Knoflíkáři

Šest povídek, které natočil Petr Zelenka a všechny dohromady je nazval Knoflíkáři, má jednu obrovskou smůlu. Nevyrovnanost. Zatímco jsem se smál a bavil při proklínání počasí v japonském městečku naprosto jsem se nechytal u dalších povídek. Pak se objevil Rudolf Hrušinský mladší a začal plivat na vlak a Eva Holubová začala z rukávu vytahovat hlášky typu:"Neživíš, nepřepínej!". Film má silné a slabé okamžiky a jeho nevyrovnanost ho poráží. Rozhodoval jsem se mezi 3 a 4 hvězdičkami, ale slabých chvilek bylo příliš na to, aby se film mohl řadit do třídy 4*. (18.02.2007)

taky pridam jednu ze života,,,knoflíkáři to sice nejsou....ale i tak ........ M: ....prase jedno vodporný, ty čuně, ty zrůdo...furt bys akorát chlastal,,,nejses schopnej si posobe umejt jedinej blbej talíř, a chrápeš v čem přideš z hospody...ani se nehodlaš převlict,,,natož zout.. ---- X: panimámo ,mě už to fakt nebavi poslouchat porad dokola,,,, du to skoncovat...todle už se vopravdu neda .. ------ M: hele mladej!!!...kam si myslis ze s tema žiletkama des...vem si to pekne před barak....to si mysliš že tu po tobe eště budu vytírat neboco?!! (23.01.2008)

Originální (nejen na české poměry) skládanka více či méně propojených více či méně povedených povídek. Přesto z filmu nejsem tak nadšen, jako všetšina mých přátel, vesměs zhulených notoriků, kteří vynášejí Knoflíkáře do nebes pouze kvůli hlášce „Fucking weather“, zubní protéze mezi půlkama a další hlášce „Neživíš tak nepřepínej!“. Ano, toto jsou nádherné okamžiky, z kterých jem nadšen i já, jenže na rozdíl od svých přátel, kteří v hluchých částech filmu přožívali silný zásek na svislé čáře poskakující po plátně, já se docela nudil a při poslední povídce, která je z celého filmu jednoznačně nejhorší se raději zhulil taky. (05.06.2008)

Knoflíkáře vnímám jako velmi osobité filozofické filmové dílo. Nelze si nepovšimnout inspirace Petra Zelenky, která se snaží navázat na způsob práce těch nejoriginálnějších filmových tvůrců. Je to chytré, odvážné a podnětné při odhalování myšlenek o životě, hodnotách, společenské zodpovědnosti a osobním štěstí. Sarkastická nadsázka rozprostřela svůj tmavý plášť se zlatou výšivkou satiry, absurdity všedního dne, důvtipné provázanosti i důležitým faktorem náhody. Tato náhoda není nahodilá a náhodná, ale je sjednocená a splývá se souborem jedinců v pevný svazek života a přežívání. Tím se můžeme dostat až k vesmírným energetickým vlnám. Zelenkovo hloubavé zamyšlení přináší pestrobarevnou mozaiku způsobů a charakterů, moudrost a znepokojivé chvění důsledků lidské destrukce, pokrytectví a upřímnosti. Výrazným prvkem je ironie v jízlivé i láskyplné podobě. Spojovacím článkem šesti příběhů je filozofická debata o životě mezi moderátorem Rádia 1 (Pavel Zajíček) a jeho hostem (Jan Haubert), literátem a zpěvákem Visacího Zámku. Pojítkem je také postava důvěřivého, přátelského a ochotného taxikáře (zajímavý František Černý) se svéráznou hrou na změnu identity. V Taxikářovi s tématem partnerství, nevěry a sexuální úchylky zaujme náročná žena (dobrá Michaela Pavlátová), správný stimul vyžadující milenec (Jan Čechtický) a běsem žárlivosti posedlý manžel (zajímavý Pavel Lagner). V sarkastických Civilizačních návycích hraje první housle pokrytecký psycholog (skvělý Vladimír Dlouhý). Problémy neřeší, ale potlačuje za pomocí rituálů a podlehnutí povrchnosti. Kromě něj pobaví jeho na běžný život rezignující pacient (velmi zajímavý Marek Najbrt) a zaujme tragikomická milenecká dvojice (David Černý a Olga Dabrowská) na počátku harmonického soužití. V dekadentní Poslední slušné generaci je nejsilnější zbraní hostitel (vynikající Jiří Kodet) v rozkoši simulované destrukce. Pozadu nezůstává ani stydlivý Tverp Jiří (velmi dobrý Bořivoj Navrátil), jeho obezřetná manželka Marta (příjemná Alena Procházková) a nespokojená hostitelka (zajímavá Inka Brendlová). Pitomci jsou rozkošnou satirou běžnosti s prázdnotou. On (dobrý Rudolf Hrušínský ml.) a ona (velmi dobrá Eva Holubová) rozehrávají jednu z podob partnerských vášnivých hovorů o ničem ve standardu s úsměvným vypořádáním se s vlastní omezeností. Ducha amerického pilota a Štěstí z Kokury spojuje jeden z nejhrůznějších a nejzásadnějších lidských činů moderní doby a postava pilota (pozoruhodný Richard Toth) v bezradnosti a tíži osobní zodpovědnosti v hlasu svědomí. Ještě se musí zmínit druhý pilot zastrašujícího nákladu (David Charap). A tři Japonci (Motohiro Hosoya, Seisuke Tsukahara a Junzo Inokuchi ve zdvořilé rozepři absence slovní vulgarity. Je to pozoruhodné dílo, kterým Petr Zelenka naplno pronikl do širšího podvědomí a naznačil i jiné filmařské možnosti k často bezzubému spotřebnímu stylu. A Česko má originálního filmaře i v současnosti. (04.12.2016)

Z filmu jsem na rozpacích. Povídky jsou propojeny skrze postavy, ale nejsou řazeny chronologicky - to je sice milé, ale není to až tak zajímavé, jak by mohlo být. Vprávění to nijak nekomplikuje. Místy je film tak explicitní, až má divák dojem, že si z něj tvůrci dělají legraci. Byl ten záběr na fotku (již mrtvých) dětí nutný? Bylo celé vyvolávání ducha vojáka nutné k tomu, aby si divák uvědomil, že "člověk je zodpovědný za své činy"? Tahle povídka je solidní kýč. (Ale má ve filmu své místo - propojuje povídky z Japonska s povídkami ze současnosti. Otázka je, proč to dělá. Proč tam vůbec to Japonsko a američtí letci jsou? Vy, kteří chápete, poučte mě, prosím. Brala bych to třeba jako jakýsi hold japonským tvůrcům, ale mám pocit, že to je trochu mimo oproti zbytku filmu. Vinu a odpovědnost zachycují jiná místa, tak k čemu ještě tisíce mrtvých japonců? Aby to mělo větší "váhu"? Což tam není i bez Hirošimy?) Abych nepsala jen negativně laděné poznámky, uznávám, že film docela šikovně drží pohromadě. Nejsilnějším momentem filmu je povídka Poslední slušná generace (ovšem ten poslední záběr ji pohřbil). Kromě příjemné absurdity, do níž sklouzla, ji kořenil ještě mrazivý pocit plynoucí z vědomí diváka, že setkání postav je vlastně bezpředmětné. (02.07.2010)