Petus

Kdyby nic jiného, tak linie s Wolframem je boží. Nezapomenutelně boží. Nicméně není jediná a pár much se samozřejmě najde. To ale nic nemění na faktu, že to byla hlavně sranda a pořádné dobrodružství.

Seriál se mi líbil a moc. Bylo to milé, vtipné, báječné na odreagování. Dokonce jsem váhala i nad vyšším hodnocením. Ovšem jen do doby, než jsem si přečetla mangu a zjistila, co vše z toho mohlo být, kdyby. Kdyby tvůrci víc rezignovali na roztomilost a humor a přitlačili na pilu. Protože to, co v seriálu bylo jen naznačeným potenciálem, je v manze krásně rozvinuto do uceleného, místy pěkně temného a depresivního příběhu, který však přesto, nebo možná právě proto neztrácí humor a jisté romantické, radostné kouzlo.

Noir mi svou atmosférou hodině připomínal Blood +. Vlastně ani přesně nevím proč, ale ten pocit dejavu byl až zarážející. Každopádně to nic nemění na skutečnosti, že Noir je skvělý, psychologicky propracovaný, temný akčňák s velmi nezvyklými hrdinkami a slušným příběhem, který dohromady opravdu funguje.

Ippo to měl těžké, potkal se s pravděpodobně nejhustějším záporákem celé série i své dosavadní pro boxerské dráhy a bylo to husté. Zdá se, že se ze mě stává nepokrytý fanoušek boxu, protože chci víc a nemůžu se dočkat až se konečně v ringu setká s Myiatou a dojde k velkému třesku. Doufám, že to bude brzo.

Neméně výživné pokračování okořeněné králem všech magorů bojujícího s Takamurou souboj o titul světového šampiona. Super.

V životě by mě nenapadlo, že budu zbožňovat seriál o boxu a vydržím u něj 75 dílů, ale stalo se, byť box nemám ráda. V ringu je totiž Ippo skvělý a mimo něj absolutně zlatý. Shodou okolností jsem krátce po Ippovi viděla mého oblíbeného Rockyho 4 a v ringu mi přišel téměř nezáživný, málo šťavnatý, neporovnatelný s tím, jak jsem si pětasedmdesát epizod buď okousávala palce až k ramenům, nebo se válela smíchy. Po famózním souboji se Sandem, kdy jsem vypotila snad totéž, co ti dva v ringu, se Rocky tiše stydí v koutě a Ippo pyšně trůní před mýma očima. Nechápu to, ale chci víc a už se těším na další pokračování.

Na Blue bylo něco velmi znepokojivého. Ze začátku se mi nelíbil. Vůbec. Posun nastal někde mezi první čtvrtinou a polovinou, kdy mě posedla nutkavá touha dodívat se do konce. Hned. A na konci už mě měli. Ve výsledku velmi slušné anime, které rozhodně stojí za shlédnutí.

Tahleta výchovná agitka mě svého času na obrazovce pěkně sra,.. ehm ... štvala, pač nablblejší moralizování, aby pohledal. Neskutečná volovina.

Pro mě má legenda zcela nostalgický charakter, protože jsem ho sledovala v době svých telecích nácti let a byla platonicky zamilovaná do Chrise Pottera. To samozřejmě hodně snižuje objektivitu mého hodnocení, ale čert vem objektivitu, legendu mám prostě ráda.

Vzít ikonu, ideál, neporazitelného hrdinu a udělat z něj tohle. To dokáží jen Japonci. Nikdo jiný by to svému hrdinovi udělat nedokázat, o tom jsem přesvědčená. To, jakým způsobem tvůrci kompletně změnili vyznění příběhu a částečně i povahu postav, mě donutilo brát film ne jako navazující na seriál či mangu, byť by bez nich byl obtížně pochopitelný, ale téměř jako zcela samostatně stojící příběh. A jako takový je krásný.