Dům pro dva

Takový celkem minimalistický drama, který z nějakýho důvodu zapadlo a žádná televize ho nevysílá, jak je rok dlouhej. Já o tomhle filmu neměl ani ponětí, až včera jsem na něj náhodou natrefil na TV Barrandov a byl jsem mile překvapen. Vetchý hraje takovýho pošuka, kterej má jít za pár dní na vojnu a chce si hlavně užívat. V kontrastu s tim jeho starší bratr (Schmitzer) je takovej Mirek Dušín a pořád za něj žehlí nějaký průsery. I když jsou obě postavy poněkud extrémní (každá jinak), tak oba herci se s tim vypořádali se ctí a dokázali to zahrát přesvědčivě. Zábavný byly scény z fabriky, kde oba bratři pracovali. Všichni se tam akorát vykecávali a mastili karty :-) (26.03.2011)

Naozaj nie je veľa filmov, pri ktorých sa moje dojmy diametrálne rozchádzajú s mienkou, hodnotením a komentármi väčšiny užívateľov. Dům pro dva je jedným z nich. Nezaujalo ma na ňom prakticky nič. Doba, prostredie, príbeh, vzťahy, symbolika, to všetko ma nielen nudilo, ale priam rozčuľovalo. K tomu neskutočne slabý, na európsku cenu nominovaný, herecký výkon Vetchého. Jeho som vlastne nevidel dobre hrať v žiadnom filme, ale v tomto by mu výkon nemal odpustiť, ani jeho fanúšik. (30.11.2013)

Československá filmová dramata mám hodně rád, ale Dům pro dva... působil na mě příliš divně, většinou však tím nesympatickým až nepříjemným způsobem. Ondřej Vetchý mě navíc v hlavní roli vyšinutého mladíka moc nepřesvědčil, nestrhl mě ani v závěru (na rozdíl od skvěle gradující hudby) a sledovat jeho počínání na úrovni psychopatického pobudy mi působilo menší utrpení. Nesedla mi ani forma, s níž se režisér snaží experimentovat ve jménu nekonvenčních záběrů a střihů skoro až geometrického ražení. To sice spolu s prostředím továrny, dobou hroutícího se socialismu a často protivně dunící osmdesátkovou vyvolávalo ve mě dostatečně šílenou depresi a dojem jisté odpudivé šedi, ale k čemu to vše, když se s tvůrcem a jeho případným vysílaným poselstvím míjím, resp. nakonec jsem si žádné pro sebe neobjevil. Jak říkám, československá filmová dramata mám hodně rád, ale... v jiném stylu. Respektuji nadšení z Domu pro dva ze strany jiných diváků, já mu však udělím jen jednu hvězdu za schopný výkon Jiřího Schmitzera a jednu další díky několika málo scénám s dialogy z domácnosti, aspoň trochu v krátkých útržcích zavánějícím rodinným dramatem. [45%] (15.02.2024)

Paradoxně to, co činí film ojedinělým - tedy silná biblická symbolika, ho svoji prvoplánovostí a průhledností poměrně sráží a povrchní metaforikou nahrazuje psychologickou sondu do těžkého soužití dvou bratrů (a také napomáhá málo přesvědčivému přerodu). Schmitzer tak bohužel získal nesrovnatelně nevděčnější a více plochou roli než Vetchý, jenž zde přímo exceluje a jen napomáhá nejednoznačnosti a vitalitě postavy Dana. Nadprůměrnosti snímku silně napomáhá i syrový obraz všeobecného rozkladu, odrážející se na životním prostředí bratrů a jejich matky. (18.12.2010)

Byli jednou dva bratři... Film režiséra Miloše Zábranského se, jakkoliv zůstává ohraničený reálnými situacemi i dobou, v níž se odehrává, zcela vymyká zažitým konvencím i společenským normám; revolta je tu přítomná nejen v chování a postojích nespoutaného Dana, ale především v celkovém pojetí Rážova scénáře. Hledání osobní identity v soukolí času a vlastní zodpovědnosti se do celospolečenské debaty vrací prostřednictvím tohoto filmu s až překvapivou intentizou a razancí. Míra otevřenosti, ať už máme na mysli explicitně nasnímané záběry soulože či porodu, nebo třeba jemné reminiscence víry a nadpřirozených symbolů, v kontextu doby (1987-89) rozhodně překračuje dosud povolené mantinely. A jak pro pětadvacetiletého Ondřeje Vetchého, který už tehdy potvrzoval, že i mezi mladými rostou výrazné osobnosti s mimořádným talentem, tak pro o generaci staršího Jiřího Schmitzera se Dům pro dva stal jistou satisfakcí, velkou příležitostí, již oba herci v žádném případě nepromarnili. Žel, další tvorba Miloše Zábranského je už úplně jiná kapitola. (14.09.2019)