Kaleidoskop

Po prvním režisérově filmu Vlastníci, jsem trochu doufal, že další dílo bude alespoň podobné. Po shlédnutí traileru jsem začal tušit, že to nejspíš tak dobré nebude, jenže výsledek daleko předčil mé nejhorší vize. Z mého laického pohledu, již samotná výchozí situace bilancuje na hraně uvěřitelnosti (pokud odbrzdíte vlak na takto malém sklonu trati, jen těžko by mohl dosáhnout takové rychlosti a těžko by jel tak dlouho, jak nám film prezentuje), ovšem za hranu debility ho posílají tupé a nicneříkající dialogy, které jsou postavené na bizarních příhodách, které v okurkové sezóně plní česká média. Tato témata (a vtipy, které na nich často stojí) by mě avšak ani tolik nevadila, kdyby nám ale film nabídl jakoukoli další vlastní invenci. Místo toho ovšem dostaneme druhou dějovou linku, která se odehrává úplně jinde, a která nemá s hlavní situaci ve voze vlastně žádnou souvislost, nic se nijak neprotne, prostě tam ta linka je. Pevně doufám, že se Jiří Havelka trochu sebere a po tomto podprůměrném filmu, který se úrovní humoru blíží Troškovým komediím, nám ve svém dalším filmu (měli bychom se ho dočkat v r. 2024) přinese zase něco na úrovni. Talent na to má.

Režisér Jaromil Jireš se řadí ke generaci československé nové vlny a do podvědomí se asi nejvíce zapsal svou adaptací Kunderova románu Žert. Méně známým dílem je ovšem jeho adaptace knihy Vítězslava Nezvala Valérie a týdne divů. Upřímě řečeno, původní knihu jsem nečetl, ale samotný film je z mého pohledu nádherný. Podobně jako jiní autoři té doby, zde autor inklinuje k surrealismu, přičemž s celovečerní a hranou stopáží se jedná o jedinečnou ukázku surrealismu v praxi. Ocenit je třeba též kameru, která ve spojení s originální scénografií dokresluje krásu samotného příběhu. Autorů si vážím také pro to, že divákům v socialistickém československu předkládají nejen filmový surrealismus, ale i např. téma lesbických vztahů, či nevšední pojetí tématu smrti. Valerii a týden divů tak lze doporučit každému, koho zajímá surrealistická kinematografie a chtěl by vidět i něco jiného, než Švankmajerovi animáky.

Snímek Její tělo je debutovým filmem režisérky Natálie Císařovské, která je absolventkou katedry dokumentaristiky na pražské FAMU. Film je volnou interpretací života Andrey Aboslonové, která byla původně profesionální skokankou do vody, ovšem po těžkém úrazu se začala věnovat natáčení porna. Nutno říci, že se to na první pohled může zdát, ale není to jen jednoduše podívanou pro běžného diváka. Autorka nezpracovává téma jedoduchým "bulvárním" způsobem, kdy by byl snímek plný nahoty, detailů o rozvracení rodiny hlavních postav, a všemožných drobností z jejího osobního života. Dle mého názoru je to právě naopak a utvrzuje mě v tom zejména druhá polovina filmu, kdy autorka opouští pevnou rovinu běžného dramatu a plně se přesouvá k jakési sociální studii, kdy již nejde až o tu celou postavu, o její příběh. Ten autorka jemně zatlačí do pozadí a otázky o úloze ženského těla a jeho vnímání v současné společnosti. Nejsem si jist, zda se nejedná o kouzlo nechtěného, ​​ale kdybych šel čistě jen po příběhu, není to žádná sláva. Příběh otevře mnoho témat (jako např. vztah hlavní postavy k rodičům, vztah hlavní postavy k nově nabyté slávě apod.), ovšem žádnému z nich se hlouběji nevěnuje, pouze kolem nich tak povrchně propluje a pokračuje ke svému cíli. Já jako divák pak začínám mít pocit, že mi je něco zamlčeno, což by mohlo být proto, že režisérka nechtěla pojímat oním "bulvárním" způsobem a raději se zaměřit na něco jiného. Na druhou stranu ovšem dostaneme spoustu zbytečných a prazdných záběrů, které by se daly vystříhat a ušetřený čas by se dal věnovat děje, ovšem podle mě zde mají svůj smysl. Myslím, že mají podporovat onu hlavní myšlenku a otázku, kterou film klade (a které se věnuje na úkor děje) - tedy jaký je vztah hlavní postavy a jejího těla? Je opravdu jeho pánem? Nebo je to jen její prostředek pro získání peněz? Je to co dělá morální? Právě otázky jsou podle mě to nejdůležitější a tyto nejzajímavější film nabízí, protože i když technické zpracování je perfektní, jak už jsem zmínil, příběh na mě moc nezapůsobil. Její tělo je tedy spíše něž dobovým dramatem nebo životopisným filmem sociálních studií, která na jednom konkrétním příběhu ukazuje sociální problematiku celé společnosti. Dost možná je to tím, že režisérka pochází z dokumentárního prostředí, ovšem spíše než Boogie nights mi to připomíná V síti, nebo jiné sociální dokumenty Víta KLusáka. Je to také možný důvod rozporuplného hodnocení, většina diváků od filmu očekává něco jiného, ​​než ve finále dostane.

Banger. K tomuto filmu mám rozpačitý vztah již od jeho premiéry. Jako filmaři mi samozřejmě nejvíce vadilo užití nestandartní kamery ovšem při psaní této recenze jsem si uvědomil, že je to dost možná nejmenší problém celého toho filmu (a dost možná i jeho největší přednost). Na úvod je taky potřeba zdůraznit, že na to budu nahlížet lehce z odstupu, kdy už znám i jinou režisérovu tvorbu. První co mi na filmu vadilo a vadí je jeho jednoduchý, až trapně hloupý příběh. Naivistický pohled na svět, kdy na feat se slavnějším raperem potřebujete jen dost peněz (něco jako talent, nebo zkušenosti tady asi nehrajou roli) a na ně si musíte vydělat prodejem drog pro mě balancuje na hranici uvěřitelnosti, a spíš padá do bizáru. Další pro mě nepochopitelnou věcí je obsazení hlavních postav. Marsell Bendig, je asi jediný, kdo se do své role perfektně hodí a dělá ji mnohem lepší než možná byla ve scénáři. Angažování Adama Mišíka mi ale přijde hodně na sílu, a trochu mi to připadá, že autoři neznali svou cílovou skupinu, až jim někdo v Bontonfilmu poradil, ať tam plácnou Mišíka a ono to bude vypadat jakože moderně a bude to cílit jakože na mladé. A že by to byl až takový herecký talent, no nevím...(možná jim spíš mohli poradit, aby se zamysleli na scénářem... škoda). O zbytku ansánblu se pak moc nedá mluvit, protože, jsou to postavy tak nevýrazné, že si je prostě na konci pamatovat nebudete. Na plátně totož vidíte prakticky jen Mišíka s Bendigem a zbytek se tam mihne tak rychle, že je ani nezaregistrujete. A ne, to nebyl vtip na ultrarychlé švenky. Na druhou stranu tu je ta již výše zmíněná kamera, u které fakt, že je to iphone, mi vadí ze všeho nejméně. Mnohem více mi vadí, že režisér (kameramana bych do toho netahal, natočil i celkem slušné kousky, jen na Sedlákových dílech vypadá kamera tak hrozně) se až panicky bojí jakýchkoli celků, a vše nám ukazuje přes velké detaily, kdy je kamera nalepená u tváří herců a snaží se tam hledat nějaké emoce (jenže co tam chcete s takto hloupým scénářem najít, že?). Myslím, že autoři se někde dočetli onu známou poučku, že vše co dáte do detailu, bude vypadat krásně. To ano, ale umění kompozice velkých celků je věc, která pro mě dělá filmaře umělcem. A nebo prostě na velkej komparz nebyl budget no. A tady přichází čas si trochu poodstoupit. Po shlédnutí poslední novinky z režisérovy dílny, seriálu Adikts, to totiž vypadá, že z tématu drog, mladých lidí a kamery přilepené hercům na obličeji si Adam Sedlák buduje něco jako režijní styl. Bohužel budovat si režijní styl, ze kterého to vypadá, že své profesi spíše nerozumíte, mi nepřijde jako dobrý nápad. Možná by bylo lepší, kdyby zůstával u psaní. Protože věci jako #annaismissing, k čemuž psal námět, pod rukou jiného režiséra jen vykvetli do krásy. Banger se tak pro mě stává Kameňákem pro 21. století, jen má zajímavěji pojatou kameru.

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je celovečerní experimentální snímek Jana Bušty, který se věnuje tragédii v Jonestownu - největší masové sebevraždě v historii světa. Jan Bušta přistoupil k látce velmi nezvykle a proto se zcela jistě nejedná o snímek pro běžné publikum, kvůli čemuž se také promítal jen v několika kinech v republice. Zajímavé je, že film je i dost nezvyklý pro různé festivalové poroty, protože na Ji.hlavě, kde měl premiéru, získal cenu jen za střih, ovšem myslím, že střih je pouze jednou z mnoha složek, které přispívají k výsledné podobě tohoto, podle mě vyjmečného díla.  Film pracuje s velmi nezvyklým vyprávěcím stylem, a snad neprozradím moc, když napíšu, že ústřední část tvoří rekonstrukce tzv. death tape - pásky smrti, na které je zaznamenáno poslední kázání Jima Jonese. Zajímavé je, že na začátku vidíme Jonese pouze v úzkém ohraničení a slyšíme pouze jeho proslov. Autor takto diváka mučí dlouhé minuty, a až téměř po 15 mnitách pásky se konečně začne ohraničení uvolňovat, a my vidíme i něco jiného. Autor tak pomyslně přenáší utrepní lidí v Jonestownu, kteří když toto kázání slyšeli tak věděli, že brzy zemřou, na diváka, který 15 minut hypnotizuje na plátně chlapíka, který vám káže o lidských právech, rasové rovnosti a proč pro ně musíte zemřít. Celé je to pak ještě umocněno tím, že v obraze vidíte i odpočet, kolik pásky ještě zbývá a vy tak plně víte, kolik toho ještě budete muset přetrpět. Samozřejmě toto utrpení během filmu opadá s tím, jak děj postupuje a autor nám ukazuje víc a víc z prostředí, kde se děj odehrává. Nelze se také obávat toho, že je to něco nestravitelného, co nikdo nepochopí a člověk odchází z kina zdeptán. Právě naopak, to co výše nazývám utrpení, by se dalo také nazvat jako práce s diváckým očekáváním, což je něco, v čem tento snímek opravdu vyniká. Prace s tím co vidíme, nevidíme, co si domyslíme, nebo nepochopíme, toto všechno je něco, co podle mě dělá z á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN jedno z nejzajímavějších pojetí tohoto tématu. Praví cinefilové, kteří milují netradiční pojetí filmového jazyka budou z tohoto filmu nadšeni. Je ale možné, že vás nezaujme a rozhodnete se opustit sál (k čemuž vás autor konec konců sám na začátku vyzývá) :-).

Nejnovější snímek režiséra Micheala Manna Ferrari, vypráví, jak už název napovídá o životě auotmobilové legendy Enza Ferrariho. Již v úvodu je nutno říci, že se nejedná o přelomové dílo. Jistě se ale jedná o mistrovsky odevdenou řemeslnou práci a ve zkratce se tak jedná o oddechovou zábavu pro lehce náročnější publikum. Film vám totiž dá přesně to, co od něj očekáváte - napínavý dramatický příběh, krásná historická auta, i fantasticky nasnímané automobilové závody, které celému ději dávají jistý šmrnc. Základní oblouk je postaven, jak jinak, na kotrastu hlavního hrdiny s jinou postavou - Ferrariho manželkou. I nadále se pak jedná o učebnicový příklad - postavě jsou do cesty pokládány překážky které musí řešit, jsou tu nečekané zvraty, prostě vše jak má být. Jak už jsem říkal, patříte - li mezi fanoušky krásných aut a dobře udělaných filmů, neprohloupíte, když tento film navštívíte.

Marko Čermák - Poslední romantik. To je název nového dokumentárního filmu z produkce české televize, o legendě českého country a trampingu Marko Čermákovi. V prvé řade je potřeba si říci, že Marko Čermák je člověk, který si svůj film zaslouží. Klidně i z produkce ČT. Ovšem příště by ČT mohla za režisérské křeslo angažovat někoho zkušenějšího. Já neříkám, že je to nekoukatelný brak, to určitě ne. Avšak nedokážu pochopit, proč celý film vypadá jako cvičení studentů prvního ročníku dokumentaristiky na jakékoli filmové VŠ (a i takové cvičení by možná vypadalo lépe). Film má sice snesitelných 52 minut, ale tato stopáž je naplněna jen málo vypovídajícími rozhovory, a dějová linka odtéká podobně pomalu jako onen vodácký "olej". Celé vyprávění o ústřední osobě je totiž postavené ná dlouhých rozhovovrech a situací, které většinou v podobných filmech o osobě nejvíce vypovědí, je zde jako šafránu. Dále je zde spoustu nadbytečných záběrů, jejichž vystříhání by celému dílu taktéž prospělo. Ono obecně natočený materiál není špatný, jen by to chtělo jej předat zkušenému dramaturgovi nebo střihačovi, který by z něj jistě dokázal vyrobit opravdu vypovídající příběh. Takhle, abych filmu jenom nekřivdil, nemohu říct, že jsem se o Marko Čermákovi nic nedozvěděl. Jde spíš o ten divácký zážitek a způsob jakým jsem se to dozvěděl. Celý film je dosti nezáživný až nudný a jak jsem již napsal - zkušený střihač by z toho ustříhal víc.

Již od dob Miloše Formana a jeho Amadea všichni ví, že velkolepá životopisná dramata slavných osobností, je třeba dramaturgicky postavit na jejich kolizi s další postavou. Ví to i Rieddly Scott a proto tento způsob využil i u své novinky Napoleon. Scott si taky ale moc dobře uvědomuje, co a pro koho točí. Ví, že většina diváků nepřijde do kina pro to, aby se koukali na Napoleonovu domácnost, hádky s jeho manželkou, anebo na snahy o početí potomka. Proto nám taky pravidelně během hlavního příběhu servíruje velké bitevní scény, kterými rámuje Napoleonův život. Scény, kdy režisér ukazuje Napoleonův vztah s manželkou Josephine mu pak slouží též jako dovysvětlení jeho vnitřních pochodů a dějiných událostí, které by nám jinak musel představovat v dalších titulcích. Titulků je v kino verzi opravdu hodně, většinou nám popisují místo a dobu děje, nebo důležité postavy. Těžko říct, zde v prodloužené verzi tyto titulky nejsou a zda jsou v delší verzi postavy titulovány činny, nebo přes dialogy. Ale ani takto se nejedná o nijak významě rušivý prvek, titulky jsou tvořeny vkusným fontem a v obrazu se lehce ztratí. Co se týče historické přesnosti, film si sní těžkou hlavu nedělá. Českému divákovi zřejmě neujde zejména prazvláštní ztvárnění bitvy u Slavkova, kde filmaři dosti popustili uzdu své fantazii. Na druhou stranu autoři nijak nemění výsledek jednotlivých bitev a proto lze tyto změny považovat za autorskou licenci v mezích normy. Film Napoleon tak nejspíš nebude nijak převratným ztvárněním života tohoto vojevůdce, ale za shlédnutí určitě stojí.

Nedávno jsem v jedné přátelské diskuzi prohlásil, že Mijazakiho považuji za Shakespeara východu. A myslím, že jeho nejnovější počin dal mým slovům za pravdu. Lépe řečeno vkusně a pěkně uzavřel to, co nám Mijazaki posledních 30 let prezentuje a čím se pro mě přibližuje anglickému dramatikovi. Dle mého soudu se mu přibližuje zejména mnohovrstevnatostí svých příběhů (často ovšem stojících na literárních předlohách jiných autorů), jejich mnohoznačností a překvapivými a naprosto neočekávanými pointami. A ačkoli jsou tyto pointy dosti bláznivé, Mijazaki je dokáže odvyprávět tak poutavě, že mu to bez váhání uvěříte a necháte se do příběhu vtáhnout. Totéž bych řekl i o jeho práci s divákovým očekáváním. Občas divákovi něco ukáže, následně ho na to nechá zapomenout, aby mu ve finále ukázal, že to bylo důležité, ne - li nejdůležitější. Všechny příběhové divy nám pak ukazuje za pomocí množství prapodivných postav, kterými zalidňuje svá jeviště (a u kterých občas netušíme jejich účel), a kterými si pomáhá v manipulaci s divákem, kterého zkrs ně ovlivňuje tak jak potřebuje. Nádheru jeho světa nám pak dokresluje precizní a poetická japonská animace. Vše výše zmíněné bychom mohli říci i o jeho poslední novince. Dle mého soudu se nejedná o žádné přelomové dílo, spíš je to takové shrnutí jeho dosavadní filmografie. Chcete vidět prapodivné příšerky? Dostanete je. Chcete vidět fantastický svět? Máte ho mít. Chcete si užít spletitý příběh s pointou? Je tam. Fanouškům Mijazakiho práce film oživí vzpomínky na jeho vrcholná díla, a těm ostatním alespoň představí jiný animák, než z produkce kdejakého holywoodského studia...