Betlémské světlo

Jan Svěrák scenárista si tentokrát naběhl a pospojovat tři úplně rozdílné povídky svého otce do smysluplného tvaru nedokázal. Sice začíná nadějně, ale bohužel úvodní scéna z filmu značně vybočuje, a navázat se na ni moc nedaří. Jan Svěrák režisér a kvalitní herecké osazenstvo ale film udrží nad vodou, takže jsem se nezačal vyloženě nudit. Druhá silná scéna je až těsně před závěrečnými titulky. (11.03.2022)

Svěrákova pocta legendárnímu Philippe de Brocovi a jeho Muži z Acapulca. Nejsofistikovanější a nejodvážnější dílo Jana Svěráka, ve kterém divákovi prezentuje prostřednictvím postavy svého otce myšlenkový chaos kreativně smýšlejících jedinců, mezi něž se mimo jiné také směle řadím. Tuto myšlenkovou změť zobrazuje s naprostou přesností, a pakliže bych měl někomu vysvětlit co mi v životě neustále proudí hlavou, pak bych ho odkázal právě na tento film. Svěrákovi se daří transformovat na plátno své myšlenky v plné síle, naprosto explicitně a velmi přímočaře, což je s ohledem na složitost látky přímo dechberoucí. Betlémské světlo je pro mě větším zážitkem, než byl v minulém roce Zátopek. Odvážně se ho dovolím zařadit po bok Pelíšků a Vlastníků, které jsou pro mě vrcholem české komediální tvorby, a které si s chutí pouštím opakovaně. Jedinou výtku mám k použité zvukové stopě, která mi evokovala levnou televizní produkci, to však nemění nic na pětihvězdičkovém bodovém ohodnocení. 👌 (14.03.2022) (15.03.2022)

Svěrák, který už tolik nehladí, ale spíš škrábe. A také žertuje se smrtí. Protože ví, že líp už bylo. Prolínání reálných okamžiků s fikčním světem jeho nehotových, načrtnutých postav přináší zase nový, originální způsob, jak nahlédnout do autorova tvůrčího, neřkuli intimního života. Betlémské světlo je vlastně taková tragikomická zpověď starého muže. Starého, nikoli senilního. Protože Svěrák má stále co nabídnout. (09.01.2023)

Dramaturgicky nezvládnutá, k uzoufání nevtipná a bolestivě trapná „komedie“ - to je sousloví, u kterého bych ještě před nějakým časem netušil, že ho někdy budu spojovat s duem Svěrák & Svěrák. I když po Třech bratrech asi jo. Když se v letním kině na letošní LFŠ někdo deset minut před koncem zvedl a zařval na celé náměstí plné lidí slova „To je ale píčovina!“, nestačilo jen pokývat souhlasně hlavou, ale rovnou zatleskat. [LFŠ 2022] (27.08.2022)

Zdeňka Svěráka mám moc rád, proto mne mrzí, že jeho (asi) posledním filmem zůstane tato senilní slátanina (není to ještě level Donšajni, ale skoro), která vůbec nedrží pohromadě (že je to poslepované ze tří povídek je fakt znát) a obsahující starcovo slintání nad randěním mladého páru. Představte si snové scény z vlaku ve Vratných lahvích, kdyby tvořily většinu stopáže. Sice uvidíte svlečeného Ramba, ale ty scény jsou tím, co u toho kvůli scénáři vypouští z úst, úplně antierotické a nic z toho mít nebudete. Ale co, Zdeňku Svěrákovi to odpustíme, už má na to věk a za život toho dokázal jako nikdo jiný. Janu Svěrákovi tento film ale neodpustíme. V 90. letech největší talent českého filmu. Mohl točit Dobrého Willa Huntinga a Pravidla moštárny, místo toho zůstal v ČR a točí tohle. Tragický scénář nedokázal nijak vylepšit, film vypadá velmi amatérsky, televizně, jako kdyby i jeho režisérovi bylo 90 let. Janovi je ale jen 57, tak snad jeho další scénář bude už od někoho jiného a vrátí se do formy. (13.09.2022)