Kaleidoskop

Dentální disforii považuji za o něco lepší kousek než autorův první film Defekt. Za prvé je to už jen ten námět - panický strach z lékaře, je za mě určitě zajímavý nápad ke zpracování, ale dle mého názoru se hodí spíše pro komediální žánr a stavět na něm něco jako psychologické drama...? Eeeh, fungovat by to mohlo, ale to by to asi muselo mít trochu jasnější scénář, nebo pevnější režijní vedení. Zejména z výkonu herce v hlavní roli jsem totiž cítil, že vůbec neví, jak má svou roli představovat, do jaké roviny jí má položit a moc tomu nepomáhaly dlouhé záběry, kde chtěl autor asi vystihnout jeho mentální pochody, ale já je tam prostě nevidím (Hlavně by mě zajímalo, jak autor došel k závěru, že když nechá herce jen čučet do prázdna ve statickém záběru, že to něco vypoví o jeho myšlenkách. Jako, asi kdyby herci bylo jasnější, co má výrazem vyjadřovat vypadalo by to lépe. Anebo za to nemůže režisér, ale málo zkušený herec.)... Myslím, že potenciál k životu ten film měl, ale chtělo by to jej trochu lépe dotáhnout do konce.

Myšlenka díla je hluboká...až na samé dno dohlédnouti nelze... no, nějak tak bych toto dílo vystihl v duchu jeho samého. Mám pocit, že více než filmu se dílo blíží jakémusi videoartu, ale k surrealismu, kterým se ohání v titulkách má z mého pohledu poměrně dost daleko. Osu vyprávění zde tvoří série veršů, které jsou sice pěkné, ale mám pocit, že doprovodný obraz je dosti prvoplánový a jeho hlavním úkolem je dojímat diváka, což ve výsledku vede k tomu, že to celé vypadá jako bezduché plácání, které je ale přece "hrozně umělecké". Po zhlédnutí mám pak pocit, že autor se tak moc snažil vyjádřit své myšlenky a tak moc se snažil být jiný, originální, svůj a umělec, až mu z toho vznikla bezduchá fraška s nulovou výpovědní hodnotou.

Máloco definuje tvorbu z FAMU jako tento film.

Jedním slovem wow. Napasovat na exteriéry nočního žižkova a české reálie gangsterku západního střihu je něco nevídaného. Zvláště když tak skvěle funguje jako tato. Co se týče scénáře, tak nejspíš není celý originální. Autor se asi trochu inspiroval u jiných již vzniklých gangsterek (Guy Ritchie apod.) a poskládal z nich fungující příběh, který má spád, nečekané obraty a skvělou zápletku. Filmu též výrazně pomáhá skvělé obsazení, protože herci se zde s rolemi absolutně zžívají a vše co zde pronesou jim bez problémů uvěříte. Korunku tomu pak nasazuje krásný vizuál (hlavně kamera), který si hraje s barevnou tématikou a mizanscénou celkově. Prostě krásná, jednoduchá a zábavná česká gangsterka, která se jen tak nevidí a kdyby takových filmů vzniklo víc, byl by svět zase o trochu lepší.

Debut režiséra Tomáše Vorla vznikl spojením pěti pražských autorských divadel, které společně vytvořili zajímavé portfolio pražské alternativní divadelní scény.  Zcela jistě si většina lidí zapamatuje zejména poslední kousek od divadla Sklep, někdo možná vzpomene na prostřední povídku od recitační skupiny Vpřed a ti co dávali pozor nejvíce si možná vzpomenou i na nečekaně temnou grotesku skupiny Mimóza. A ač chápu, že standartního diváka zaujmou převážně právě tyto kousky, které mají tradiční děj a některé i vtipnou pointu, dle mého názoru jsou nejzajímavější právě ty dva nezmíněné kousky a to tanečně - pohybové představení baletní jednotky Křeč a vizuálně nestandartní, ale o to více zajímavý příspěvěk výtvarného divadla Kolotoč. Krásu a smysl tohoto filmu pak spatřuji zejména v tom, ži si v době jeho vzniku někdo dokázal uvědomit (nejspíš sám režisér), jak zajímavé umělecké spolky u nás vznikají a rozhodl se jejich činnost zaznamenat pro budoucí generace. Po shlédnutí mě až skoro mrzí, že většina z těchto divadel už zanikla (kromě divadla Sklep samozřejmě), protože bych se z fleku vydal na jejich představení. Zároveň si myslím, že bychom si mohli k blížícímu se 40. výročí vzniku tohoto filmu, tato divadla připomenout nějakým jevištním zpracováním tohoto filmu, nebo ne?

Olga Sommerová si nejspíš po desítkách let u filmu konečně našla téma které ji baví a v kterém je opravdu dobrá - portréty slavných osobností. Její filmy o Jiřím Suchém, Michealu Kocábovi, Veře Čáslavské a dalších patří podle mě mezi jedny z nejlépe zpracovaných dokumentárních portrétů, které jsem na české scéně viděl a proto jsem se těšil i na její novinku o druhé legendě divadla Semafor - Jitce Molavcové. Už ze začátku mě ale zarazilo tempo snímku. Zatímco film o Suchém pěkně odsýpá bez problémů drží nit a místy je i humorný, tady se také objevují vtipná místa, ale jsou v mnohem menší míře, než u Suchého a film hned ze začátku plyne výrazně pomaleji. Zlom pak nastává v druhé půlce filmu, kde už definitivně autorka rezignuje na hezký oddychový film a začíná nám referovat o těžkém životě Molavcové a snaží se z ní dělat mučednici, která svůj osobní život obětovala nám všem. A já rozhodně nechci, aby to v této chvíli vypadalo, že si Jitky Molavcové nevážím. Právě na opak. Stejně tak i rozumím, že realistický portrét musí ukázat všechno, ale moc nevím, proč musí film o celoživotní komičce a bavičce končit na tak pesimistické notě. Když jsem v úvodu napsal, že Sommerová je v portrétování slavných opravdu dobrá, tak na konci musím bohužel seznat, že tento film za mě patří k těm slabším kouskům... P.S.: Po napsání těch posledních řádků a znovupřečtení celé recenze mě napadá otázka, jak moc je dělání těchto filmů svobodnou vůlí Sommerové a jak moc tyto filmy vyrábí na popud dramaturgického plánu ČT...nehledě na to, že se ve svém stylu za ta léta moc neposunula a všechny ty filmy, jsou po stránce vyprávěcího stylu vesměs stejné...

Igor Chaun je pro mě legenda. Fascinoval mě již jeho stdentský debut Nejkrásnější portrét, který se pro mě stal vzorem punkového filmu a nového dokumentárního směru pro 21.století. Po absolvování FAMU pak Chaun natočil několik dalšívch dokumentů (namátkou: Opera Hokejdo, Česká filharmonie je také člověk atd.), kde se mu podařilo zachytit i vážné lidi od uměleckého řemesla ve chvíli, kdy je vyvede z míry svými naivními až dětskými otázkami. A to je na těchto filmech tolik zajímavé. Polidštění čehokoliv. Jeho zatím předposledním celovečerní dokumentárním dílem je film Nepřesaditelný! který pojednává o životě novinářské legendy - Jiřím X Doležalovi. Nutno podotknout, že portréty osobností Chaun před tím příliš netočil. Na předchozích filmech si ale vybrousil svůj režijní styl a tak s jeho uplatněním nemá problém ani u tohoto tématu. Na druhou stranu JXD je zdatný vypravěč životních historek a práci mu tak značně usnadňuje. Také je ale potřeba si připomenout, že mezi tímto a jeho předchozím filmem je pauza 6ti let, kdy z jeho dílny nevyšlo téměř žádné dílo. Těžko říci, zda je to pro to, že je o tyto film menší zájem, nebo se Chaun věnoval jiným aktivitám, ale o to více oceňuji redakci Reflexu, že na režijní místo oslovili právě jeho. Na technické stránce je vidět, že film měl velmi nízký rozpočet, což mi ale osobně nijak nevadí, neboť ani předchozí Chaunovi filmy neoplývaly nikterak velkým rozpočtem a technickou kvalitou. A ať už si o osobě tohoto režiséra myslíme cokoliv, toto je podle mě věc, kterou umí nejlépe a v čem se liší od jiných tvůrců: Zatímco jiní potřebují pro své filmy gigantické rozpočty a každý záběr pečlivě promýšlejí, Chaun si s tím hlavu neláme a dokáže tak díky svému stylu i s minimálním rozpočtem proniknout hluboko do nitra portrétovaného a dojít až k realistickému obrazu člověka. Moc rád bych se v budoucnu dočkal nějakého další celovečerního Chaunova dokumentu, ale trochu se bojím, že mi spíše jednou v batikovaných hadrech zazvoní u dveří a se zvoláním "Hare krišna" mi strčí do ruky Strážní věž.

Na tento film jsem narazil při přípravě jednoho ze starších ročníků Křišťálového kvádru. Zaujalo mě herecké obsazení a tak jsem dal tomuto dílku šanci a doufal jsem, že se dočkám kvalitní studentské kinematografie. Na prvním místě musím ocenit ty již zmíněné herecké výkony. Je vidět, že jde o zkušené herce, kteří se snaží z naprosto debilního a trapně jednoduchého scénáře vymačkat maximum. Ale z vody se vařit nedá a tak to také dopadá. Navíc celé je to tak prapodivně snímané, že to vypadá, jako kdyby se autoři pro vizuální styl inspirovali seriálem Ulice, což přiznejme si na rovinu, není vhodný inspirační zdroj pro absolventský film.

Filmové celovečerní eseje (či snad básně?) se u nás moc nevidí a o to větší radost mi pak působí, když na nějakou narazím. Osobní život díry, režiséra (a mmchdm. pedagoga FAMU) Ondřeje Vavrečky je jedním z nich. Tato otevřená úvaha na místem prázdna ve hmotě dokáže diváka uchvátit jak vizuální pojetím a zpracováním, tak zvukovým doprovodem obrazu nám prezentovaného. Málokterý film dokáže oba tyto světy propojit a využít ve svůj prospěch tak jako toto dílo.

Dílo režiséra Radka Bajgara sleduji již delší dobu a myslím, že si buduje něco jako svůj režijní styl. Lépe řečeno, snaží se ve své tvorbě skloubit romantické (nebo rodinné) komedie s detektivní až kriminální zápletkou. Příběhy pak rámuje do okolí Berouna a Berounky, případně jiného poetického prostředí, které citlivě propojuje se svými příběhy. Dokazují to podle mě jak jeho film Teroristka, seriál Poldové a nemluvně a nebo právě film Kurz manželské touhy.  Po shlédnutí filmu Teroristka jsem se těšil a doufal, že dostanu další oddychovou, nevšední komedii, která mě překvapí svou odvahou, ale opak byl bohužel pravdou. Bajgar si tady na paškál bere nepodařené vzathy a snaží se na jejich nápravě budovat něco jako dramatický oblouk. Klid seance pak naruší nečekaný pokus o vraždu, který ale nebyl tak možná pokusem. Po technické stránce pak většina filmu vypadá jako reklama na jeden konkrétní, specifický a v této recenzi nejmenovaný rezort, kde se většina příběhu odehrává.  V hlavní roli se tu pak navíc objevuje Lenka Vlasáková, na jejíž kýčovitý herecký projev jsem alergický už dávno, protože mám pocit, že jím dokáže pokazit každou roli ve které účinkuje (jsem schopný to akceptovat snad jen v jiných kýčovitých komediích, kde s tímhle hereckým "talentem" přímo vyniká). Suma sumárum, jedná se o další českou komerční komedii, která se tak moc snaží vyjít z všednosti, až do ní sama spadá. Nic moc, od Bajgara jsem čekal trochu víc.