Do morku kostí

Někdo cítí jedlíka na míle daleko, já tu cítím kultovku. Pokud broskev v Call Me By Your Name byla pro někoho kontroverzní, tak nevím co bude dělat s Bones and All. Trochu Into The Wild, do kterého Trent Reznor vydrnkává, jak kdyby to byla Zkrocená hora. A celé je to vizuálně střižené pro hypebeasts, co čtou Dazed nebo i-D. Hodně fresh. (18.12.2022)

Vtahující uvedení do patové životní situace lidí s lidsky nepřijatelnou, zároveň však nepotlačitelnou potřebou, do jejich osamělosti i do vytoužených nebo naopak nevyžádaných vztahů jak v rámci nesourodého společenství, tak v oblasti rodinných vazeb, přátelství i intimních partnerství. Kde leží hranice mezi nezbytným utrpením, patologickým chováním či rozkošnickou zvráceností? Jak (jak všelijak) lze za daných podmínek oprávněně naložit se svým vlastním osudem, a jak s osudem někoho dalšího, ať už vlastního potomka, sourozence či partnera? Jak být, či nebýt? Potud je to nesmírně silný snímek, který jsem sledovala bez dechu do poslední vteřiny. *** Jenže po strhujícím uvedení do děje (při němž perfektní práci odvedla tentokrát především zvuková složka) nenásleduje už nic dalšího. Film, příběh i zkušenost vyvolá silné emoce a vzbudí řadu důležitých univerzálně platných otázek, ale skončí uprostřed rozvíjení situace, bez dovršení, vypointování a smíření, bez katarze, bez transformace, a i když to lze akceptovat, je zároveň zřejmé, že Guadagnino tak náročné téma nezvládl, že jeho příběh se o ně rozbil, nedokázal ho krok za krokem dovést do bodu, odkud by se nám dostalo pochopení, proč jsme se tímto tématem vůbec měli zabývat, neobdaroval nás jedinečným momentem cenné reflexe ("aha momentem"), který se tu měl odehrát, ale že od své postavy utekl uprostřed chaosu, jenž rozpoutal v jejím i divákově srdci i hlavě. ***  Nemůžu se v tomhle ohledu ubránit srovnání s Jarmuschovým mistrovským snímkem Přežijí jen milenci, který nám předkládá stejné etické dilema, avšak jehož hrdinové ho zvládli zpracovat a vykupují své činy hodnotou nezměrného zušlechtění v nekonečném čase, již by lidstvo jinak do své zkušenosti pojmout nemohlo a která tedy jejich činy vyvažuje a vrací svět do rovnováhy. *** Nepodsouvám Guadagninovi stejné řešení (ostatně jeho postavy si neprodlužují život do věčnosti), jen trvám na tom, že pokud si ukousl tak velké téma, měl nás jím také umět provést až k adekvátní katarzi, odměně. Takhle si na něm jen vylámal zuby a své diváky trápil neúměrně zisku, což je známkou špatného díla, a je mi to o to více líto, oč nadšenější jsem byla z jeho debutu. ***** (27.12.2022)

První Guadagninův snímek, který mi vyloženě sedl. Pomalé, přemýšlivé a procítěné road-movie s kanibalskými postavami, jež si můžete klidně zaměnit za upíry nebo i běžné lidi, zkrátka funguje jak má. Stačí se do toho ponořit a strávit příjemné dvě hoďky. Aluze na Kiss a hudba Trenta Reznora a Atticuse Rosse jsou top! (30.12.2022)

"PROSTĚ MĚ MILUJ A JEZ." Romantická road movie, která je netradiční jen tím, koho se týká - dvou požíračů, tedy někoho, kdo má velmi silné nutkání pojídat lidské maso (a v ideálním případě sežrat člověka kompletně, včetně kostí, uff). Některé ty scény nejsou pěkné, jsou naturalistické a otevřené, ale není to tak, že by převažovaly a ta romantická linka mezi dvěma nestandardními jedinci tím nějak trpěla. Hodně je to taky dané ústředním hereckým duem (oba jsou výborní), přičemž zapomenout na Rylance dost dobře nelze - sehrál onu znepokojivou osůbku velmi přesvědčivým způsobem. 75% (05.06.2024)

Pocitová romance mezi dvěma vyvrženci (s nehezkou minulostí a nejasnou budoucností), kterým jejich nezvladatelné potřeby (jinakost bezmála "vampýrská") nedovoluje včlenit se do společnosti a nutí je být neustále na cestách (směřujících za poznáním sebe sama). Komorní a opravdová, křehká i zneklidňující, s přesným obsazením, líbivou kamerou a podmanivou hudbou. (18.07.2023)