Echo

Sláva Marvel Cinematic Universe sice upadá, počet chystaných projektů to ovšem rozhodně v následujících letech prozatím neomezí. I proto zněl sympaticky nápad na založení značky Marvel Spotlight, která měla spoléhat na individuálnější projekty, které nemají mít širší vliv na hlavní MCU a více stát na postavách a jejich rozvoji. Seriál Echo je v podstatě prvním seriálovým spin-offem MCU, kdy vychází ze seriálu Hawkeye. Hluchá Alaqua Cox po představení v seriálu Hawkeye dostala vlastní seriál, který mohl přislíbit nejen návrat Wilsona Fiska/Kingpina nebo drobný náskok Daredevila. Echo rozhodně není dokonalý projekt, dost možná ovšem přichází pro MCU v ten pravý moment.   Maya Lopez není hrdinka. Má k ním docela daleko, kdy je minimálně první tři epizody snadnější Echo označit za antihrdinku. Její seriál má poté nejblíž k Marvel seriálům od Netflixu, kdy je to poznat především v první epizodě, kdy hned dojde na fyzickou akci. Nejen akční scény chvílemi pracují s faktem, že je hlavní hrdinka hluchá a neslyší svět kolem sebe, režisérky Sydney Freeland (epizody 1-2, 4-5) a Catrion McKenzie (epizoda 3) poté zvládají, aby měly akční scény ten správný náboj. Jen je dost možná nevyhnutelné, že konfrontace s Daredevilem nastaví hranice až příliš vysoko a do konce seriálu se již na ní navázat nedokáže.   V sázce vlastně tentokrát není tolik. Vendeta, snaha o záchranu rodiny a napojení na její dědictví. Vlastně to jde ovšem ruku v ruce s tím, co by projekty Marvel Spotlight měly představovat. V po-titulkové scéně závěrečné epizody tak sice dojde k náznaku něčeho, co určitě bude mít nějakou větší dohru, Echo ovšem působí uzavřeným dojmem a její komornost jí hraje do karet. Skutečně se tu jde především přes postavy a dialogy, kdy je sice těžké kvůli emocionálně většinu času chladné hlavní hrdince v jistých momentech dojít k těm správným emocím, i ty si ovšem nakonec k divákovi cestu mohou najít snadno. Především v závěrečné konfrontaci, která se vydá směrem, který nutně nepotřebuje výrazné násilí či velkolepou akci.   Po seriálu Hawkeye se vlastně dost možná těžko dalo říci, zda si zrovna postava Echo zaslouží vlastní seriál, dokáže si ho ovšem obhájit. Alaqua Cox je totiž i přes svůj handicap (kromě hluchoty jí také byla amputovaná noha podobně jako její postavě) ve své roli výtečná a člověk jí ty emoce věří i v moment, kdy může sázet pouze na své grimasy a emocionální projevy znakovou řečí. První epizoda ostatně do velké míry sází na flashbacky ze seriálu Hawkeye, právě některé momenty ze seriálu Hawkeye poté rázem mají větší emocionální hodnotu.   Echo dodává Wilsonu Fiskovi/Kingpinovi spravedlnost. Ne všichni se na tom mohou shodnout, někteří budou zpochybňovat, že se skutečně jedná o toho Kingpina ze seriálového Daredevila, celé to tam ovšem je. Už v původním seriálovém Daredevilovi byl Kingpin komplexní záporák, je jím i v Echo nejen díky opět výtečnému Vincentu D'Onofriovi, který zcela jistě patří mezi nejlepší castingy v historii komiksového žánru. Kingpin se projevuje jako emocionálně manipulativní záporák, kterému ovšem v některých momentech nechybí paralely s Thanosem. I zde se objevuje komplikovaný vztah s víceméně adoptivní dcerou. Kingpin je chlapík, který někomu v uličce rozmlátí obličej, aby se následně snažil nepoškodit dětskou duši, i když do velké míry marně. Seriál nějak pracuje s původem samotného Kingpina a finále díky tomu skutečně emocionálně funguje, především proto, že se potvrzuje, že Kingpin není černobílé zlo, kdy to jistě ukáže i chystaný Daredevil: Born Again.   Echo je do velké míry seriál o sebepoznání, kdy si postava prochází nějakým vývojem a zvládá se přitom vyhnout vyloženému superhrdinskému fetiši. Některé neduhy MCU jsou pořád znát (tak trochu zbytečné postavy na odlehčení se stávají výraznějším trnem v oku), přesto Echo zvládá působit něčím svěže. Nejen díky faktu, že start prvních tří epizod (především první a druhé) patří mezi jedny z nejlepších pasáží, které se v MCU za jeho již bohatou historii objevily.   Trochu problematické je kombinování zdánlivě realistické a přízemnější MCU záležitosti, která ovšem přeci jen od počátku nadhazuje nadpřirozené prvky. Kombinace realistické záležitosti kráčející ve stopách Daredevila je tak narušena právě výkyvy nějakých schopností, které jsou v rodině hlavní postavy předávané po generace. Ty schopnosti nakonec mají nějakou smysluplnou roli pro vyvrcholení příběhu, přeci jen ovšem naruší ten realističtější a vyloženě brutálnější nádech, kdy je znát, že za seriálem stojí Marion Dayre, jedna ze scenáristek Volejte Saulovi. Seriál alespoň uctivě pracuje s odkazem Choctawského kmene, srovnatelně jako se s odkazem domorodých obyvatel Ameriky dařilo pracovat ve 2. sérii Co kdyby...?   Seriál má nakonec pouze pět epizod místo původních šesti plánovaných, čas proto není nafukovací a zamrzí, že chvílemi se seriál příliš zadrhává na místě, kdy se někdy dá snadno zamyslet nad tím, že šlo daný čas v rámci nějaké epizody obsáhnout snadno smysluplnějším způsobem, především proto, že čtvrtá a pátá epizoda rázem působí dojmem, že se do nich musí vejít jen nejvíce, především v porovnání s předchozími dvěma epizodami. Minimálně jedna zrušená epizoda navíc by dost možná neublížila. Akce je alespoň skutečně brutální, choreografie propracovaná, jen jí v součtu všech 5 epizod vlastně není zase tolik. Nevadí to právě díky faktu, že seriál spíše kupředu skutečně ženou zmíněné postavy a dialogy, vzájemné vztahy mezi postavami a motivy o síle rodiny, která může mít mnoho podob.   Echo je tak v součtu fajn startem nové podkategorie MCU projektů známé jako Marvel Spotlight, která ještě může předvést mnoho zajímavého a předvést další podobně svěží projekty. Svěžest pochopitelně nutně neznamená dokonalost a much by se na Echo našlo dost. V součtu jde ovšem nejen o fajn svěží závan, ale především o spin-off, který dává smysl.... (14.01.2024) (méně) (více)

Mám slabost pro černé koně a tím Echo již od svého oznámení v rámci Marvelu byla. Čím více lidí na ni nadávalo, tím víc jsem se těšil na to, že to třeba bude kvalitnější než všechny ty propagované WandaVisiony nebo Falcon&WinterSoldiery. Echo je sice výrazným terčem pro trapný internetový humor, protože přeci jenom nemá hluchá indiánská žena s protetickou nohou daleko k té legendární černošské lesbičce na vozíčku, která bude dle fejsbukových expertů hrát příštího Bonda, nicméně pokud vynecháme tu naši normativní zhrzenost, uvědomíme si, že seriál vlastně pracuje s originálními náměty, které by v řádném zpracování nebyly vůbec špatné - hluchota hlavní hrdinky, znakový jazyk, kultura kmene Chocktaw, návaznost na legendy původních Američanů a zároveň temné prostředí newyorského/amerického zločineckého prostředí. Mně je celkem jedno, jakého je ta holka původu či zda má nějaká postižení, nutno však říct, že scénář nejde moc ruku v ruce s jejími indispozicemi, hluchota a komunikace znakovou řečí buď činí dialogy výrazně složitějšími nebo si kazí atmošku podivnými sci-fi udělátky pro komunikaci s neslyšícími, kultura a legendy původního kmene pak působí násilně vtlačeny do příběhu o elitní kriminálnici. Dovedu si představit, že by se z těchto ingrediencí dalo natočit zajímavý a hodnotný seriál, který by zároveň pasoval do rozběhlého komiksového univerza. Obávám se však, že se zajímavý ani hodnotný seriál nekoná. Namísto toho je seriál Echo silnou manifestací zbytečnosti mrvelovského seriálového kontentu, čímž jde ruku v ruce s věcmi jako Ms. Marvel, Secret Invasion, Loki nebo What if. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale v tom seriálu se nic neděje. Pokrytci nebo zatvrzelí fanoušci to nejspíš omluví tím, že je to ten Marvel Spotlight, že se to zaměřuje na osobní příběhy a že přece nemůžu očekávat bombastickou záchranu světa, ale zde je nutné zdůraznit, že prázdný seriál typu Echo žádný příběh neprezentuje, naopak jej musí vyplňovat nuceným magickým rodinným dědictvím (které je jednak důkazem, že náhodné superschopnosti jsou ve fikčním světě Marvelu běžnější než syfilis), jehož zahrnutí ubírá seriálu možnost realizovat se nějak jinak, třeba, lol, v osobnosti Echo; a násilně jej navazovat na rozběhnutý fikční svět postavou Vincenta D'Onofria, který se však očividně v libovolných seriálech v nichž se objevil, chová úplně jinak, a Daredevila, jehož postupné zjevování se ve Spider-manovi a She-Hulk působí schizofrenicky. Upřímně si nemyslím, že by postava Alaquy Cox neměla potenciál k tomu utáhnout seriál sama o sobě, ostatně vždyť je to, vole, hluchá asasínka s nohou, s kterou může odkopávat oběti, ale tvůrci působí jako by jí nevěřili a museli jí dodat alespoň jedny magické schopnosti a velká camea z jiných seriálů. Zároveň tím nechci tvrdit, že by propojení s širším světem bylo špatné, ostatně vzor dokonalosti superhrdinských seriálů, ergo Peacemaker, má taky celkem dost trefných cameí, ale nikdy jsem v tom seriálu neměl pocit, že by ta camea byla zajímavější než cokoliv udělá nebo řekne hlavní postava. U zmíněného seriálu ještě zůstaneme, protože ve srovnání s Echem (a ostatními výše zmíněnými seriály od Marvelu) se při jeho sledování skutečně cítím zabaven ve všech ohledech, po stránce vztahů mezi postavami, po stránce akce, humoru i vážné části. Asi nejhlavnější rozdíl je však v tom, že Gunnovo guilty pleasure si ve skutečnosti na nic nehraje, chce být prostě zábavnou komiksovkou, zatímco Echo aspiruje na spoustu věcí, především prezentace domorodé kultury, emancipace neslyšících a žen, ale nic z těch velkých a jistě dobře míněných záměrů se mu moc nedaří. Teď půjdu proti své obvyklé zábavě kritizování komiksového konzumu, ale zde radši upřednostním komiksové filmy jako komiksové filmy, protože pokud chci nějakou hlubokou filmovou studii nějaké kultury či lidských charakterů, tak jsou ostatně blockbusterová studia to poslední místo, na které zavítám. Když už, tak třeba Oscary, nebo ještě lépe, Cannes či Benátky. Vždyť zábavná a hravá superhrdinská akce špatná není, jak nám ostatně dokazují skvělé věci jako Moon Knight, Guardians of Galaxy nebo Spider-mani, které jsou akčňárny jak kráva, ale drží si kvalitu. Seriál Echo má sice kvalitní momenty jako masakr gangsterů ohlušených drsnou hudbou, jakýkoliv výraz Chaskeho Spencera (týpek, co hrál v Twilightu :) či luxusní výraz Alaquy Cox, když něco nechápe. Ale jinak je to zbytečnost, další z urážek diváků, o nichž si velká studia myslí, že jim sežerou jakoukoliv pitomou číčovinu. A z toho důvodu se obávám, že hodnotím tak, jak hodnotím. Protože i přes nesporné kvality bychom neměli tolerovat, jak nás papaláši ze studií ponižují. (01.03.2024) (méně) (více)