A pátý jezdec je Strach

Macháček je skvělý, hraje gesty a především očima. "Nejsem lékař, jsem něco jako skladník...operoval jsem před dvěmi hodinami a je mi poněkud nevolno". Film je plný krásných mouder a hereckých výkonů (Adamíra, Procházková, Prachař,Scheinpflugová). Kamera velmi dobrá, hudba sedí. Pepa Vinklář si střihnul roli udavače z přesvědčení. "Udávejte přesně a rychle, chráníte tím svoji bezpečnost". Zase Cvach! Brynych má podobný osud jako mnoho českých režisérů. Zpočátku kariéry nádherné věci a po zbytek života agitační voloviny. (03.05.2011)

"Historicky jsem optimista, ale osobně už ne." . . . Hrdinou proti své vůli, dalo by se říct. Malý shrbený židáček se zarputilým výrazem v tváři zpočátku moc sympatií nevzbuzuje. Je postavený do situace, kterou si nevybral, ale jedná jako lékař a člověk. Doktůrek, který si odpracoval své a mohl dát ruce pryč, ale nedalo mu to ... Postupem času zůstává sice nevlídnost ve tváři, ale nesympatie jsou ty tam. Procházíme po schodech činžovního domu a ze dveří vykukují další postavičky. Nahlížeme pod pokličku a hleďme - každý má svého kostlivce ve skříni! Vinklář coby vlezdoprdelka, Olga Scheinpflugová jako lamentující babka, co debatuje s obrazem zemřelého chotě, Adamíra s klidným nadhledem a noblesou, Ilja Prachař jako táta rodiny ... Obrovskou předností jsou promyšlené záběry, kamera nezabírá jen náhodně odvíjející se děj, ale ukazuje nám symbolické obrazy. Znovu se potvrzuje, že v šedestátých letech se točily kvalitní filmy, kdy ladilo všechno - silný příběh, kvalitní scénář, citlivá kamera, herci, co umí hrát a režie hlavou i srdcem. (25.04.2014)

Předpokládám, že autor chtěl tímto filmem naznačit, že okupace bylo peklo na Zemi, že stavěla lidi do námi nepochopitelných situací, spojovala cizí lidi a stavěla proti sobě bratry. Strach a teror, jenž se dere pod kůru mozkovou až chce hlava prasknout, tvůrci převedli na plátno dokonale, já měl chuť rozbít i tu televizi.Film má své nesporné kvality, je však těžký, přetěžký, obtížně se tráví, i když vím, že právě takový chtěl být. Ta rozervanost, hlučnost a kakofoničnost byla přece jenom moc divoká. 75% (30.06.2011)

Paradoxně mi pomohl tento film docenit jiný režisérův film, Smyk. U Smyku jsem si říkal, že kdyby dostal Brynych do ruky pořádný materiál, natočí skvělou věc. Musím přiznat, že jsem tenhle film doukoukal až napotřetí. Ta podivnost stavby obrazu mne vždy vykolejila. Ale díky Smyku jsem pochopil Brynychův trademark, dokonce i perfektní práci se zlatým řezem, takže jsem se napotřetí do Jezdce konečně dostal. Chápu však, že ne každému film od začátku sedne. Líbila se mi práce s detaily, kdy obraz nikdo nekomentuje a je na divákovi, aby mu došlo, kolik židů muselo do koncentračních táborů, když je všude tolik houslí - a že židé asi měli rádi umění. Nebo úvodní a závěrečné záběry naznačující, že udavači jsou stále mezi námi, i dnes. (Ostatně ke konci filmu padne skvělá otázka toho gestapáka - teď už v tom domě nikdo nebude věřit nikomu.) Kamera kouzlí naprosto neuvěřitelně a využívá dostupné lokace do mrti, především uličky staré Prahy, ale i ten žižkovský činžák u stadionu Viktorky Žižkov. Naprosto surrealistická návštěva baru, kde bláznivá žena chodí kolem lidí jako Smrtka, podivná špeditérská firma v ulicích působí také jako ze zlého snu (ale všichni víme, že to sen nebyl, zlo však ano), některé scény (příchod do cizího domu z deště) mi přišly jako od Juráčka (což je pochvala). Líbil se mi způsob, který tvůrci zvolili péro nahlédnutí do jednotlivých domácností, vyznívá to sice mírně přehnaně, ale realisticky. Spousta dokonalých hlášek („Tati, kdo je vlastně hrdina?“ - „Proč zrovna já?“ - „Historicky jsem optimista.“ - "Ta tvoje Evropa už není.“). A velmi zajímavá práce se zvukem, kakofoniemi, zneužitou klasickou hudbou, řevem dítěte, jež zvedá už tak napjatou nervozitu. Ale i práce se světlem a tmou, nejlépe vyjádřená tím nečekaným, neustálým zhasínáním světla na chodbě. A nakonec myšlenka, která není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá, není prvoplánová, a není to o hrdinství za každou cenu. (26.05.2024)

Za poslední dny u mě už třetí šedesátkový film Zbyňka Brynycha a od prvních minut mám jasno, kdo za filmem s takto nadstardantními až avantgardními záběry stojí! :-) Já od něj už dost filmů viděl tak 6–8 let zpátky, ale plně propádávám Brynychovu kinu a jeho unikátnímu stylu až teď. A pátý jezdec je Strach má vyladěný téměř každý záběr, někdy až do geometrických detailů, nečekané střihy mě často upoutávají netradičními asociacemi (třeba z houslových strun na prádelní šňůru), nejeden výjev v sobě ukrývá působivou symboliku (za všechny ty mříže u sešlosti v kavárně – což je po hudební a vizuální stránce celkově mimořádná scéna, mísící tolik různých emocí a vrcholící nejdřív ohromným sborovým zpěvem a pak drtivým zvratem), navrch excelentní herecké výkony, zejména Miroslava Macháčka v roli židovského doktora. Dostávaly mě mnohé přechody z často abstraktních psycho výjevů do vnitřní psychologie Macháčkovy postavy, když pronáší dlouhé monology nebo se ocitá v konfrontaci s dalšími postavami... a pak ty tiché pohledy v obličeji zoufalého hrdiny. Výborný byl i Vinklář (kterého jsem s tou brýlatou vizáží ušlápnutého zrádce, se změněným projevem dlouho nepoznal) nebo cynicky bezemoční Vršťala, i další... Co mi jediné vadilo, že pár scén je místy až moc ukřičených a doslova nepříjemně kakofonických, ale se stupňující situací pana doktora a atmosférou v činžovním domě (a zvláště ve sklepě) na mě to podání uměleckým způsobem přeneslo tak sugestivní prožitky tísně, neklidu, napětí a hrůzy ze společenského útlaku, že i lopata padající hlasitě mimo záběr to pouze dokonale podtrhla. Lhostejně hrdé procházení paničky s chůzí kolem mrtvoly až absurdně mrazivým způsobem naplnilo doktorova slova, že „hrdina je člověk, který umřel zbytečně. Narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí.“ [90%] (22.05.2024)