sunlion

Časová smyčka, která naklade před hlavního hrdinu spoustu imaginárních hrábí, a jemu nezbyde než se nejdříve prošvindlovat, potom protančit a nakonec propracovat k své lepší budoucnosti. Sebestředný a otravný dospělý chlap se ve svém - nikoliv jarém - věku učí, co je v životě důležité, a v cíli na něj čeká opravdová láska. O komické momenty nouze není, o romantické ladění obsahu rovněž ne, nicméně především jde o vynikající příběh s báječnými protagonisty. 100% Připouštím však navzdory svému hodnocení, že jsem Philovi jeho polepšení zase až na 100% nevěřil, poněvadž k němu nedošel právě dobrovolně.

No, není to duchařina ve stylu Ducha Patricka Swayzeho, ovšem má to zase jiné kvality. Pete a Dorinda – neformální pár, který nedostal příležitost se zformalizovat. Je to zvláštní – Richarda Dreyfusse a Holly Hunter bych nepovažoval za prototyp romantiků, přesto na mě romanticky působili a byli vůbec sympatičtí. Ani hašení požárů jejich vztah nedokázalo očmoudit. Peteova smrt dala dosavadnímu vyprávění omračující ránu do hlavy, všechno bylo najednou úplně jinak, každá z hlavních postav – Pete, Dorinda a Peteův kamarád – jako by dostala přepsaný scénář a hrála novou roli – Pete ducha, Dorinda citově popravenou, kamarád toho, kdo jde dál, i když je mu z Peteovy smrti úplně nanic. A přesto film funguje pořád dobře. Závěr proběhl jedním ze způsobů, které se nabízely. Pete se smířil se svým statusem, Dorinda se smířila s tím, že s Petem nebude žít, a kamarád se cítil lépe, když viděl, že se Dorinda sebrala. Pokud bych Navždy srovnal s Duchem, Navždy není tak srdceryvné a vtipné jako Duch, přesto jsem z tohohle filmu pocit ne méně dobrý než z Ducha. A ne, nebylo to těmi leteckými scénami, byť ty se mi moc líbily. 80%

Film začíná celkem dobře – člověk se zasmál anebo alespoň pousmál u hajzla upřesněného na velkého, oživování na pláži, doktora Kozoviče, bitky s dinosaurem, ale pak se komedie změnila v žánrové „trapno“. Romantika šla do háje, veselohra rovněž, a ... no, působilo to, jako by prostřední část napsal někdo jiný, nějaká feministka. Rebecca zatoužila po dítěti a jako z udělání jí „selhala“ antikoncepce. Paráda, to jsou ale náhody! Samuel, její partner, s ničím takovým nepočítal, a měl problémy se s novou situací srovnat. Ne, že by Rebečino těhotenství odmítal, jen potřeboval čas si to v hlavě přerovnat. Jenže Rebecca mu onen čas dopřát nehodlala, Sama ostentativně opustila – náramně nakvašena – a nastěhovala se k jinému páru (také s očekáváním přírůstku do rodiny). Prý bude Rebecca vychovávat dítě sama. Hm, vrtalo mi v hlavě, z čeho po odchodu od Sama žila a z čeho hodlala žít po narození dítěte... Nebyla bohatá, učila holčičky balet, její rodiče se na scéně vůbec nevyskytli, tak jak tedy? Ále có – romantiká, ne?! Samuel trpí o samotě – pokus o rozptýlení nevyšel, jelikož on má Rebeccu přese všechno rád – a študuje porodnické věci. Rebecce se těhotenství zkomplikovalo, odvezli ji do nemocnice, a Sam pospíšil v obavách za ní. Vešel do jejího pokoje a Rebecca pro něj nemá chytřejší otázku, než „Co tu děláš?“ I divák po lobotomii věděl, co tam dělá, jen Rebecca řízená perem scénáristy ne. Načež ona dělala fóry, v tom je fakt velmi dobrá, jako by už nic dalšího v rejstříku vyštrachat neuměla. Naštěstí ji Sam vzápětí požádal o ruku, což poctivě vzato, měl učinit hned, když otěhotněla. Poté Sam žije krátkou dobu s Rebeccou jako novomanžel, netrvalo však dlouho a přišly na ni předporodní symptomy. Tady začala asi nejlepší část filmu – nevím, jestli romantická, ale povedená groteska to byla! Jízda do porodnice a porod s asistencí doktora Kozoviče (Robin Williams) se zaskvěly v plné působnosti, ovšem ten hrozný dojem z druhé třetiny filmu to nevytěsnilo. 40%

Dustin Hoffmann zahrál svou roli Bernieho skvěle, ovšem i další postavy byly velmi přesvědčivé – například novinářka Gale v podání Geeny Davisové anebo Andy Garcia coby velebený bezdomovec John Bubber. Film se sice prvoplánově zabývá mediálními manipulacemi a některé vizitky mediální práce (například kameramani) jsou vyvedeny až do absurdně groteskní podoby, jenže neméně důležité je linka toho, čemu se říká hrdinství. Jsou oslavy hrdinství na místě? Hrdinové nejsou hrdinové proto, že chtějí být za hrdiny, rozhodně jim patří vděk a obdiv, ale... bujaré oslavy? Neuvádí to hrdiny do rozpaků? A nakolik vlastně jsou či mají být hrdinové mediálně přitažliví? Bernie LaPlante není žádný intelektuál, jeho poučky pro syna znějí zmateně a poměrně hrozivě, nicméně LaPlante naplňuje hlášku doktora z Vesničky mé střediskové: když není nikdo jiný, kdo by to mohl vykonat, musí to vykonat on. Jako třešinka na dortu působí motiv ztracené boty – není to náhodou, dámy a pánové, z Popelky? Je! Jenomže nejsme v pohádce a Bernie svou zbývající botu vyhodí, čímž rozpohybuje soukolí příběhu ve prospěch Johan Bubbera a jeho pojetí, jak se hrdina může projevovat – soucitně, motivačně, komunitně. 95%

Svým způsobem velice příjemná filmová záležitost. Na začátku jsou dvě ženské, vystresované svými vůči sobě bezohlednými způsoby života. Amanda je workoholička, která nemá čas na pořádný vztah a vlastně ani na hledání vhodného partnera. Někoho si nabrnkne a ve vztahu následně selžou oba. Iris se citově (i intimně) poutá k někomu, kdo jí několik let zahýbá s jinou, se kterou se dokonce zasnoubí. Obě ženy si vymění na vánoční prázdniny své domy a výrazně tím změní své prostředí. Těmi lokacemi jsou Kalifornie a Anglie. Iris si užívá v L.A., seznámí se s novými zajímavými lidmi – vrstevníkem Milesem a filmovým veteránem Arthurem. Na druhé straně Atlantiku to má do Irisiny pohody daleko – Amanda narazí na Irisina bratra Grahama, jenž sice romantické založení nepostrádá, avšak jeho život kvůli ovdovění a dvěma malým polosirotkům se ubírá po velmi náročných až vyčerpávajících stezkách. O Iris diváci nemají obavu, ta se z tenat zasnoubeného obšourníka vymanila poměrně snadno. Ale co Amanda? Nový vztah jí sice neskutečně svědčí, jenž ona se má po vánočních svátcích vrátit do Kalifornie. No, naštěstí scénáristům – a posléze i Amandě – došlo, že si na nalezení řešení mohou dát více času, protože Amanda klidně může zůstat v Anglii do Silvestra. Nakonec se všichni čtyři sešli v Anglii, a to řešení...? To scénáristé zaplaťpánbůh nechali na divácích, ať si příběh dokončí sami. Hodně komické mi přišly Amandiny neurotické videoklipy vyhodnocující její zoufalectví. I vztah Amandy a Grahama měl větší břink než Irisino tání v luxusním domě Amandy. Několik romantických momentů by se ve filmu našlo, třeba Grahamovy roztomilé dcerky, filmová rozjímání Iris a Milese... Ale film zase až tak moc ve skutečnosti romantický nebyl, byl spíše příjemný. Jo a cameo Dustina Hoffmana! 80%

Louis Winthorpe III je sice neskutečný snob, ale také pracant, Billy Ray Valentine žebrá po ulicích, staří a mimořádně bohatí bratři Duke & Duke dělají pokusy na lidech, tentokrát na Louisi a Billym, Ofélie se prodává, poněvadž je náramně sympatická a hodná, ale nic neumí, Coleman slouží v domě Lousie (a později Billyho), Penelope Witherspoon se hodí k Louisovi hlavně na začátku příběhu více než kdo jiný, ovšem jakmile Louis ztratí v jejích očích prestiž, odkopne ho. A padouch Beeks. Natočeno v první půli osmdesátek, což obnáší nekorektnost, archaické prostředí a vášnivý souboj humoru s dějovým napětím, i když je fakt, že příběh vyznívá častěji poučně než humorně, například když Billy zjistí, že mu u zničehonic nabytého majetku není lhostejné, poškodí-li mu jej kdosi. Komedie par excellence. Jo, to finále... poněkud stereotypní schéma – exotika, bohatství, všichni happy. Šlo by to i chytřeji, ačkoliv... na začátku osmdesátek? 75%

Film je jednoznačnou záležitostí Sandry Bullockové, ta role jí sedla neuvěřitelně dobře, je v ní přesvědčivá a velmi půvabná (čímž vůbec nemíním její vzhled). Až by se jeden podivil, jak dobře ji přijala ta parta podivínů, to jest rodina Petera. Kdo je Peter? Luciin vysněný princ, advokát, jehož Lucy občas vídá a platonicky zbožňuje. Situace se zamotala. Když Lucy Peterovi zachrání život, on upadl do kómatu a rodina pokládá Lucy za Peterovu snoubenku. Lucy jednak nechce ublížit rozrušením z přiznání skutečnosti Peterově babičce, a druhak pro ni Peterova rodina znamená konec osamělosti – Lucy sama nemá ani sourozence, ani rodiče. Do děje zakrátko vstoupil také Peterův bratr Jack, který je – jak se divákům záhy ukáže – o mnoho sympatičtější než Peter, ačkoliv v něm Lucy celkem vzato žádného prince nevidí. Není prachatý, zato upřímný a poctivý k životu. Bude to stačit na princovskou chiméru? Jenže Lucy by si měla vzít Petera, ne Jacka... Vedlejšími postavami jsou komický syn Lucyina domácího a rozvážný Lucyin šéf. A jak to dopadlo? Vy, kteří nemáte rádi v romantických snímcích happy end, pusťte si raději zpravodajství... 90% Mimochodem - udivuje mě, když film určitého žánru hodnotí a komentuje někdo, komu je ten žánr cizí. To je jako být k hudbě lhostejný, jít na hudební koncert a potom o něm psát recenzi. Proč proboha?...

Jack opustil svou velkou lásku Kate (ačkoliv velká láska to byla spíše z její strany) a dal se houževnatě do budování své kariéry. Byl schopný a usilovný, na osobní život kašlal, takže žádný div, že dosáhl mimořádného úspěchu v obchodní branži. Uběhlo třináct let. Nic mu nechybělo, či spíše – on ani nevěděl, že mu něco chybí, neboť úspěch zatím zvládal znepokojený hlásek v jeho nitru bez zaváhání přerušit. Jack byl vrchovatě spokojený, až tolik spokojený, že nevnímal absenci štěstí (za to se často vydává spokojenost). Zásah shůry v podobě afroamericky vyhlížejícího anděla ho najednou vytrhl z luxusu a pohodil jej do manželské postele vedle Kate. Jackovi nezbylo, než prozkoumat svou alternativní minulost – třináct let zpět. Jedno z jeho dvou dětí, malá dcerka, poznalo, že s „tatínkem“ něco není v pořádku (manželka však ne, což může, ale také nemusí být divné), a občas mu poradila, jinak si musel Jack na vše přijít sám. A proč vůbec dostal tuto osudovou lekci? Aby přišel na to, oč přišel, když se celých třináct let zběsile hnal za kariérou a život mu mezitím zvolna uplýval mezi prsty. Jakmile došel k určité mezi poznání, anděl vrátil vše do toho paradigmatu, ve kterém žil Jack předtím. A jemu „zničehonic“ začal chybět Kate a rodinný život, jenž jej v alternativní realitě místy doháněl k šílenství. Jo, výborný film, romanticky laděný, přímočarý, místy dráždivě zneklidňující. Příběh ze života, ovšem – až na toho anděla, my nefilmoví hrdinové šanci prozřít nedostáváme takto snadno... 85%

Desetiletou Jane všude doprovázel imaginární kamarád Michael, který byl skutečnější, než si její matka Vivian a další dospělí (včetně psychiatrů) mohly kdy představit. Jenomže v den Janiných narozenin Michael zmizel a Jane se vydala na pouť k dospělosti. Následoval časový skok o délce dvaceti let. Z Jane se stala ředitelka divadla a půvabná snoubenka nadějného herce Hugha. Z jejich budoucího sňatku měla největší uspokojení matka Vivian, jíž bylo lhostejné, jestli bude Jane v manželství šťastná – nejdůležitějším shledává materiální zajištění a naději, že Hugh Jane neopustí tak, jako to učinil její partner, Janin otec. Jenomže najednou se Michael do Janina života vrátil, na rozdíl od svého posledního angažmá je všem viditelný a i on „zestárl“ o dvacet let. To, jak se vpravuje do poměrů a vztahů, přináší nemálo úsměvných momentů, třebaže se začínají ozývat jakési disharmonické tóny... Ona disharmonie spočívá v trojúhelníku Jane – Hugh – Vivian, byť Vivian má pouze hodně vedlejší roli. Tajemství Michaelova poslání, tedy důvodu, proč byl k dospělé Jane vyslán, je prolomeno hned při prvním setkání Michaela a Jane s Hughem – Michael položí Hughovi tu nejprostší otázku: „Co na Jane miluješ nejvíc?“ A Hugh odpoví tím, že vysloví několik zásadních aspektů, jimiž Jane zlepšila jeho život, to znamená vše, čím mu „byla dobrá“. Kdyby – nebyl-li už schopen přímo na otázku odpovědět, lidi nemusí být nejpohotovější – hodil myšku a řekl cosi v tom smyslu, že je toho tolik a on si nedovede vybrat, pořád by to bylo řádově lepší než vděk vyplývající z jeho egocentrismu. No a tím drama končí, opona ještě nespadla, poněvadž se diváci musí dozvědět, zda Michael po splnění úkolu – otevřít Jane oči – opět nezmizí jako před dvaceti lety. Sympatické mi přišlo, že si Michael místo osamělého bloudění ulicemi a romantického zírání kamsi před sebe našel práci a vůbec tak nějak působí hodně civilně, prostě prima chlap. No a Jane... ta je zase hezká. 75%

Mladá Sloan a mladý Jackson se po opakovaných vztahových neúspěších domluvily, že budou všeobecně preferované svátky trávit spolu, aniž by měly partnerský vztah. Účelem dohody bylo, aby si ti dva společensky užili a nepřipadali si tolik osamělí, čemuž mělo napomáhat právě ono zdání vztahu (dvě osoby mohou mít vztah, jedna ne). Většinou šlo o akce hojně zavlažované alkoholem, ovšem udály se i méně opojné, avšak o to šílenější chvíle, například amputace prstu. Díky absenci úporné snahy budovat partnerský vztah se jim - navzdory povrchnosti jejich konání - partnerský vztah skutečně vybudovat podařilo. Jakmile si to Sloan uvědomila, začala rodící se pouto torpédovat, a málem by se jí to podařilo. Naštěstí prozřela a navzdory filmově romantické tradici to byla ona, kdo v hale obchoďáku veřejně přemlouval Jacksona, aby jí ještě dal šanci. Copak o to, humorných situací ve filmu bylo dost a dost, takže se na konci nabídla otázka, zda tvůrci tím vším skotačením také chtěli něco sdělit. Napadá mě jediné – nejlépe lze vybudovat vztah tím, že se nic takového nebuduje, lidé místo toho spolu (nejen o svátcích) tráví čas, poznávají se a učí se žít jinak než jen zahleděni do pomyslného zrcadla. Toto ale z filmu odvodí pouze málokdo, většina lidí skončí u běžného pobavení, což není málo, nicméně ani dost. 65%