojetí (což pro něj není typické, někdy se totiž dojímá snadněji než já). Tím nechci naznačovat takové to: Men Are from Mars, Women Are from Venus. Naopak, prostě se mi jen líbí, že současná tvorba (na rozdíl od minulosti) dovoluje nahlížet a vnímat situace z různých (ať už ženských, mužských či jiných) úhlů pohledu. Proto si myslím, že film Naděje může být zajímavý i pro někoho, komu třeba zrovna na ty správné noty "nebrnká". Na závěr ještě poznámka - dobře zařazená varování o spojitosti mezi rakovinou plic a kouřením...