Winston

Vskutku nádherný životopisný snímek o jedné z nejvýznamnějších umělkyň 20. století, pro jejíž ztvárnění jako by se Salma Hayek narodila (osobně nechápu, jak vůbec mohly někoho napadnout úvahy o obsazení Madonny či Jennifer Lopez a díky bohu, že se tak nestalo) a dokázala ji vystihnout se vší vášní, citem a úctou, jakou osobnost podobného ražení zasluhuje, čímž dala vzniknout své vůbec nejlepší a nejcharakterističtější roli, tedy alespoň v mých očích ... Vzniku soudržného filmového tvaru pak napomáhá dokonale opojný vizuál, nádherné kompozice Elliota Goldenthala a velmi jisté režijní vedení Julie Taymor. Kdybych měl hledat nějakou výtku, tak snad jen můj osobní dojem, že některým pasážím z Fridina života bylo věnováno o trochu méně času, než by zasluhovaly, vzhledem k mnou výše popsaným znakům tohoto snímku by mi pak vůbec nevadila jeho ještě o něco delší stopáž, jež by oněm pasážím umožňovala více prostoru...

Dokumentární snímek, jehož forma nemilosrdně převálcuje obsah už z podstaty na absolutní hodnocení dosáhnout nemůže, pravdou ale je, že bych musel hledat hodně dlouho, než bych našel dokument, který by na mě udělal takový dojem jako právě KaprKód, což vlastně dokonale vystihuje jeho meritum, jakousi dvojakost, vezměme třeba morální stránku Jana Kapra, kupříkladu jeho střízlivění z komunistických ideálů, kterému jsem po tom všem, co mi bylo zpočátku předloženo, věřil jen stěží, což však klasifikuji jako můj osobní problém a do hodnocení nikterak nereflektuji. Nerad bych se ale od hodnocení snímku přesouval k hodnocení jeho subjektu, proto hlubší rešerši raději přenechám informovanějším a podotknu, že ze strany Lucie Králové byla jinak odvedena znamenitá práce.

Sice značně neobjektivní, ale stále lepší, než kdyby nechali natočit podobně motivovaný dokument některá z individuí, které Tomáš Kratochvíl zpovídal v Duchcově. Je ale smutné, že vůbec musí vznikat podobné snímky, aby světlejší z nás uvěřili, že ti tmavší mohou být docela normálními lidmi zrovna jako oni... "Já jsem sdělovací prostředek."

Velmi zručně natočený a svým vyzněním (ať už může vzbuzovat jakkoliv patetické a klišovité konotace) nesmírně důležitý dokumentární snímek o pětici Evropanů, jejichž společným jmenovatelem je pokročilý věk (80+) a s ním spojené překážky, navzdory kterým se stále věnují tomu, co je naplňuje, v tomto případě sportu, ale pro naše vlastní interpretační potřeby si můžeme dosadit libovolnou, nám blízkou činnost. Tenhavenův dokument se nám totiž s lehkým humorem a nadsázkou snaží říct, že fyzicky staří jednou budeme všichni a že nemá žádný smysl se zabývat nepodstatnými věcmi plujícími kolem nás, mnohem hodnotnější pro nás je investice času a energie do nás samých a především pak do toho, co nás činí šťastnými, čehož principiálně nemůžeme nikdy v budoucnu litovat. Samotné stáří pak u člověka nemusí být vždy přítomno pouze v rovině fyzické, nýbrž také v rovině mentální, znamená to tedy, že staří jsme vždy právě natolik, nakolik si my sami dovolíme. Ano, může to evokovat laciné facebookové "citáty", ale občas je zkrátka potřeba i taková slova slyšet a podobné filmy vidět, abychom si některé věci uvědomili ... Plně podepisuji komentář uživatele "Eddard", bude skutečně zajímavé tento snímek sledovat za nějakých 20 let ... PS: Jak v jedné ze scén zmiňovala Italka Gabre Gabric, je opravdu trestuhodné, že seniorským mistrovstvím není věnována ze strany médií téměř žádná pozornost, zvláště když si uvědomíme, jakými zhůvěřilostmi nás mnohdy krmí... PS2: Ještě dodám, že pro Čechy může být mimo jiné tento snímek zajímavý účastí královehradeckého atleta Jiřího Soukupa, který své vlasti ostudu rozhodně neudělal, ba naopak :)

Herecká exhibice Jiřího Langmajera utopená v záplavě prostoduchého repetitivního humoru, přestřelených zápletek a do očí bodavého product placementu s občasnými světlými momenty v podobě sportovně-kulturních aluzí ... Každá další série pak navíc působí (paradoxně vzhledem k vývoji děje) jako sestup o divizi níž // S01 - 55 % ... S02 - 45 % ... S03 - 40 %

Ve svých intencích jistě nezvyklý snímek, který mírně narušuje obecné postupy, na které jsme zvyklí z jiných animovaných počinů, čemuž jistou měrou přispívá i fakt, že Persepolis vychází z autobiografické komiksové předlohy spolurežisérky Marjane Satrapi ... Již názvem snímek poukazuje na jedno ze svých nosných témat, totiž bohatou historii íránského lidu, která je plná válek a utrpení, vedle čehož autorka staví své vlastní životní peripetie a humorně je glosuje skrze rozdílné optiky podle toho, v jakém věku se zrovna jako vypravěč nachází (nabízí se zde zamyšlení nad tím, kolik verzí nás samých je obsaženo ve vzpomínkách). Krom toho, že je snímek téměř celý černobílý (konkrétně retrospektivní pasáže, které tvoří většinu stopáže), je také svou formální stylizací bližší spíše snímkům artovým než běžným animovaným a vykazuje některé postmoderní znaky (např. žánrová hybridnost - syntéza animovaného příběhu s dokumentaristickými rysy; metafikčnost - zamýšlení se nad vlastním médiem a zpochybňování reality; či značná eklektika), jež svěže ozvláštňují jeho vyznění a prohlubují interpretační pole ... Satrapi do svého, ženským pohledem parafrázovaného příběhu kóduje nepřeberné množství myšlenek a tezí, z nichž nejvýrazněji vystupuje tematizace nesvobody islámských žen a kladení emancipačních a migračních otázek. Samotnou kapitolu pak tvoří hodnotový střet západu s východem. Hlavní hrdinka je již v útlém věku konfrontovaná nejen s poltickými otázkami, nýbrž také v jednoduchých a značně zkreslených fragmentech se západním myšlením, uměním (zejména s hudbou - vydařené jsou pasáže znázorňující evoluci jejího vkusu) nebo stylem oblékání, tyto hodnotové rámce jsou ovšem, jak jsem již poznamenal, velmi primitivní, jelikož proudění západních vlivů do těchto oblastí světa je omezeno pouze na ten největší mainstream, což také dokazuje i to, co vlastně hrdinka vnímá a používá jako symbol vzdoru i alternativnosti, například tedy nosí placku Michaela Jacksona (všimněme si, že interpreti zde spíše reprezentují ony západní hodnoty než samotnou hudbu) připnutou na punkové bundě, z čehož by v našich krajích vyznívala jakási pachuť pozérství a absentoval hlubší význam sdělení, což dokládá i pozdější scéna, kdy Marjane ve Vídni poznává současnou tamější alternativu, která ji ovšem příliš neoslovuje ... Nevyhnutelná kritika západu je ve snímku orientovaná především na koloniální pohled ("divoši"), skrze který se Marjane pro své okolí stává spíše muzejním exponátem, jakožto i na vyprázdněnost tamější kultury a myšlenkových vzorců (zlehčování války, drogové závislosti, znuděnost cestováním...), pohledem autorky je nám nabízeno mentální vystřízlivění ze zidealizovaných představ o dokonalé západní společnosti, kde zažívá pocity zmaru, absurdity ("k čemu je přežití války, když jste zrazeni v lásce?") a odcizení, tento pocit však nezmizí ani při jejím přesunu zpět do domoviny, je traumatizovaná, stále prožívá nesvobodu a propadá depresím (scéna u psychiatra krom kritického podtextu přesně vystihuje to, jak se Marjane nejspíš cítí - neposlouchána a neschopna nalézt svou identitu ani místo na tomto světě), přesto se však v konečném součtu se svými osudy vyrovnává vcelku se ctí, nadhledem i nerušivým optimismem ... Snímek střídá tematické polohy, nepostrádá vážnost i nenucený vtip, nabízí stručný vhled do íránské historie pro nepoučené, spolehlivě boří některé kolektivní představy a jak jsem již výše zmínil, je také prosetý všemožnými popkulturními referencemi (krom již zmíněných např. Derrick, Bruce Lee, Jane Fonda, ...), které mně, tedy západnímu diváku vyvolávaly mimovolné úsměvy na tváři. O absolutním hodnocení z mé strany tedy není pochyb.

Absolutní dominance vizuální složky nad všemi ostatními je jistě tou nejpůsobivější devízou Cuarónova opusu magnum, jehož kvality jsem zpětně docenil až při 3D projekci, která mne přenesla ze zalidněného kinosálu do chladného a nemilosrdného prostoru mimo Zemi, kde člověk sám se svými myšlenkami tváří v tvář přírodě svádí boj o přežití na hranici svých možností ... Kvituji minimální užití střihu, díky němuž a jeho citlivé souhře s ostatními technickými aspekty jako by film přecházel spíše v simulátor našeho vlastního vesmírného dobrodružství, stejně tak i podbarvení minimalistickými ambientními melodiemi Stevena Price, jež filmu dodávají až meditativní rozměr ... Sdělením je možná příběh o něco chudší než u ostatních podobně motivovaných snímků, vše ostatní ovšem nemá konkurenci ... PS: Zajímalo by mne, proč je vlastně snímek řazen do kategorie sci-fi, osobně jsem za celou dobu jeho sledování žádný prvek, jenž by mu tuto škatulku mohl přisoudit, nezpozoroval... Snad jen nerespektování přírodních zákonů a Sandřina "nesmrtelnost", ale to by pak musel být sci-fi každý druhý film :)