A pátý jezdec je Strach

Na mě film hodně zapůsobil. Drama poníženého a všemi zatracovaného člověka, který v sobě má nalézt, projevit lidskost a riskovat pro druhé život. Kontrast pohledů na židovského lékaře, odpudivé jednání s ním a plochost ostatních charakterů byly velmi působivé. Pro nikoho není plnohodnotným člověkem, tak co po něm chtějí? A vlastně ani on zpočátku nechce ... Atmosféra všech partají zavřených ve sklepě byla děsivá. A konec skvělý. Úplně jsem cítila tu obrovskou sílu, která z doktora Brauna najednou čišela. (12.11.2014)

Při pohledu na filmy jako Rosselliniho PAISA, ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO nebo Truffautovo POSLEDNÍ METRO - ve výčtu bylo možné dále pokračovat - se může nakrátko zdát, že filmy podobného dosahu a hloubky naše národní kinematografie hraného filmu postrádá. Brynychův STRACH - a není osamělý - dokládá opak. Působivá konfrontace s dobovou současností vzniku filmu dnes - ve světle toho, co je známo - svou mnohovýznamovostí mrazí. Dusivá atmosféra druhé heydrichiády - to je nejpravděpodobnější časové zařazení filmu, který ve svých časových mikroměřítcích důsledně usiluje o opak - otevírá mezní situaci, v níž se obnažují charaktery v celé své nahotě: Někdy velké, jindy záprdkovské a až příliš často ničemné. Otázkou je, jak to všechno vymezit. Příběh neokázalého hrdiny doc. Brauna, skvěle ztělesněného Miroslavem Macháčkem, pro nějž to byla životní role, stojí na vrcholku této pyramidy. Z mozaiky dalších osudů reprezentativního žižkovského domu vyniká rodina dr. Veselého, jejíž dominantní charakteristikou jsou užaslé, nicnechápající a všemurozumějící dětské chlapecké oči nejmladšího člena rodiny. Skvostnějšího krhounkovského padoucha, jak jej v pro sebe zcela atypické úloze skvěle ztělesnil Josef Vinklář, si lze jen stěží představit (v této souvislosti se mi vybavuje Hrušínského Spalovač). Za zmínku stojí i výtečné kreace Evy Svobodové a - jako dokumentace i jako výkon - zejména Olgy Scheinpflugové. Výtečná je i dokonalá neosobnost gestapáků; zde se na své nejvlastnější interpretační parketě dokonale pohybuje Jiří Vršťala a zcela atypicky, ale naprosto přesvědčivě působí Jiří Pleskot a Milan Mach. Ve výčtu rolí-postav by bylo možné pokračovat. Zdá se, že filmu prospěl kolektivní scénaristický přístup, ale nadto všechno je nutné vyzvednout mimo literární předlohy Hany Bělohradské Brynychovu režii a Kališovu kameru, pro mne osobně nejpůsobivější v introspektivních scénách, jimiž postupně prochází značná část protagonistů STRACHU. V tomto filmu dostala česká - tehdy československá - kinematografie jednu z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších analýz-pohledů na odvrácenou tvář okupace. Na pozadí toho, proč na počátku července 1942 250 000 Čechů hajlovalo k uctění památky katana nejen českého národa, ale vlastně celé okupované Evropy Reinharda Heydricha (exilová vláda tento fakt výstižně vyložila slovy, že ruce sice hajlovaly, ale v očích byl patrný o to jednoznačnější nesouhlas, odpor a nenávist) lépe chápeme povahu lidí, jimiž jsme i my sami. Člověk je stvořen ke štěstí tak jako pták k letu. Ale křídla lze zlomit a vůli létat potlačit nebo zcela zničit. I to je lidská povaha a lidství vůbec. (30.12.2007)

"Tatínku, kdo je to hrdina?" - "To je člověk, který umřel zbytečně. Narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí." Když jsem nedávno hodnotil Brynychův Transport do ráje, napsal jsem, že jde pravděpodobně o jeho nejlepší film. Jenže to jsem ještě neviděl jeho snímek ...a pátý jezdec je Strach, který od toho okamžiku považuju za skutečný vrchol jeho tvorby. S Transportem do ráje má tenhle film řadu společných prvků, je vidět, že je tvořil jeden tvůrce v jednom tvůrčím období. Černobílý obraz, zajímavá kamera, expresivně vyznívající scény, tragika lidí v bezvýchodné situaci. Tenhle snímek ale líp využívá svůj prostor, nejsou tam dlouhé prázdné záběry. I ty pražské uličky bez lidí mají svůj význam a vyvolávají pocit stísněnosti a tušení reálné hrozby. Brynychův hrdina výborně zahraný Miroslavem Macháčkem je nešťastný člověk na špatném místě. Žid v protektorátní Praze, který dobře ví, kam vše směřuje, a díky své inteligenci a vědeckému analytickému myšlení si nedělá o svém osudu nejmenší iluze. Snaží se odreagovat od neradostné reality pečlivým vykonáváním své práce a opatruje zkonfiskované hodiny na příslušném okupačním úřadu. Jednoho dne se mu naskytne příležitost pomoci zraněnému příslušníkovi odboje a svým způsobem se pomstít režimu a ještě naposledy projevit své lidství. Film je výborně obsazený a je jen málo podobných kousků, kde se na tak malé ploše objeví spousta slavných jmen naší kinematografie v epizodních rolích. V uzavřených prostorách pražského činžáku obsazeného gestapem se taky velmi dobře obnažují lidské charaktery, které znovu naruby převrací instinkt sebezáchovy a strach ve všech možných podobách. Mám jen jednu připomínku - život mě naučil, že lidé pod tlakem se chovají často naprosto jinak než v době pohody a zklame často ten, do koho byste to neřekli. Tady je slabý článek od začátku jasný a režisér, resp. scénárista, si neschovává žádné překvapení. Celkový dojem: 85 %. (11.05.2014)

„Rychlým a přesným udáním chráníte svou vlastní bezpečnost.“ Těžký a jakoby odosobněný film. Tento snímek rozhodně nejde divákovi naproti. Je totiž v mnoha složkách velmi nepříjemný. Na tom má lví podíl opravdu dominantní zvuková složka, ta totiž nabízí paletu všemožných nepříjemných zvuků a ruchů s jediným účelem, a to, aby se divák cítil podobně (hrozně) jako postavy. Proto každé zazvonění telefonu či zvonku, různá cinkání, odbíjení zvonů, bouchnutí dveří, lidský křik atd. jsou jakoby zesíleny a řežou do publika stejně jako do již zmíněných postav (dobrým příkladem je třeba mírně nesnesitelná pasáž v blázinci, kdy má divák citelnou potřebu všechno v něm umlčet). To, spolu s velmi častým zhasínám a naopak rozsvěcováním světla, napomáhá k velmi hutné atmosféře, která obsahuje dusno, stísněnost, paranoiu a jak už je patrno z názvu filmu, především strach. Zpočátku se snímek soustředí jen na hlavní postavu (výborný Macháček), ale čím dál víc se pak věnuje i dalším obyvatelům onoho domu, a nutno dodat, že to byl dobrý tah, ostatně „vedlejší“ postavy jsou chvílemi dokonce ještě zajímavější (Adamíra, Vinklář). Zvláště když pak na scénu nastoupí gestapo. Výborný je pak i konec s pochodem kolem bedny a zákeřnou otázkou ještě více prohlubující vzájemnou nevraživost a nedůvěru. Škoda jen slabšího začátku a některých záběrů, které tu byly jaksi navíc, proto „jen“ silné 4*. „Člověk je jako to, co myslí. To nemůžete změnit.“ (20.07.2015)

Strach... přirozená vlastnost nás všech, kterou je tento film prostoupen od samého začátku až do onoho tragického konce...Bez diskuze jeden z nejlepších filmů nové vlny naší kinematografie, který kromě zmíněného strachu demonstruje i ostatní- typické vlastnosti lidí (kupříkladu postava domovníka)..ovšem vždy ruku v ruce s oným strachem..Strhující výkon pana Macháčka, napětí a temnost protektorátní Prahy, hudba Antonia Vivaldiho a gradace děje do nevyhnutelného a tragického konce....5 hvězd (30.12.2008)