Poločas štěstí

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)

Hezký příběh plný kvalitního herectví. Dialogy i monology Pepy Vinkláře jsou brilantní. Jeho reakce na těhotenství Zory Jandové je typicky uhlířská. Vše je tu uvěřitelné, takové normální a lidské, do piva se zazdívá vodka, to já znám. Hana Maciuchová je hospodská, ke které bych rád zašel. Od Jiřího Adamíry bych si nechal brát placené hodiny z matematiky, neboť mám mezery a do mé smrti se to nezlepší, spíš zhorší. (03.06.2010)

Nádherně vykreslený příběh dvou naprosto odlišných a přitom tak stejných lidí. Obyčejně neobyčejný řidič s neobyčejně tolerantní manželkou a zneuznaný génius. Laskavý humor odlehčuje složité životní situace. Úplně fantastická je scéna, když ráno po nočním tahu si u řezníka dávají snídani a Vinklář prohlásí nesmrtelnou větu. Držková, slaný rohlík a pivo, to jsou Lurdy. Život je krásný se vším všudy, s radostma, starostma a prostě se vším, co k tomu patří. Nádherná, jednoduchá filozofie života, která umožní přežít každému bez toho, aby se nesmyslně honil za každou cenu za penězma a zapomínal na svět kolem sebe. (12.04.2012)

"Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby Jiřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně. (28.04.2021)

Žižkov je kus Prahy, který, jako kdyby do ní nepatřil. Má takový specifický popis a přesně tenhle film ho nádherně vystihuje. Josef Vinklář, ačkoliv ze Žižkova není, předvedl naprosto nádherný výkon a ukázal mi postavu, která je mně osobně hrozně blízká. Upřímnou, láskyplnou, ve skrytu duše rozervanou a drsnou, která se se životem nebojí poprat a dokáže radost dát před lidmi jasně na jevo. A přitom k té radosti stačí hrozně málo. Třeba taková dršťková polévka, slaný rohlík a studené pivo podávané v pravý čas. (09.12.2011)